Příběh bratrů, kteří zachránili továrnu, připomene film

Příběh továrny, v jejíchž zdech a dvorech zůstala historie posledních více než sto osmdesáti let kraje kolem Oder, napsali ji pozoruhodní podnikatelé tohoto městečka.

Poté, co továrnu odepsali a téměř zničili za čtyřicet let komunisté, ji vzkřísili k životu bratři, kteří v tomto městě a kraji vyrůstali a dnes se v něm stali jedněmi z nejúspěšnějších podnikatelů.

Příběh továrny mezi vodami Mateiciuc v Odrách zpracoval do podoby bezmála hodinového dokumentu publicista, producent, scénárista a režisér na volné noze Marek Hýža. Hlavními hrdiny filmu jsou bratři Emil a Zdenek Mateiciucovi, ale je také o všech, kteří v Odrách tuto továrnu před mnoha lety postupně vybudovali.

Marek Hýža (vpravo) a Aleš Nenička

Zakladatel továrny nemá svou tvář

Na počátku všeho stojí muž, který nemá svou tvář, neboť fotografie byla v té době teprve v plenkách a nedochoval se ani žádný jeho malovaný portrét. Jmenoval se Josef Kazimír Gerlich a vše, co o něm víme je, že se narodil 3. března 1797 v Odrách, kde také 17. dubna 1842 umírá. Právě on založil roku 1839 továrnu GERLICH a do ní instaloval 10 stavů na výrobu sukna. Záhy na to umírá.

Rodina Gerlich

Do hry vstupuje jiný muž, Sebastian Waschka. Za jeho příběhem se však museli filmaři vydat do Rakouska, kde se nedaleko hranic, na dohled Mikulova, v malé rakouské vesnici Drasenhofen, 20. dubna 1811 Sebastian Waschka narodil.

Sebastian Waschka, druhý majitel továrny

Právě on se v roce 1856 stává druhým majitelem továrny v Odrách. Zavádí v ní na 250 stavech výrobu kloboučnické plyše, umístěnou částečně nejen v Odrách, ale i v nedalekém Vítkově a také na Potštátu. Než se ovšem stal oderským podnikatelem, rozvíjel svůj potenciál v tehdejším hlavním městě Rakouské monarchie ve Vídni.

Továrna v roce 1898

Režisér se o továrně dozvěděl, když točil o Libavé

Marek Hýža se poprvé o oderské továrně Mateiciuc a.s. doslechl asi před pěti lety, když na podnět okrašlovacího spolku Lubavia natáčel ve vojenském prostoru Libavá dokument Stíny nad Libavou. Ten mimochodem získal předloni hlavní cenu v česko-německé novinářské soutěži.

„Je to film o historii tohoto území, než na něm po druhé světové válce a po vyhnání Němců vznikl vojenský prostor. Stálo tam šestadvacet obcí a vesniček různých velikostí, v nichž žili převážně Němci,“ dodává. A právě v tomto dokumentu účinkují i bratři Mateiciucové, protože Odry jsou první větší město na řece Odře poté, co řeka opustí vojenský výcvikový prostor Libavá.

„Asi se jim film Stíny nad Libavou natolik zalíbil, a tak mě oslovili, abych natočil také dokument o jejich továrně. Věděl jsem o ní tenkrát pramálo, ale jak jsem se seznamoval s historickými materiály, začaly mi před očima defilovat příběhy lidí, kteří jí kdysi vybudovali a až do roku 1945 také vedli,“ vypráví Marek Hýža.

Majitelé továrny byli spřízněni s osvoboditelem sedláků

Továrna dostává v roce 1863 název Sebastian Waschka & Söhne a právě v Odrách má svůj hlavní závod. V roce 1866 se vedení firmy ujímají synové Sebastiana Waschky, Andreas a Wilhelm. V roce 1880 přistavují na dříve přízemní budovu továrny další poschodí a o dva roky později i výrobní halu o ploše dvou a půl tisíce čtverečních metrů.

Děti v Odrách okolo roku 1900

Dlužno dodat, že rodina Waschků byla spřízněna s rodinou významné osobnosti zdejšího kraje Hansem Kudlichem, který se do historie zapsal jako osvoboditel sedláků. Marek Hýža upozorňuje na zajímavou souvislost, když se při pátrání po minulosti továrny bratři Mateiciucové spřátelili s Michaelem Kudlichem z Ebernu, vnukem posledního majitele továrny a posledním německým starostou Opavy Reinhardem Kudlichem. Právě vnuk Michael jim poskytl spoustu pozoruhodných dokladů o minulosti továrny i skladbě obyvatelstva v Odrách a odkryl řadu tajemství o historii továrny.

Z kraje pocházeli velikáni Johann Mendel či Sigmund Freud

Děj filmu se odehrává na území takzvaného Kravařska, německy Kuhländchen, které se rozprostíralo podél horního toku řeky Odry mezi pohořími Hrubého Jeseníku, kterému Němci říkávali Altvaterland a Beskydy. Pro představu čtenářů by se oblast dala vymezit přibližně od Bělotína, směrem na Nový Jičín, Příbor, ke Štramberku, Klimkovicím a zpátky na Bílovec, Fulnek a k Odrám.

Už od 13. století bylo osídleno především německy mluvícím obyvatelstvem a pocházely odsud mnohé slavné osobnosti, mezi nimiž vyčnívají zejména přírodovědec a genetik Johann Gregor Mendel z Hynčic u Oder či zakladatel moderní psychoanalýzy Sigmund Freud z Příbora.

Továrna krátce před válkou

Ještě v roce 1930 žilo na Kravařsku přibližně 100 tisíc německých obyvatel a patřilo mezi nejhustěji osídlené oblasti tehdejšího Československa. Drtivá většina německy hovořícího obyvatelstva Kravařska však byla po skončení II. světové války ze svých domovů vyhnána, neboť již staří filozofové říkávali, že dějiny píšou vítězové a nejinak tomu bylo i po 2. světové válce.

Původní obyvatelé musejí po válce odejít a přicházejí noví

Na základě poválečného uspořádání Evropy, dohodnutého na Jaltské konferenci v únoru 1945, Postupimské dohody ze srpna 1945 a následných Benešových dekretů, musí odejít z Oder po bezmála sedmi staletích původní, německy mluvící obyvatelstvo. Do opuštěných domů či chalup po nich přichází noví obyvatelé.

Mnoho z nich poctivých, kteří zde chtěli začít nový život, ale bohužel i mnoho zlatokopů, kteří vydrancovali, co se dalo a zase táhli o dům dále. Po únorovém puči v roce 1948 nastupují k moci komunisté a nastává definitivní zánik starých časů nejen pro tuto zemi, ale i továrnu mezi vodami. Marek Hýža k tomu poznamenává, že příběh továrny je vlastně dramatickým příběhem lidí na pozadí bouřlivého vývoje 19. a 20. století.

Bratři začali v garáži a hledali větší prostor

V roce 1945 se v Odrách poprvé objevuje jméno Mateiciuc. Tatínek Emil se zde vydal z Přerova hledat nový život. Tento rod s poněkud exoticky znějícím jménem pochází z oblasti Bukoviny, městečka Siret, dnes ležícího v Rumunsku, poblíž ukrajinských hranic.

Odtud narukoval jejich dědeček, Ilie Mateiciuc, do kasáren v Hranicích na Moravě jako voják Rakousko – Uherské armády. Jak už to tak bývá, našel si zde ženu, Anežku Levovou, z nedaleké vesničky Střítež u Hranic, a již tady zůstal.

Bratry Emila a Zdenka Mateiciucovy vedl po roce 1989 ke koupi objektu prostý důvod. „Jsou to technicky zaměření lidé, jeden dělal v Optimitu Odry, druhý tuším v tehdejším závodě Romo Fulnek. Po roce 1989 začali podnikat v garáži jejich rodinného domu s výrobou plastových hadic, a jak se výroba rozrůstala, hledali pro své podnikání větší prostor,“ říká Marek Hýža.

Továrna mezi vodami je dnes kulturní památkou

Zrak jim ulpěl na budově, která byla v naprosto dezolátním stavu a sloužila jako sklad oděvů. Byla to v podstatě mrtvá, zdevastovaná budova, kterou bratři koupili v privatizaci a v průběhu deseti let ji opravili natolik, že ji ministerstvo kultury na návrh ostravských památkářů i Mateiciuců prohlásilo za kulturní památku. Po vstupu do firmy návštěvníka na první pohled zaujme trámový strop a pečlivě zrekonstruované dřevěné točité schodiště.

Továrna nyní

Za pozornost stojí druhá výrobní hala, jejíž světlíky jsou podepřené litinovými sloupy. Režné cihlové zdivo haly, dílen údržby, kotelny a komína nezapře dobu svého zrodu. Na svém místě v kotelně zůstaly dnes už nefunkční dva parní kotle Tischbein z roku 1893 a1906, včetně kolejí pro dovoz paliva a odvoz škváry.

V jídelně zůstaly zachovány části konzol původní transmise, která dříve sloužila k přenosu pohonu strojů. V prostorách expedice, kantýny a schodiště jsou původní klenuté stropy. Atmosféru zašlých časů dotváří dřevěný arkýř na pravém štítu hlavní budovy.

Sousoší Na cestě věnovali všem, kteří hledají nový domov

Kamenná studna na nádvoří, historizující lampy a perfektně udržovaný přilehlý park se vzácnými dřevinami navozují atmosféru zašlých časů. V jeho areálu, je vybudováno i sousoší, které na přání Mateiciuců nazval sochař Na cestě. Je věnováno všem, kteří v jakékoliv době hledají nový domov.

Kladný lidský vztah Emila a Zdeňka k německy hovořícím občanům a historii jejich společného domova, města Oder, vedl k myšlence založení muzea Česko - německého porozumění. Tomuto projektu ještě předcházelo založení Muzejního spolku Rolleder a vybudování muzea katovnictví, tzv. Katovny.

Zdenek Mateiciuc

Emil Mateiciuc

Jeho hlavním smyslem je bez emocí seznámit návštěvníky s historií města, ukázat jim původní osídlení krajiny, ve které po staletí žili Češi, Moravané i Slezané společně s Němci, Rakušany, Židy i jinými národnostmi.

Rozlišují lidi hlavně na slušné a neslušné. Ostatní je podružné

Film Továrna mezi vodami se bratři Mateiciucové rozhodli natočit hlavně proto, aby zůstala pro budoucí generace zpracovaná nejen historie staré továrny, ale i zdejší oblasti. S filmaři, kteří na filmu pracovali přes rok, prošli i rakouské archivy městečka Drasenhofen a vypátrali místo, kde stával rodný dům druhého majitele továrny Sebastiana Waschky, který se později do Oder odstěhoval a je pochovaný na místním hřbitově.

Zdenek Mateiciuc na závěr dodává: „Nerozdělujme lidi podle národností, rasy, náboženství či politické příslušnosti, ale rozlišujme lidi na slušné a neslušné. Vlastnosti ostatní jsou podružné,“ říká muž, který si přeje, aby existence oderské firmy úspěšně pokračovala i v dalších desetiletích.

Dokument Továrna mezi vodami odvysílá televize Noe v premiéře v sobotu 25. července v 19 hodin. A poté ještě v reprízách 27. července, 1. srpna a 9. srpna.