Protichůdná válečná svědectví: Zachránil Říšský most v Ostravě Miloš Sýkora nebo je to mýtus?

​O legendární záchraně jediného Němci nezničeného mostu přes řeku Ostravici v centru Ostravy se i šestasedmdesát let od osvobození tohoto města vedou polemiky. Co je pravda a co jsou výmysly či doslova úmyslné lži a dezinformace?

Jakou roli v této záchraně mostu hrál mladý Emil Sýkora, překřtěný až po smrti na Miloše, jehož jméno most už řadu let nese?

To není jasné ani dnes. Různá líčení záchrany Říšského mostu přes Ostravici ostatně přiměly loni syna Alexandra Hrocha, řidiče legendárního tanku 051, poslat do Ostravy otevřený dopis. „Posílám Vám svůj veřejný dopis k historické epizodě přejezdu tanku T-34, číslo věže 051, jehož řidičem byl můj otec. Nejedná se o historický dokument, ale pouze o můj postoj k celé události,“ vysvětluje Jaromír Hroch, který žije v Hradci Králové.

K stále „nevyřešenému“ problému podílu Miloše Sýkory na záchraně mostu se také před časem vyslovila pamětnice Danuta Puffová, která bydlela za války v domě poblíž mostu. Její svědectví zaznamenala historička a profesorka Ostravské univerzity Nina Pavelčíková. Poskytla ho také Magazínu PATRIOT.

Fakta a mýty. Kde je pravda?

Most Miloše Sýkory. Tak dnes zní oficiální název mostu, který překlenuje řeku Ostravici a spojuje Moravskou Ostravu se Slezskou Ostravou. Dříve se ovšem jmenoval Říšský most. Historie jeho záchrany dne 30. dubna je však dodnes opředena desítkami mýtů.

Účastníci a pamětníci záchrany mostu z 30. dubna 1945 většinou již nežijí. Jejich svědectví dnes již nelze bez pochybností potvrdit. Pozdější propaganda udělala z Miloše Sýkory, který se ovšem jmenoval Emil Sýkora, mladého komunistu a hrdinu, který přerušil v konstrukci mostu elektrické vedení k náložím a tím znemožnil jejich odpálení. Svůj čin zaplatil životem – byl zastřelen.

Foto z filmu Tanková brigáda. Repro: Magazín PATRIOT

Nejznámější verzí této události je výpověď velitele tanku číslo 051 Nikolaje Ivasjuka. A to, že se Miloš Sýkora nabídl přestřihnout dráty vedoucí k náložím v konstrukci mostu. K tomuto účelu mu prý Ivasjuk poskytl nůžky na dráty a signální pistoli. Po splnění úkolu měl Sýkora vystřelit zelenou raketu, že cesta přes most je volná. Ivasjuk později prohlásil, že o této domluvě se Sýkorou nikomu neřekl.

Jenže řidič tanku Alexander Hroch po válce tvrdil, že velitelova verze je nepravdivá. Pochyboval o ní také Bedřich Opočenský, velitel druhého tanku, který k mostu přijel.

Spekulace dohady a mýty dehonestují čin osádky tanku

Syn Alexandra Hrocha poslal do Ostravy dopis loni, kdy si město připomínalo 75. výročí „Ostravské operace“, zřejmě největší válečné bitvy při osvobozování na území dnešní České republiky.

„V kontextu této operace je záchrana Říšského mostu pouze epizodou. Mne však zajímá právě proto, že se jí zúčastnil můj otec, již zesnulý Alexandr Hroch, tehdy svobodník Alexandr Hroch – řidič tanku T-34, věže s číslem 051. Tento tank stále stojí na podstavci na místě u mostu, kde byl zasažen pancéřovými pěstmi nepřítele. Hroch přežil. Já se potom mohl narodit,“ napsal syn hrdiny.

Spekulace, dohady a mýty znevažují, až dehonestují čin celé osádky tanku. Dělá to až dojem, že skupina neukázněných vojáků se svévolně vyjela projet tankem po nezaminovaném mostě vstříc osudu, který ve svých rukou držel mladý komunista Miloš Sýkora. Fakt je, že jeli vstříc smrti. Z různých pramenů vyvstávají tyto poznámky:

Pokud by Sýkora chtěl přerušit vedení, musel by se dostat pod most nebo na druhou stranu mostu, protože vedení nemohlo vést na straně nepřítele, tedy na straně příjezdu tanků. Sýkora byl zabit již před příjezdem tanků, a to na předmostí, kam tanky přijely. Jet na most svévolně odporuje logice a velitelským pravomocem, podle mého otce byl po návratu do tanku velitel bledý, sedl si dolů do tanku a řekl: „Máme rozkaz přes most“. Pokud by Ivasjuk jel dobrovolně, jak vyplývá ze svědectví Bedřicha Opočenského a seděl ve věži, která dostala zásah, nepřežil by.

Sýkoru zasáhli, když přebíhal ulici směrem k mostu

Můj otec také nevěděl o žádné světlici, ani ji neviděl. O světlici nevěděl ani velitel tanku Ivasjuk, jak později tvrdil. A pokud seděl velitel Ivasjuk dole v tanku, tak ji ani nemohl vidět. Podle svědectví muže z Ostravy, jistého pana Vlčka, se šli jako mladíci s Milošem Sýkorou podívat, co se u mostu děje. Miloš přebíhal ulici směrem k mostu a byl zasažen střelbou z kulometu. Třeba chtěl dráty opravdu přestříhnout, kdo ví…

Foto z filmu Tanková brigáda. Repro: Magazín PATRIOT

Podle svědectví německého vojáka, který byl na druhé straně mostu, tento voják pálil na dráty k náložím, aby zamezil vyhození mostu, protože to byla pro německé vojáky jediná úniková cesta přes Ostravu do Čech. Tato svědectví odpovídají události, jak ji popisuje Hroch, nikoliv Ivasjuk.

To, že Miloš Sýkora mohl chtít přestřihnout dráty a že německý voják mohl střílet na dráty a mohl zastřelit Sýkoru, ale také to, že Opočenského tank mohl dráty poškodit, považuje syn Alexandra Hrocha pouze domněnky. Naopak faktem podle něj je, že za mostem byli Němci, že most byl zaminován. A také, že Sýkora u mostu zahynul, že jeho otec Hroch přijel k mostu jako první, že most přejel a že podminovaný most nevybuchl.

Neříkejme, že Miloš Sýkora přestřihl dráty

A syn Alexandra Hrocha dnes žádá: „Neříkejme, že Sýkora přestřihl dráty. Neříkejme, že Sýkora zachránil most a osádku tanku. A neříkejme, že osádka tanku jela přes most svévolně.“

Svědectví velitele tanku 051 Nikolaje Ivasjuka považuje syn řidiče tanku Hrocha za nevěrohodné, tak jako považuje za smyšlené vyprávění v knize „Z Buzuluku do Prahy“ a obdobnou scénu ve filmu „Tanková brigáda“ z roku 1955.

Naopak se přiklání k verzi tankisty Bedřicha Opočenského: „A co se týče Sýkory, tak k tomu nemůžu říct vůbec nic. My jsme ho tam neviděli. Ani žádné nálože na mostě nebylo vidět. Ale mohly tam být a také Sýkora, který je mohl zlikvidovat. Mohlo se stát i to, že dráty byly přerušeny po našem nechtěném zásahu do mostu, který se po té ráně celý otřásl. Vím ale jedno. Je vysoce nepravděpodobné, že by osádka Hrochova tanku se Sýkorou mluvila, jak se po válce tradovalo. Beru v úvahu i svědectví německého vojáka wehrmachtu Roberta Cysarze, který pocházel z Bohumína,“ prohlásil tankista Bedřich Opočenský.

Jaromír Hroch už v sobě otazníky o události vymazal

Syn Jaromír Hroch uvádí, že tím do sebe všechno logicky zapadá, smrt Miloše Sýkory a nevybuchlý most. „Vzpomínejme na událost jako na chrabrý čin osádky tanku 051, vzpomínejme i na Miloše Sýkoru. Jen sama historie ví, jak to bylo. Sýkora má svůj most, osádka svůj tank. Tak je to správné. Věřím svému otci a jeho vzpomínkám,“ říká syn hrdiny. „Upravování skutečné historie nikomu neposlouží. I sám Opočenský má ve svých vzpomínkách drobný, ale podstatný nesoulad ohledně náloží na mostě.“

Jaromír Hroch napsal, že už otazníky, které u této historické události stále panují, sám v sobě vymazal „Sýkoru nikde nikdo u tanků neviděl. Tank most přejel, most nevybuchl. To je vše. Pro mě již uzavřená kapitola. Bez sentimentu, bez politiky. Děkuji prozřetelnosti, že zachovala osádce životy. Ať prozřetelnost nesla jakékoliv a číkoliv jméno,“ napsal loni Jaromír Hroch, syn Alexandra Hrocha.

Byli tam ostřelovači s pancéřovými pěstmi a třemi střelami zasáhli tank

Syn řidiče tanku 051 Jaromír Hroch přiložil i materiály, které v průběhu času líčily různě událost, z níž se stala legenda, ale zřejmě také úmyslná dezinformace.

Například proslulý tankista Bedřich Opočenský v dubnu 2015 řekl: „U Sýkorova mostu už byl tank Ivana Ahepjuka. Na druhé straně byly tehdy budovy, ze kterých stříleli Němci. Dorozumívali jsme se rukama, že on pojede a já ho budu krýt,“ vyprávěl Opočenský. Tank 051 dojel až k budovám obsazeným Němci. „Byli tam ostřelovači s pancéřovými pěstmi a třemi střelami zasáhli motorovou část i věž tanku. Na Slezskou Ostravu tehdy nedojel. „Čekali jsme, jestli ten most vybuchne, nebo ne. Nikdy se nejelo ve dvou,“ vysvětloval Opočenský.

Znal totiž dobře taktiku Němců, kteří nechali vždy projet jen několik tanků, které odřízli a zlikvidovali. Teprve pak most odpálili. „Stál jsem tam a najednou začali lidé okolo volat: Němci, Němci! Přijeli v takovém tom odkrytém plecháči,“ líčil. Protože byl na věži, nerozmýšlel se a zneškodnil je. „Nevím, jestli přijeli ten most odpálit, nebo utíkali, ale to jsem neřešil. Je pravda, že dodnes jsou dohady, kdo ty nálože přerušil, protože most podminovaný byl,“ uvedl.

Pálil jsem do oken, tím jsme jistě posádce tanku 051 zachránili život

Pozici držel Bedřich Opočenský až do příchodu Rudé armády, která měla těžké tanky a také pěšáky. „Pronikli na druhou stranu a zmocnili se budov, které Němci drželi.“

Boj o dnes Sýkorův most viděl hrdinný tankista Bedřich Opočenský až do své smrti 29. října 2016 stále před sebou. „Za mostem byly tenkrát činžáky, dnes tam již nestojí. V těchto domech bylo plno nepřátel s pancerfausty. Bylo jasné, že zde na nás již čekali. Z oken po nás střílela pěchota. Jeli jsme okolo obchodu ASO a k mostu jsme dorazili těsně za tankem, kterému velel Ivasjuk a jehož řidičem byl Hroch. Domluvili jsme se, že oni přejedou, zatímco my je budeme krýt. Před mostem Hroch na chvíli zastavil. Asi se domlouvali, zda mají jet dále.

Za chvíli se rozjel, a když byl na druhé straně, dostal zásah do věže. Já jsem pálil do oken, tím jsme jistě posádce uvedeného tanku zachránili život. A co se týče Sýkory, tak k tomu nemůžu říct vůbec nic. My jsme ho tam neviděli. Ani žádné nálože na mostě nebylo vidět. Ale mohly tam být a i Sýkora, který je mohl zlikvidovat. Mohlo se stát i to, že dráty byly přerušeny po našem nechtěném zásahu do mostu, který se po té ráně celý otřásl. Vím ale jedno. Je vysoce nepravděpodobné, že by osádka Hrochova tanku se Sýkorou mluvila, jak se po válce tradovalo.

Další svědectví a další verze

Podle dalších svědectví měl most zachránit voják wehrmachtu Robert Cysarz, který pocházel z Bohumína. Právě on měl z náloží odstranit roznětky, takže vlastně most zachránil. Svůj čin si prý nechal dokonce písemně potvrdit.

V další verzi se Miloš Sýkora na akci záchrany mostu podílel jen jako člen odbojové skupiny. Někteří odbojáři připomínají majora rakouského původu Wedela, který prý dal příkaz k odstranění vedení k náložím. Historik Pavel Hamza uvádí, že to mohl být major F. Wödel, který udržoval kontakty s českým odbojem a odmítl také zničit části Vítkovických železáren, za což byl odsouzen k trestu smrti.

Foto z filmu Tanková brigáda. Repro: Magazín PATRIOT

Major Wödel nebyl popraven údajně na přímluvu velitele protivzdušné obrany Moravské Ostravy Pfitznera, ostravského rodáka a majitele zlatnictví na hlavním náměstí, který mimo jiné rovněž odmítl zničit hlavní poštu.

Že by náhoda? Trefili vedení k náložím vojáci, kteří kryli tank palbou?

Další variantou záchrany mostu je prý skutečnost, že vojáci, kteří střelbou kryli Ivasjukův tank, přerušili tím i elektrické vedení k náložím. Skutečností ovšem je, že Miloš Sýkora byl těsně před přejezdem mostu zastřelen a tak byl také nalezen. Ještě o rok později se účastníci těchto bojů o Miloši Sýkorovi nezmiňovali. Tank most přejel, dostal zásah pancéřovou pěstí, přičemž zahynul radista Ivan Ahepjuk. Zbylí členové posádky – Nikolaj Ivasjuk, Josef Vaněk a Alexander Hroch – vyvázli se zraněními.

Po roce 1990 se v tisku objevily i další více nebo méně věrohodné interpretace tehdejších událostí spojených s mostem. Podle jedné z nich měla dráty přestřihnout nůžkami německá trafikantka Ilsa, což ale patří do kategorie úsměvných báchorek.

A ještě jeden mýtus

Členem osádky druhého tanku byl Jiří Brabec, po roce 1990 povýšený Václavem Havlem do hodnosti plukovníka. Ten rezolutně tvrdí, že v mostní konstrukci žádné nálože nebyly. „A Ivasjukův tank neměl za mostem co dělat, žádný rozkaz nedostal, a přece tam jel,“ tvrdil Brabec.

A dodává, že když po zásahu tanku 051 přiběhli zranění členové posádky zpět, tak po nich kapitán Edmund Šrámek řval, že tam neměli co dělat, a dokonce jim nafackoval. Což potvrzuje i tím, že na druhou stranu řeky nejeli ani Rusové, ale obsadili jen levý břeh, protože podle velení se měl Němcům nechat volný koridor k ústupu od Bohumína směrem na Valašské Meziříčí.

Němci nikdy nevyhazovali most s prvním tankem, který přejel

Do polemiky o záchraně Říšského mostu, jejíž pravda už zůstane zřejmě navždy utajena, přidal Jaromír Hroch i článek historika Pavla Bezecného.

30. dubna 1945 ve večerních hodinách dorazil k Říšskému mostu, dnes mostu Miloše Sýkory, přes řeku Ostravici jako první tank Nikolaje Ivasjuka, věž číslo 051 a za ním tank Bedřicha Opočenského. Po krátké domluvě Ivasjuk ukázal: „jedu“, Opočenský: „beru na vědomí, budu tě krýt.“ Tank 051 vyrazil přes most. Most zůstal stát, ale na druhém břehu tank inkasoval tři zásahy panzerfaustem, jeden do věže, dva do motorového prostoru. Tank setrvačností narazil do protilehlého domu a poškodil si hlaveň kanonu. V tanku zahynul rotný Ahepjuk a velitel rotný Ivasjuk byl těžce raněn.

Podle jedné verze most zůstal stát zásluhou odbojáře Miloše Sýkory, který měl přerušit vedení k náložím umístěných pod mostem, údajně byl domluven s posádkou, že po přerušení vedení dá znamení pomocí světlice. Během této akce Miloš Sýkora padl.

Podle vzpomínek řidiče Alexandra Hrocha však o akci Miloše Sýkory členové posádky nic nevěděli. Most podle něj zůstal stát proto, že Němci nikdy nevyhazovali most s prvním tankem, ale nechali jich několik přejet a potom je odřízli a zlikvidovali. Tank po opravě dominoval smutečnímu aktu při pohřbu Ivana Ahepjuka. Posádku tvořili velitel rotný Nikolaj Ivasjuk – raněn, radista rotný Ivan Ahepjuk – zahynul, střelec vojín Josef Vaněk – raněn a řidič svobodník Alexandr Hroch – raněn.

Z Buzuluku do Prahy: Sýkorovo hrdinství

A připojme také v této polemice knihu podle vzpomínek armádního generála a prezidenta Československé socialistické republiky Ludvíka Svobody, nazvané „Z Buzuluku do Prahy“. Nakladatelství Naše vojsko ji vydalo v roce 1970. Nakolik odpovídá toto ztvárnění záchrany Říšského mostu přes Ostravici pravdě?

Krátce před pátou odpolední se zastavil na nároží Johannyho a Těšínské třídy náš tank číslo 051. Osádka vystoupila. Za chvíli se k ní přiblížily další tanky T-34. Tankisté se dívají k mostu vzdálenému jen několik desítek metrů. Dosud se na něm černala nenáviděná tabulka: Reichsbrücke - Říšský most.

Nad mostními oblouky olověné mraky, vítr nese pach požárů

Tudy prchaly zbytky hitlerovských sil za Ostravici do Slezské Ostravy. Za mostem ticho. Nade dvěma mohutnými mostními oblouky se podvečerem ženou olověné mraky. Vítr přináší pach požárů. Tudy se přehnala válka, která dosud neskončila. Tankisté se dívají na tmavou ocelovou mostní konstrukci. Tady jejich úkol zatím skončil. Ale co most? Cožpak hitlerovci nechali jediný most bez povšimnutí?

Obyvatelé osvobozeného Svinova s ruskými vojáky. Foto: soukromá sbírka Oldřicha Klepka

Nesmysl. Obavy potvrzují i dva chlapci, kteří se k tankistům přidali. Mohlo jim být osmnáct, nejvýše dvacet. Na prsou ukořistěné německé samopaly, kolem těla si omotali pásy s náboji. Na první pohled mladí, nerozvážní kluci, kteří zatoužili po dobrodružství.

„Pane veliteli,“ oslovil jeden podporučíka Ivasjuka, „já jsem Miloš Sýkora a tohle je můj kamarád Olša. Most je podminován. Víme, kudy Němci táhli dráty. Pozorovali jsme je..."

Ivasjukovi se chlapci naráz zalíbili.

Všichni věděli, jak riskantní je to útok. „Za mostem, chlapci, pohov.“

„Dobrá. Přinesu vám kleště a signální pistoli,“ řekl a vlezl do útrob svého kolosu. „Tohle je zelená světlice. Tu vystřelte rovnou do vzduchu, když se vám podaří dráty přestřihnout. A tohle je červená raketa... kdyby se to zkrátka nepodařilo. Prolezte pod konstrukcí mostu. Tam vás Němci nemohou zahlédnout. Jeden jděte první, druhý ho bude krýt palbou. Zlomte, kluci, vaz! Čekáme na zelenou..."

Mladí odvážlivci šli. Tankisté je napjatě pozorují připraveni okamžitě vyrazit přes most. Přiběhla udýchaná spojka: „Kde je podporučík Ivasjuk?“ Když se hledaný ozval, uslyšel hlášení: „Máte se hned dostavit k veliteli praporu!“

Za chvíli se Nikolaj Ivasjuk vrátil. Svolal svou osádku: „Nasedat, chlapci, jdeme na druhou stranu. Na druhém břehu musíme krýt postup jednotky.“ Všichni věděli, jak riskantní je to útok. Bezprostřední nebezpečí v posledních dnech dlouhé druhé světové války. Proto podporučík Ivasjuk, aby posádku povzbudil, dodal: „Za mostem, chlapci, pohov...“

Věděli, do čeho jdou. A přece jeli

Řidič Hroch téčko s číslem 051 nastartoval, radista Ahepjuk si dal na uši sluchátka a zapnul rádio, střelec Vaněk nabil kanón.

Vyrazili. Tank zaskřípal svými pásy po dláždění, domy odrážely hukot mocného naftového motoru, svobodník Hroch přidal plyn. Už jsou na mostě, a zelená raketa stále nikde. Osádka tanku 051 v těch vteřinách nemyslí na nic jiného než na neodvratnou chvíli exploze, která je vymrští vzhůru a pak vrhne do kalného přívalu Ostravice, kde je pohřbí trosky mostu. Stačí jediná bedna s trinitrotoluolem. Jedna jediná bedna. Věděli, do čeho jdou, a přece jeli.

Panzerfaust! Všichni ven!

Ty vteřiny jízdy po podminovaném mostě jsou bez konce. Kdy to přijde? Ivasjuk jede s otevřeným příklopem. Očima se vpíjí do šera. Kdy už je konečně rozřízne zelené světlo signální rakety? Ocelové mostní sloupy jsou ďábelské počitadlo: odklepávají vteřiny mezi životem a smrtí.

Najednou něco prudce zazářilo. Ivasjuk podvědomě přimhouřil oči. Takhle se zableskne někdy z kanónu... Nel Byla to zelená. Zelená světlice! Těm klukům se to tedy podařilo! Už jsou na konci mostu. Ivasjuk si s ulehčením oddechl. Předčasně. Právě v té chvíli se tank zatřásl mohutným nárazem.

„Panzerfaust! Všichni ven!“ zakřičel na osádku její velitel.

Vždyť bych se v téhle hořící rakvi uškvařil...

Z tanku první vyskočil svobodník Hroch, za ním střelec Vaněk. Co je s Ivasjukem? Zůstal bezmocně sedět na svém místě. Nehýbá se. Pancéřové pláty se otřásly druhým zásahem. Radista se zhroutil. Ivasjuk zaklel a pravičkou sáhl po granátu, nabil, zamířil proti hospodě, odkud mu hrozilo bezprostřední nebezpečí, neboť tam byl umístěn těžký kulomet. Vypálil, odpor zničil. Chtělo se mu najednou spát, tak strašně spát. Levá ruka bolela. Omdléval.

Ze mdlob se probral až po třetím zásahu, po němž nehybný a bezbranný tank začal hořet. Pud sebezáchovy zvítězil nad slabostí, která mu zalévala tělo jedovatou malátností. Tady zůstat nemohu, vždyť bych se v téhle hořící rakvi uškvařil...

S námahou se přehoupl přes okraj vstupního otvoru, skulil se po věži a spadl na zem. Teď se honem odplazit pryč! Zraněná ruka pálila a krvácela, v ústech cítil dusivý čoud z hořící nafty. Pryč, honem pryč, než se nafta rozleje a než začne explodovat munice!

Poruba po osvobozovacích bojích. Foto: městský obvod Poruba

Vstal, udělal dva tři vrávoravé kroky, aby v dýmu poznal, kudy kam. Tady je most, tam jsou Němci, vzadu jsou naši ... V takových okamžicích to člověku myslí buď závratně rychle, nebo zase strašlivě pomalu.

Ozvalo se ostré staccato fašistického kulometu

Hořící nafta mu postříkala kombinézu. Jako planoucí pochodeň vyrazil vpřed, někam, kde by mohl oheň uhasit. Vtom se před ním objevil chlap v nepřátelské uniformě. V ruce měl samopal připravený k palbě, ale hořící postavy se tak polekal, že nebyl schopen vystřelit. Ivasjuk sáhl po útočném noži a po paměti se rozpřáhl. Esesák klesl k zemi. Odněkud se ozvalo ostré staccato fašistického kulometu. Teď už Ivasjuk neviděl. Jen cítil, že jím někdo - esesák nebo náš - smýkl k zemi. Ztratil vědomí.

Podporučíka Ivasjuka zachránil svobodník Alexandr Hroch. Vlastní blůzou na něm uhasil plameny. Pak ho odnesl přes most k našim. V agónii Ivasjuka dopravili do nemocnice v Zábřehu, kde mu chtěli zraněnou ruku amputovat; sovětský vojenský chirurg kapitán Kiričenko však raněného ošetřil a druhého dne - 1. máje 1945 - odeslal sanitním letounem do Moskvy. Tam mu ruku zachránili.

Most přes Ostravici byl pojmenován po chlapci, který jej zachránil

Na hrdinnou osádku tanku 051 zůstala v Ostravě památka. Na kamenném podstavci v sadech J. A. Komenského stojí slavný Ivasjukův tank, jeden z těch, které přinesly Ostravanům svobodu. Most přes Ostravici byl pojmenován po chlapci, jenž ho s nasazením života zachránil. Po Miloši Sýkorovi, kterého i s jeho mladým druhem zabila dávka z fašistického kulometu, když se po splnění úkolu vraceli.

Třicátého dubna 1945 v 19 hodin hlásil major Janko generálu Moskalenkovi, že most přes Ostravici byl překonán a zajištěn. V těchto hodinách dokončily osvobození Moravské Ostravy střelecké a tankové pluky Sovětské armády. A ve 20 hodin už Moskva ohlásila, že mezi jednotkami, které se při osvobození tohoto důležitého města obzvláště vyznamenaly, byla i 1. čs. samostatná tanková brigáda v SSSR. Za boje o ostravský prostor byla brigáda pětkrát citována v rozkazech sovětského vrchního velitele, její zástava byla dekorována Suvorovovým řádem 2. stupně a její příslušník kapitán Vajda byl posmrtně jmenován hrdinou Sovětského svazu.

Naši tankisté zničili za bojů o Moravskou Ostravu padesát nepřátelských tanků, desítky děl a stovky kulometných hnízd. Vyřadili 3000 fašistů a kolem 700 jich zajali.

Vzpomínky Danuty Puffové z domu u Říšského mostu

Událost u Říšského mostu popsala pozoruhodně také pamětnice paní Danuta Puffová, která bydlela u Říšského mostu. Její vzpomínky vyšly loni při prvních týdnech lockdownu v bulletinu Okrašlovacího spolku Za Krásnou Ostravu, zaznamenala je historička a profesorka z katedry historie Filozofické fakulty Nina Pavelčíková a poskytla je nyní i Magazínu PATRIOT.

V polovině dubna nastal v Ostravě relativní klid. Žádné bomby ani granáty, jen přibližující se dunění kanonády a německé trény, směřující na Slezskou. Objevilo se však jiné nebezpečí.

Máma zcela náhodně při venčení psa zjistila, že ve sklepních prostorách rohového domu, do kterých byl přímý vstup z ulice, se ubytovali němečtí vojáci. Nějakým způsobem se seznámila s jejich velitelem, německy uměla, a tak se dověděla, že Němci montují pod Říšský most na Slezskou Ostravu dráty a nálože výbušnin, které mají most vyhodit do povětří před příchodem Rusů. Původně se předpokládalo, že fronta půjde od Slezské Ostravy, od Polska, ale už tehdy musely být plány státníků dalekosáhlé, šli na Ostravu obchvatem přes slezské vesnice a přes Odru u Svinova.

Celé dny se báli se, aby domy blízko mostu nálože neponičily

Místo Ostravy a těžkého průmyslu byly mnohé vesnice na Opavsku srovnány se zemí. Máma říkala, že denně vykládá veliteli vojáků, který byl Rakušák, jak se bojíme, aby domy blízko mostu nebyly výbuchem poškozeny. Přesvědčovala ho, aby most nevyhazovali.

On prý jí údajně řekl, ať se nebojíme, že se nám nic nestane. Tento rohový dům byl celý obývaný Němci z Říše, kteří utíkali před válkou, úplně nahoře bydlely dokonce řádové sestry. V našem dvoře bylo několik německých firem, domovníci byli téměř všichni Němci a situace se soužitím už byla jiná, už to nebylo to soužití různých národností jako za první republiky, ale vládl strach, nedůvěra, a přesto se mamka každý večer bavila na nábřeží s německým důstojníkem.

Šťastný Ostravan s ruskou osvoboditelkou. Foto: Archiv města Ostravy

Nikdy nám neřekla, o čem se baví, ale když se začalo s obavami o most, vždy všechny uklidňovala. Rozhodně musela vědět více.

Všichni obyvatelé domu v krytu s hrůzou čekali, kdy most vyletí

Dne 30. dubna 1945 od časného rána šel a jel průvod lidí i vojáků směrem na most. Asi kolem patnácté hodiny ruch utichnul. Žádná auta ani vojenské trény nespěchaly k mostu, došli i poslední pěšáci. Jen v domovních dveřích na protější straně ulice, ze které byl lepší výhled do středu města, stáli po jednom vystrašení mladí vojáčci z domobrany, ozbrojení „panzerfaustem“, tedy pancéřovou protitankovou střelou.

Všichni obyvatelé našeho domu se stáhli do krytu a s hrůzou čekali, kdy vyletí most do povětří. Pro jistotu, aby nám nikdo nevlezl do domu, byly zamknuty domovní dveře. Všude bylo ticho, jako by válka vůbec nebyla. Kolem čtvrté hodiny jsme slyšeli bouchání na dveře. Po otevření jsme zjistili, že za dveřmi jsou tři čeští chlapci. Jednoho mám v paměti velmi živě, protože z nich byl nejvyšší, měl jezdecké kalhoty „rajtky“ a vysoké boty.

Tři chlapci chtěli bránit most. Byl mezi nimi Sýkora?

Přes rameno měl každý obyčejnou pušku. Na dotaz, co jsou zač, odpověděli, že jsou Češi z Hulvák, že Rusové se brodí přes Odru u Korýtek, oni že obešli střed města postranními ulicemi. A to proto, aby zabránili vyhození mostu. Na dotaz, kolik jich je, řekli, že tři. Toho se muži v našem domě zhrozili, představa, že tři mladíci budou držet most do příchodu Rusů, vypadala nereálně.

Přesto muži vyvedli mladíky na rovnou střechu našeho domu, ale když mladíci zjistili, že výhled na most jim kryje rohový dům, kam se nedalo přejít, sešli všichni dolů. Kam tito tři mladíci odešli, nevím, ale muži z našeho domu je mohli převést přes náš dvůr, který byl v té době prázdný, byly tam jen malé výrobny a sklady, kdysi židovských, za okupace německých majitelů.

Náš dvůr byl krytý zdí ze strany nábřeží, tedy bezpečný. Pokud jeden ze tří byl Sýkora a trval na tom, že se chce dostat pod most, vyjít se dalo do uličky vlevo před most nebo uličkou pod most na nábřeží. Mohli také zahnout na Kostelní ulici a dojít přes zadní uličku k lávce k fotbalovému hřišti a vrátit se kolem hřiště k mostu na Slezské straně. Časově by se to dalo do příjezdu prvního tanku stihnout.

Kde Němci Sýkoru zabili?

Nemůže tedy být pravdou, co se později tvrdilo, že tankisté se Sýkorou mluvili. Nemohli, protože už v našem domě nebyli. Kdyby byli do příjezdu tanku někde ukryti venku, snad by Sýkora mohl přejít most ukryt za tankem a ve snaze dojít k náložím na pravé straně mostu, vyšli by z úkrytu a pak mohl zaznít osudný výbuch z německé lékárny, který zasáhl tank i Sýkoru.

Byl prý nalezen v místech pamětní desky, ale druhá verze je, že u vchodu do spořitelny na druhé straně mostu. Zničil dráty k náložím, než byl zabit, nebo se pod most nedostal nebo už je odpojil někdo jiný? Možná ho zabili němečtí ženisté ukrytí v lékárně, kteří tam zůstali a nestačili dokončit zkázu mostu, to se už nedozvíme.

Muži z domu varovali tankistu, ale nedal se přemluvit. Jdu na Germány

Chlapci odešli z našeho domu a pak už jsem je nikdy neviděla. Kolem 17.30 hodin jsme zaslechli hřmot a před domem zastavil tank. Do krytu vstoupil mladý voják, řekl, že je z Podkarpatské Ukrajiny, že má osmnáct let a jmenuje se Ivasjuk. Měl hlad a žízeň, dostal jídlo i pro ostatní v tanku a po krátké chvilce prohlásil, že jde na Germány.

Slavná fotografie. Vítání prvního tanku osvoboditelů v ostravské Nádražní ulici. Foto: Archiv města Ostravy

Most zůstal stát, cesta byla volná. Když muži z domu zjistili, že je zde jen jeden tank, varovali tankistu, že má počkat na posily. Ale nedal se přemluvit, most stál a musel tak zůstat. Netrvalo dlouho a uslyšeli jsme výbuch. Pak někdo přitáhl do krytu velitele tanku Ivasjuka, těžce raněného. Tank zasáhla střela z pravé strany mostu na Slezské Ostravě, kde stála vilka s německou lékárnou.

„Stejně umře, to nic, nas mnógo“

V tanku uhořel spojař Ahepjuk, k nám ještě přinesli řidiče Hrocha, který byl rovněž raněný. Co se stalo se střelcem Vaňkem, už nevím. Ivasjuk ležel ve sklepě na zemi a moc krvácel. Pěchota, která mezitím dorazila spolu s jedním nebo dvěma tanky a ošetřovatelkou, o něj také nedbala. Nedovolili ani, aby se o něj postaraly ženy z domu. „Stejně umře, to nic, nás mnogo.“

Ivasjuk přežil. První tank zůstal rozbitý a vyhořelý na mostě. Třásli jsme se, že se Němci vrátí a všechny nás pobijí. Teprve k půlnoci přijely tanky a zahájily střelbu na protější břeh. U nás v domě postupně přibývalo vojáků, pěšáků, kteří byli promočeni při brodu přes Odru. Od sklepa až po půdu seděli proti sobě na každém schodu dva, jeden opřený o stěnu, druhý o zábradlí, nohy propletené a spali. Nevím, jak by nás v případě nutnosti bránili.

Osvobození: Rusové začali pít, mamka šla veliteli žalovat

Asi v jednu hodinu ráno 1. května přišel do krytu strýc Rudolf, bydleli tenkrát na Přívozské ulici. Když viděl, co se u nás děje, řekl, že mne odvede k nim, že u nich je úplný klid, jako by válka nebyla. A tak jsem se s cvakajícími zuby strachem vydala přes město se strýcem.

Setkala jsem se s Anitou, vyspala se v krytě a ráno jsme se šly podívat k Nové radnici, kde procházely a projížděly nekonečné kolony ruského vojska. Z vyprávění vím, že Češi byli ti, kdo se nakonec postarali o odvoz zbylé osádky do nemocnice.

U strýce jsem zůstala dva dny asi proto, že situace u nás v domě nebyla pěkná. Ve dvoře byla výrobna trestí do alkoholu, zřejmě i líh, a když Rusové zjistili, že to patří Germánům, začali pít. Následky nebyly pěkné. Maminka mi to vyprávěla velmi podrobně, bylo by to dlouhé psaní, tedy jen krátce. Vojáci začali obtěžovat ženy a mamka šla za velitelem žalovat. Ten udělal pořádek.

V obchodě se skrýval zarytý Němec. A měl zbraň

Maminka byla statečná. Po příchodu domů jsem se divila, všude v domě bydleli důstojníci, i u nás. To už ale byla druhá garnitura vojska, tito vojáci byli inteligentní a slušní. S babičkou Lucií jsme proto dále spaly v krytu, nebyly jsme samy a zažily jsme neuvěřitelnou příhodu.

Nad naším krytem byla prodejna nějakého Němce. Z krytu do této prodejny vedly schody, proto zde byl asi zřízen kryt, aby měl únikový druhý východ. S babičkou jsme v noci slyšely kroky nad námi. Všichni se nám smáli, že si vymýšlíme, ale pak jim to přece nedalo. V obchodě se skrýval jeho majitel. Zřejmě nečekal, že i po přejití fronty se někdo bude v krytě zdržovat, a doufal, že se tajně dostane ven. Byl to zarytý Němec a měl zbraň. Myslím, že to bylo dílo náhody, že se nepokusil utéct a nepozabíjel nás.

Rusové nosili dárky, kbelíky sádla, ale i perský koberec

Několik dnů po frontě se začaly objevovat naše tovaryšky. Všechny přežily ve zdraví. Veškeré věci, ušité i neušité, i látky, které patřily německým zákazníkům, propadly ve prospěch Rusů. Důstojníkům se šily narychlo kabáty z hrubého plátna, které někde zrekvírovali, takzvané „montgomeráky“.

Rusové nám také jako dárky nosili různé věci, třeba dva kbelíky čerstvého sádla, a mamka je rozdělila mezi tovaryšky. Jeden z Rusů přivezl perský koberec rozstřižený napůl. Máma mu se smíchem poradila, ať si ho vezme do Ruska. Vystlal si s ním auto.

Brzy jsem začala chodit do školy. Setkala jsem se se všemi spolužačkami, žádné se nic nestalo. Denně jsem chodila cestou kolem Nové radnice, kde kdysi byly plochy osázené zelení. Po bojích o Ostravu se tato místa stala hřbitovem. Myslím, že asi o rok později byli mrtví exhumováni, část převezena jinam, možná do SSSR, možná že část byla pohřbena k různým památníkům války.

Na svědectví obyvatel domu nikdo nebral zřetel

Později jsme se také dozvěděli, jak to údajně bylo s naším mostem. Byl prý udržen zásluhou mladého komunisty Miloše Sýkory, který za to zaplatil životem. Domnívám se, že tato verze postupně vznikala, jako mnoho jiných, o jediných skutečných vlastencích v období války, a to komunistech. Po roce 1948 se stala oficiální verzí o mostě a jeho zachráncích.

Na svědectví obyvatel domu na Těšínské 20 o třech mladících a rakouském veliteli ženijní jednotky, který měl zřejmě svůj podíl v celé záležitosti, nikdo nebral zřetel. Vždy přece mamce říkal, nebojte se, nic se vám nestane. Myslím, že prostě nevydal rozkaz k odpálení, ale rozkaz k odjezdu a útěku.

Sýkoru našli brzy ráno a odnesli ho do průjezdu domu. Údajně byl střelen zezadu, přesné místo, kde padl, není známo. Bydlel v Heřmanicích u své tety, musel by přijít po slezskoostravském břehu Ostravice, most u radnice padl již během dopoledne. Pohyboval se v blízkosti mostu, pod mostem a mohl ho zabít kdokoliv. I ti tři, kteří byli u nás v domě, pokud nepředpokládáme, že jeden z nich mohl být Sýkora. V dobré vůli most zachránit stříleli tehdy po všem, co se v okolí mostu pohybovalo. Jak to bylo, to už se zřejmě nikdy neprokáže. Pro komunisty bylo však nutné udržet jejich verzi, my jsme se báli nakonec o tom mluvit.