Nejnovější zprávy: Masarykovo náměstí v Ostravě v sobotu ovládnou autoveteráni Akce plná netradičních zážitků. Ostrava ožila Freedom Festem

Kultura

​Z českého filmu mizí drsňáci a opravdoví chlapi. Kde jsou?

V osmdesátých letech díky filmovým akčním hrdinům začala spousta mladých mužů posilovat. Našli se samozřejmě i takoví, co si nechávali pod kůži implantovat umělé svaly, nebo si pomáhali steroidy.

Jiří Langmajer ve filmu Po čem muži touží 2. Foto: se svolením producenta Fénix Film

Přesto se dá říct, že akční filmy měly zásadně pozitivní vliv na zlepšení kondice velké části tehdejší mužské populace. Dnes se na nás z filmů valí zástupy takzvaných moderních mužů. Nejsou zbrocení potem, nemají ruce od špíny ani plné krvavých mozolů a jejich těla nezdobí šrámy a jizvy. Zato mají vyholená podpaží, v jednom kuse popíjejí kafíčka a řeší banality. Místo těžké chlapské práce ťukají do klávesnic, nechají sebou vláčet a zženštilost se u nich stává standardem.

Úpadek českého (nejen) filmového mužství

Říká se, že film je odrazem své doby. Když dnes vyjdete na ulici, zejména ve větším městě, najdete tam početnou skupinu nepřehlédnutelných mladých mužů. Mají moderní účesy, pečlivě upravené vousy, dole upnuté kalhoty ze kterých jim vykukují kotníky a červené boty. Na první pohled nebudí respekt, tak jak by ve skutečnosti muži měli. Vyvolávají spíše pobavení, případně budí soucit a celkově působí zjemněle, ne-li přímo zženštile.

Jsme bezpochyby očitými svědky úpadku mužství. V českém filmu situace není ještě tak zoufalá jako ve větších městech, ale překotně se k tomuto bodu blíží. V řadách starší generace herců, kteří pořád tvoří početnou hereckou skupinu, lze pořád ještě pár opravdu chlapských typů najít.

Namátkou třeba Karel Roden, Marek Vašut, oba veteráni zahraničních akčních filmů, nebo Ondřej Vetchý, hrdina většiny domácích televizních thrillerů, kde je třeba ukázat svaly. Může padnout otázka, na co v české kinematografii potřebujeme drsné chlapy. Představa novodobého tuzemského akčního filmu může u věci neznalých jedinců budit záchvaty smíchu, nicméně, tyhle snímky nevznikají jen v Hollywoodu, nebo v Hongkongu.

Točí se třeba v Polsku, Maďarsku a taky v Srbsku. I u nás jich přece pár vzniklo, překvapivě míň po listopadovém převratu než před ním. Akční film nemusí být plný efektů, výbuchů a automobilových honiček. Stačí rvačky, souboje na nože a tu a tam nějaká komornější přestřelka s účastí brokovnice. Především ale potřebuje hrdinu, nejlépe plného testosteronu. A ten je často nutný nejen v akčním filmu, ale v jakémkoliv, kde potřebujete normálního chlapa a ne změkčilého jedince, kterému pomalu nevěříte ani to, že močí vestoje. A to je zásadní problém u momentálně nejsilnější generace českých herců.

Postradatelní po česku

Představme si, že se objeví odvážný tuzemský producent, rozhodnutý natočit opravdu drsný chlapácký akční film. Aby na něj přišli diváci, musí sáhnout po nejpopulárnějších současných českých hercích v bojeschopném věku. Pokusím se to demonstrovat na fiktivním spektáklu, stylově příbuzném filmu Expendables: Postradatelní. Namísto Sylvestera Stallona, Jasona Stathama, Dolpha Lundgrena, Jean–Clauda Van Damma, nebo Scotta Atkinse by se na plátně coby drsní žoldáci objevili Jiří Mádl, Vojtěch Kotek, Kryštof Hádek, Marek Lambora, Milan Peroutka, Jakub Prachař a Jan Cina.

Jako padouch by proti nim stál stroj na zabíjení v podání Pavla Lišky. Zoufalá představa, pokud by se tedy nejednalo o parodii. Před sebou totiž očividně nemáme partu drsňáků, ale povětšinou bývalých dětských herců, kteří ze všech sil odmítají zmužnět. Rozhodně se nemusíme bát, že by něco takového vzniklo.

V současném českém filmu se mezi sebou zjevně mužští protagonisté častěji líbají než rvou a nejeden z nich se ochotně na plátně předvádí v ženských šatech, tráví čas na mateřské dovolené, nebo baletí v růžovém oblečku. Možná proto se do těch několika málo porevolučních českých filmů, spadajících do ranku akčního filmu, rozhodli tuzemští tvůrci často najmout herce zahraniční.

Petr Jákl do hlavní role Kajínka obsadil Rusa Konstatnina Lavroněnka a podobně postupoval i u svého posledního filmu, dosud neuvedeného Jana Žižky. Titulní roli v něm ztvárnil americký herec Ben Foster, i když tady bych to připisoval spíš snaze dostat film do světa a získat zpět alespoň investici do opulentního rozpočtu.

Trend nahrazování českých herců zahraničními pronikl samozřejmě i do oblíbených romantických komedií. Například ve filmu Všechno, nebo nic ztvárnili hlavní mužské postavy nikoli domácí, ale chlapáčtější herci z Polska. Na nedostatku věkově použitelných mužných typů v českých projektech profitují i herci slovenští. Tomáš Maštalír a Ján Koleník díky svému chlapskému zjevu nemají o dostatek rolí nouzi a to nejen v rolích drsňáků, protože i ve vztahovém dramatu je dobré vidět muže a ženu a ne ženu a cosi, co muže vzdáleně připomíná.

A je nad slunce jasné, že pokud chcete v Česku natočit vážně míněný film, nemůžete do role boxera obsadit Ondřeje Sokola, ale raději sáhnete po namakaném Slovákovi Milanu Ondríkovi, který už se osvědčil jako fyzicky připravený veterán ve stejnojmenném TV filmu Jana Hřebejka. Přitom ještě před pár lety v dramatu Eva Nová přesvědčivě ztvárnil odulého alkoholika. Což je jasným důkazem, že pokud bude opravdu snaha, může v blízké budoucnosti klidně ztvárnit Vojtěch Kotek Gustava Frištenského.

Pár pokusů obsadit některé české post dětské herce do rolí mužů zákona a spravedlnosti už tady bylo (Jiří Mádl v seriálu Sever, nebo v thrilleru Konfident), ale výsledky byly velmi rozpačité. Podobně dopadl Modelář Petra Zelenky, jež byl parafrází Scorseseho Taxikáře s geniálním De Nirem v hlavní roli. Právě De Nirova postava veterána z Vietnamu, šlachovitého chlapíka, co se zoceluje tvrdým cvičením a pálením ruky nad plamenem sporáku, je hlavní premisou filmu. V porovnání s ním působí Kryštof Hádek coby modelář unyle, ochable, až chcíple. Na druhou stranu musím uznat, že pro povedenou novinku Poslední závod se Hádek fyzicky připravil a dostal do formy minimálně vizuální. Leč, obávám se, že v dalších filmech se vrátí ke svému standardu.

Vždycky tomu tak nebylo

Položme si otázku: Jsou naši mladí mužští herci tak změkčilí, protože tvůrci točí změkčilé filmy, nebo se točí změkčilé filmy, protože máme změkčilé herce? Pro možné nalezení odpovědi je třeba zapátrat do filmové minulosti českého národa, abychom zjistili, že ne vždy na tom tuzemští herci byli tak výrazně ochable. Tvůrci se tenkrát nebáli točit boxerské filmy.

Vrcholově připravený Marek Vašut se bil za sebe i za svou vlast ve snímku Pěsti ve tmě. František Peterka, vzor české filmové maskulinity, zápasil v ringu o přežití v koncentračním táboře v dramatu Přežil jsem svou smrt, stejně jako Štefan Kvietik v geniálním filmu Boxer a smrť. Někdo může namítnout, že i on je Slovák, nicméně v bývalém Československu fungovaly kinematografie obou národů jako jeden celek.

Točily se válečné filmy a akční kriminálky jako Řetěz, nebo Hra bez pravidel. Herečtí představitelé vypadali jako normální chlapi a ne herci, kteří normální chlapy hrají. A tím nemyslím jen ostře řezané typy jako Radoslav Brzobohatý, Jiří Krampol, již zmíněný Peterka, nebo hrající kaskadéři Zdeněk Srstka, Petr Jákl st., či Jaroslav Tomsa.

Ani Vladimíra Menšíka, Jiřího Sováka, nebo Josefa Vinkláře byste se nikdy neodvážili nařknout z zženštilosti. Jakoby se normálně vypadající muži dnes herectví štítili, nebo jsou režiséři líní hledat zajímavé typy a sahají takzvaně po jistotě. Samozřejmě, stávalo se i v minulosti, že český režisér pro roli drsnějšího typu sáhl po zahraničním herci.

Třeba v krimi Smrt stopařek dokonale zahrál násilnického vraha Polák Marek Perepeczko, ale zde bylo takové obsazení zvoleno především kvůli autenticitě, ke které obsazení u nás neznámého, přitom skvělého herce, jednoznačně přispělo. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že Radoslav Brzobohatý, Jiří Klem, nebo Jan Schánilec by zahráli roli vraždícího řidiče neméně přesvědčivě.

Kdo z našich mladých herců by dnes mohl uvěřitelně ztvárnit takovou postavu? Nikdo mě nenapadá. Zkrátka nevypadají, že by něčeho podobného byli fyzicky schopni a film je především o tom, jak co vypadá. Mám za to, že v jejich mimoprofesních životech chybí cosi, co by je zocelilo a dodalo jim potřebnou tvrdost. Což podle mě není problém týkající se jen herců, ale mnoha současných mladých mužů v naší společnosti.

Kam kráčí český film?

Loni oznámil Jan Prušinovský natáčení filmu Grand Prix s podtitulem „testosteronová komedie“ a vypadalo to, že vznikne zábavný a přitom drsný film o mužích na cestě. Bohužel, vzhledem k obsazení Kryštofa Hádka, Štěpána Kozuba a Robina Ferra tam nevidím testosteron, ale partu odrostlých kluků s komickým potenciálem.

A co bude dál? Komerčně zaměření producenti budou patrně pořád chrlit romantické komedie s postavami moderních mužů, protože je tu reálná možnost návratnosti financí a v obsazení budou sázet na osvědčené tváře. A Státní fond kinematografie bude dál podporovat především unylá pseudodramata s tématy, která ještě nedávno nikdo za dramatická nepovažoval a jenž se bez chlapských typů obejdou úplně.

V horším případě začne ve velkém podporovat výrobu snímků o transmužích, transženách a nebinárních osobách, aby se zavděčil zahraničním festivalům konaným na západ od nás.

Zbývá ještě nějaká naděje? Pokud ano, malá. Minulý měsíc měla premiéru Stínohra, thriller drsnější něž šmirglpapír a filmový Zátopek taky není žádná měkkota. Mimo už zmíněného Jana Žižky se ovšem milovníci českého maskulinního filmu, mezi které se počítám, nemají v budoucnu moc na co těšit, neboť dva chystané válečné eposy, 1919 a Legionáři – sibiřská anabáze, jsou zatím v nedohlednu.

Jestli se budou točit tuzemské drsné filmy ale není nakonec až tak důležité. Jde především o to, aby ve filmech vystupovali chlapi se vším všudy a potlačily se tendence tvůrců směřovat k figurkám v červených botkách. K tomuto zbožnému přání mám pádný důvod. S mužským hrdinou na plátně se totiž chci ztotožnit, chci aby mě inspiroval, byl mi něčím blízký a ne mě iritoval rezignací mužství ve jménu feminizace, genderismu, či jiného nesmyslu.

Na rozdíl od takových výstředností, po kterých za pár let neštěkne ani pes, tu filmy zůstanou jako svědkové pokřivených časů.

Autor je scénárista