Aaron Berisha: Kanaďan, který chce hrát extraligu s Porubou!

Aaron Zack Berisha je Kanaďan z Toronta, který se živí hokejem v Ostravě-Porubě. Pokud vám tato věta nepřijde zvláštní, znamená to, že jste mnohem mladší než já.

Ti, kdo zažili alespoň konec socialismu, dobře vědí, že tehdy by nikoho ani ve snu nenapadlo angažovat cizince, natož ze Severní Ameriky. V devadesátých letech jsme naopak byli svědky invaze Čechů do zámoří. Jejich počet postupně rostl až k rekordnímu číslu 77 v sezoně 2001/02.

Sport Baroše chtěl Mourinho, Barcelona i Real Madrid. Sparta za něj nabízela 50 milionů 28/10/2023

Aaron Berisha se narodil v Torontu v roce 1995 do rodiny, ve které láska vítězí nad nejrůznějšími náboženskými i kulturními stereotypy. Tatínkova část rodiny pochází z muslimské Albánie a Makedonie, maminka do Kanady emigrovala z Izraele.

Dnes se Aaron cítí jako světoobčan, který má příbuzné po celém světě. Do Izraele jezdí hrát letní hokejovou ligu, aby potkal své prarodiče, strejdy, tety, bratrance a sestřenice... O hokejové Izraeli možná brzy uslyšíme, protože do pěti let by se měl zvýšit počet stadionů ze čtyř na deset, za čímž stojí peníze ruských emigrantů.

Asi jsem to ještě nikam nenapsal, ale jsem porubský patriot, a přestože jsem procestoval celý svět, vždycky se rád vracím zpět, a sleduji, jak Poruba vzkvétá. Spolu s rostoucím sebevědomím městského obvodu rostou i ambice HC RT TORAX Poruba. Aaron Berisha je jen jedním kamínkem mozaiky kvalitních akvizic, které mají hokejový tým dlouhodobě udržet na špici první ligy, a kdo ví, třeba jednou posunout i výše?

„Samozřejmě, s Porubou!“ odpovídá mi Aaron na otázku, jestli by si někdy chtěl zahrát českou extraligu. Nejvíce ho baví střílet a dávat góly. Sedmnáct branek a sedmnáct asistencí v základní části minulého ročníku jasně dokazuje, že se tím, co ho baví, dokáže i slušně živit.

Do extraligy už nakouknul díky spolupráci s Vítkovicemi, které si ho loni vytáhly na dva zápasy proti Pardubicím a Kladnu. Jaromír Jágr však bohužel toho dne na soupisce Rytířů chyběl. Jeden start mezi elitou přidal i letos.

Mezi první ligou a extraligou neexistuje žádná propast, popisuje Aaron, rozdíl je zejména v rychlosti rozhodování a reakce. Špičkové zápasy zažil také v dresu znojemských Orlů v EBEL lize nebo ve slovenské Dukle Trenčín.

Pojďme se ale ještě na chvíli vrátit do Toronta, kde to všechno někdy kolem roku 2000 začalo. Kanadský systém hokejového vzdělávání je jiný než náš. Podle Aarona dětem umožňuje nejprve si hokej zamilovat, a až poté se pustit do těžké dřiny.

Když mu bylo šest let, dostal se poprvé na led, vzal do ruky hokejku a začal sázet první góly. Jen tak pro radost, bez strukturovaného tréninku. Hokej, na rozdíl od lakrosu nebo baseballu, které jsou v Kanadě také populární, vyžaduje relativně velké investice do vybavení. Proto v Kanadě existují programy, které dětem umožní všechno si nejprve zdarma vyzkoušet.

Pokud trenéři v dítěti rozpoznají talent, mohou mu nabídnout sponzoring, pokud ne, stejně ho nechají jen tak si hrát. K tomu napomáhá i větší počet ledových ploch, nejen v arénách, ale i venku díky odlišnému klimatu. Tenisové kurty se v chladnějších měsících mění v ledovou plochu, prostě dostat se na brusle je v Kanadě mnohem jednodušší než u nás.

Tvrdá práce nastává až někdy kolem 10-11 let. Tehdy už Aaron věděl, že je dobrý, a že se hokej stane jeho profesí.

Aby měl pojistku pro případ neúspěchu, studoval v Halifaxu univerzitu, a čekal na vhodnou nabídku. Kanada má čtyřikrát více obyvatel než Česká republika, a i z tohoto úhlu pohledu je jasné, že ne každému se může splnit sen zahrát si v NHL.

Rok před dokončením studií se Aaronovi ozval agent, že má pro něj „amazing oportunity“ – nabídku, která se neodmítá. Znojemští Orli v EBEL lize. Aaron už v Evropě jednou byl, takže necestoval úplně do neznáma. Přesto ho Znojmo překvapilo svou poklidnou atmosférou, stejně jako skvělým týmem s pěti Kanaďany, Američanem a Finem. Ihned zapadl do kolektivu a spolu s dálkovým studiem univerzity prožil krásné období plné výjezdů, společných obědů, tréninků a kvalitních zápasů.

Dostali se do play-off, ale vypadli s italským Bolzanem. Další město, kde se Aaron minul s ikonou českého hokeje, Jaromírem Jágrem, říkám mu. Bylo to v roce 1994 během stávky v NHL, rok před Aaronovým narozením.

Přestože agenti hrají v životě hokejisty klíčovou roli, často jsou to spíše spoluhráči, kteří vás dokáží přesvědčit, abyste zkusili jinou štaci. Tímto způsobem se Aaron dostal do Dukly Trenčín. Slovenské město se mu stalo osudové, protože zde potkal svou přítelkyni Mariku. Bylo to v evropském stylu, říká, padli si do oka na náměstí a on ji pozval na kafe. V Torontu by prý něco podobného nebylo možné, nikoli kvůli hyperkorektnosti, ale protože lidé neustále někam spěchají, životní tempo je mnohem vyšší.

Work hard, play hard, to je heslo, které je pro náš středoevropský prostor typické. Ačkoli v případě hokejisty je těžké odlišit práci od hry, protože je to právě hra, která se stala jeho prací.

Fotíme se u porubské RC TORAX Arény, která prochází zásadní rekonstrukcí.Ostravané proto hrají domácí zápasy v Kravařích. Pro Kanaďana, který je zvyklý na jiná geografická měřítka, to není žádný problém. Hokej navíc není jen o racionálním rozhodování, ale i o vášni, a kdo má zůstat u hokeje, ten u něj prostě zůstane, říká Aaron Berisha.

Aaron Zack Berisha

Narozen: Toronto, Kanada.

Jak dlouho žiju v MS kraji: 2 roky.

Co se mi nejvíce líbí: Příroda, kavárenská kultura, polední menu v restauracích, uvolněná atmosféra bez stresu, pohodoví lidé.

Co se mi nejvíce nelíbí: (Ani po několika minutách jsme na nic nepřišli.)

Nejoblíbenější místo: Sauna Relax 365 v Ostravě-Porubě.

Nejoblíbenější české slovo: V klidu!

Pokud budete cestovat do Toronta, doporučuji navštívit vyhlídkovou věž CN Tower, hokejovou Scotiabank Arenu, baseballové Rogers Centre, Ripley‘s Aquarium anebo také Niagarské vodopády, které jsou vzdálené jen hodinu jízdy autem.

Můj kousek Kanady: Možná golf, který je v Kanadě ještě více populární než v Česku. Z jídla například „mac and cheese“ - makarony se sýrem, které v Kanadě chutnají úplně jinak.

Foto: Vladimír Pryček/Magazín PATRIOT