Americká bomba, pivo v kotlech i ruská invaze. Šéf vysokých pecí sepsal vzpomínky

Bývalý ředitel vítkovických Vysokých pecí Josef Luňáček sepsal své zážitky z let 1959 až 1990, kdy pracoval v různých funkcích tohoto pro Ostravu jednoho z nejdůležitějších průmyslových podniků.

Ve svých vzpomínkách, které sepisoval v posledních letech, se soustředil nejen na popis řady zařízení a profesí v dnes už památkové oblasti, ale uvádí v něm i spoustu zážitků, příhod. A někdy až Hrabalovsky v nich popisuje i svérázné postavičky, které za své více než třicetileté působení na Vysokých pecích poznal.

Magazín PATRIOT připravil s panem Luňáčkem rozhovor a s některými nejzajímavějšími kapitolami vás seznámí v seriálu.

Jak jste se na vysokých pecích ocitl?
Hrál jsem extraligový volejbal za Vítkovice, a po vystudování VŠB jsem dostal umístěnku do Plzně. Odtud mne vyreklamovali zpět a zeptali se, kde chci kromě hraní pracovat. Od roku 1955 jsem byl na brigádě v závodě 1, tak jsem tam šel i pracovat. A tam jsem i skončil. Prošel jsem všechny možné funkce od mistra až po vedení závodu. A Vítkovice mi přirostly k srdci, protože prošly od roku 1960 po rok 1990 velkou modernizací. Postavila se řada nových výrobních agregátů, výrobní a ekonomická situace závodu byla tehdy na špici a kvalita výroby měla stoupající trend.

To ostatně dokreslují i vaše zážitky v roce 1987, kdy jste byl spolu s dalšími členy vedení sondovat možnost spolupracovat s australskými těžaři rudy. Dopadl ten záměr nějak?
Austrálie byla v té době taková třešnička na dortu. Tehdy se lidé z našeho závodu nikam moc ven nedostávali, protože naší povinností bylo hlavně dodávat plyn a železo pro jiné podniky. Ale tehdy se ozvali Australané, že by k nám dodávali rudu a že my bychom dováželi nějaké strojírenské výrobky do Austrálie. Konkrétně po nás chtěli roury. Tak jsme tam v počtu pěti lidí vyjeli na zahraniční služební cestu, ale prakticky to byla technická špionáž (směje se). Zjišťovali jsme, jak by šlo těžit, dopravovat, co by to stálo a jestli by to pro podnik bylo přínosné.

Jak záměr s rourami dopadl?
Nakonec to nedopadlo, hlavně ekonomicky. Když vezete do ciziny roury, vezete vlastně vzduch. To nejsou hodinky, kterých na loď naložíte za miliardy. Ale zkušebně jsme koupili padesát tisíc tun australské rudy, která se zpracovávala na Nové huti. Takže konkrétní výsledek cesta měla. A pro mne osobně to mělo takový efekt, že jsem si tehdy říkal, že když bych chtěl někam z republiky emigrovat, tak buď do Rakouska, nebo do Austrálie. No ale teď tam byly ty velké požáry, tak nevím, jestli bych toho jednou nelitoval.

Austrálie vás, jak se zdá, okouzlila.
Ano. Jel jsem tam, abych viděl na noční obloze Jižní kříž, což se podařilo. Pak jsem toužil vidět klokany, podařilo se. A taky jsem chtěl vědět, jestli se u protinožců tvoří vodní vír na opačnou stranu. U nás na severní polokouli se voda vytékající z napuštěného umyvadla točí díky takzvaným Coriolisovým silám doprava. A na jižní prý doleva. Zkusil jsem to tam v umyvadle a fakt je to pravda. A ještě jsem chtěl vědět, jestli v Austrálii prodávají globusy, které by byly vzhůru nohama, aby byla Austrálie a jižní pól z pohledu tamních obyvatel nahoře. Tak takové tam neprodávají (směje se).

Líčíte cestu, na níž jste poznali hodně koutů Austrálie, jako napínavou reportáž s obdivuhodným množstvím detailů. Psal jste si při ní deník?
To ne, ale dělal jsem si poznámky a pak po konci cesty hned všechno sepsal. Dnes už bych si na mnoho věcí nevzpomněl. Možná tak na žraloky a klokany. Ale tehdy jsem popsal cestu ještě bez toho, že bych znal více ten „kapitalistický svět“. Hodně věcí bylo pro nás nových. Fax, okraje cest, kdy vás hrbolatá pásy vozovky drnčením upozorní, že jste třeba mimo krajnici. A jízda po anglicku vlevo, hlavně při přecházení ulic, kdy se podíváte nejdříve vlevo, tak to bylo přímo nebezpečné. Naštěstí jsme si už třetí den na to zvykli.

Vaše uvěznění v hotelu Hilton, když jste místo nepřesného rychlovýtahu volil k cestě do pokoje požární schodiště, patří k parádně popsaným zážitkům…
To jsem měl tehdy dost strach. Mne ani nenapadlo, že ty bezpečnostní záchranné dveře nejdou v žádném patře otevřít směrem dovnitř hotelu. Bál jsem se, že zůstanu sám večer v nějaké tramtárii. Běhal jsem po patrech, od jedněch dveří k druhým. Všechny zavřené, hrůza. Mobily nebyly, kamarádi nevěděli, kam jsem šel. Až mne napadlo jít až dolů, vždyť i prchající před katastrofou museli dole ven. A tam opravdu bylo otevřeno. Vyšel jsem na ulici šťastný jako blecha a lidi na mne podezřívavě koukali, protože těmi dveřmi asi chodili ven jenom zloději (směje se). A několikrát jsme mysleli, že je s námi v Austrálii konec.

Kdy?
Když náš australský řidič při obhlížení nalezišť rud zastavil na samém kraji propasti. A když se chtěl po konci exkurze rozjet, tak omylem zařadil jedničku. A už jel nad tu propast. Naštěstí to zastavil a couvl. Tak na ten moment nikdy nezapomenu. A poté se nám zase stalo, že jsme v malém soukromém tryskáči měli přistát u jednoho z dalších nalezišť rudy na jednom z mnoha malých letišť bez obsluhy, kterých je v Austrálii na patnáct set. Je tam jen vzdušný pytel a pilot musí nejprve několikrát zakroužit nad takovým soukromým venkovním letištěm, aby kvůli přistání vyhnal z buše klokany a další havěť, které prý ráda skáče pod kola. Pilot poté začal přistávat a řekl nám, že je v místě poprvé. My v tom tryskáči viděli, jak se ta buš strašně rychle přibližuje. Podvědomě jsme s vytřeštěnýma očima brzdili, nohy zapřené do sedadel. Naštěstí jsme zastavili deset metrů před koncem letiště. Ještě dnes mne z toho mrazí.

Čím pro vás byly vítkovické Vysoké pece?
Úplnou drogou. A vášní. Ve vysokých pecích jste nemohl být jen jako zaměstnanec. Práce byla pro každého, kdo tam vydržel, velkou odpovědností. Často se totiž něco vážnějšího stalo, poté muselo všechno jít pryč a vy jste tam zůstal klidně dvacet pětadvacet hodin, než jsme problém vyřešili. Pece ve čtyřsměnném provozu musejí totiž pořád jet, nesmí se zastavit, takže tam musí pracovat lidé, kteří jsou ochotni někdy pracovat víc než osm hodin. Teď chodím občas dolní oblastí a někdy si říkám: tak tohle jsem pomáhal vybudovat, tady tuhle stavbu znám od začátku, tady jsem ztratil rukavice, tady jsem si odřel snubní prstýnek nebo tady jsem letěl po ledové klouzačce.

Až neuvěřitelnou příhodou je nález z amerického bombardování Ostravy z února roku 1945, který jste ve Vítkovicích učinili na počátku sedmdesátých let v plynojemu, dnes známém Gongu. Co to bylo?
Je to opravdu fenomén. Nikde jsem totiž nenašel zmínku, že by nějaký plynojem přežil letecký útok. Ten náš ano. My jsme už dlouho od starších zaměstnanců a mého šéfa tehdy věděli, že v plynojemu něco z války je. Že při ohlášeném bombardování Ostravy proletělo pláštěm do utlumeného plynojemu něco, co v něm udělalo díru. Protože z otvoru unikal plyn a plynojem začal klesat, můj šéf Jenda ucpal otvor prošívaným kabátem a vedení závodu nechalo okamžitě navařit narychlo vyrobený nástavec s přírubou. Po našroubování víka vydrželo toto bleskové řešení třicet let v provozu.

A plynula léta…
Ano. Ale pořád nám vrtalo hlavou, co to tam spadlo. Jestli třeba nebo nějaký úlomek bombardéru, po nichž Němci stříleli flakem. Pak jsme usoudili, že to může být dokonce i nevybuchlá puma. A odborníci radili: nedělejte si srandu, v podniku jsou otřesy a dřív nebo později to může bouchnout. Výbuch plynu by poničil celý závod A tak jsme se jednoho dne v roce 1972 rozhodli plynojem zastavit. Vzduchem jsme vytěsnili plyn, vypustili padesát tisíc kubíků vody, ohradili jsme plynojem, vypálili otvor v plášti a chlapi šli dovnitř. Ještě jsem jim říkal, hlavně do ničeho nekopejte. Něco tam musí přece být. Pod otvorem, kudy stále neznámý předmět prolétl, nebylo nic. Až to chlapi našli na dně v hromadě bláta.

Bombu z Ameriky…
Měla myslím dvě stě padesát kilo a pyrotechnici ji vyvezli ven a na střelišti zneškodnili. Byla pořád funkční. Štěstím bylo, že zapalovač t pumy byl nařízený tak, že potřeboval větší náraz. A ten plech na plynojemu je jen pár milimetrů tlustý. Není to žádná silná překážka. Takže puma prorazila ten plech a jen o pár centimetrů minula silný nosník. Kdyby do něj vpálila, tak letělo všechno do luftu. Tak puma čváchnula do vody a tam celá léta zůstala. Podařil se nám majstrštyk.

Skvělou epizodou je vyplachování kotle pivem.
To byla věc. Při čištění žárotrubných kotlů se využívají ruční pily, kterými dělníci prořezávali usazeniny z trubek. Tyto práce dělali jen hoši, kteří byli malého vzrůstu. Poloviční než já. Já bych tam vlezl jednou a pak už bych nevylezl. Ve Vítkovicích pracoval kotelní inspektor, který měl na starosti kontroly technického stavu kotlů. A ten přišel s tím, že čištění kotlů by se urychlilo, kdyby se ke změkčení usazenin použilo pivo (směje se). Všichni pracovníci byli z nápadu samozřejmě nadšeni. Přišel jsem za ekonomem a říkám: „Ty, Franto, my potřebujeme pár hektolitrů piva.“ Ten odpověděl: „Ty ses zbláznil! To budou ožralé celé vysoké pece a někdo nás bonzne". A já: "Neboj, máme to nařízeno od hlavního kotelníka."

A stalo se…
Ano. Ekonom chvilku brblal, ale pak nám výdejku na pivo opravdu podepsal. Přes kantýnu jsme objednali sudy s pivem, už si nepamatuji, jestli to byla sedmička nebo osmička. Sudy s pivem se přivalily a lilo se do odstavených kotlů. Přišel jsem pak ráno na směnu a ptal jsem se: „je to tam nalité. A odpověď zněla: „Ano, pivo je nalité. Ale chlapi nemohou čistit, bo jsou nalití taky.“ Samozřejmě, jak tam zaměstnanci pivo do kotlů lili, tak to pili taky. Přišli ochutnat i z ostatních pracovišť, protože pivo se dávalo zaměstnancům jen tehdy, když se zafoukávala pec.

Bylo to účinné?
Moc ne. Upustili jsme od toho hned, protože práci to stejně moc nezrychlilo a kotle pak smrděly pivem a tak dále. Ale zkouška stála za to (směje se).

Také jste zažil ve Vítkovicích 21. srpen roku 1968. Jak si ho pamatujete?
Bylo to něco úplně mimořádného. Nikdo nečekal, že Rusové přijdou. A nevěděl, co teď bude. Pece jely normálně jako každý den a najednou telefonát: „Josefe, okamžitě do závodu. Před závodem stojí tank a míří na pece." A co teď? Hlavně nás zajímalo: Budou po nás Rusové střílet? Budou zatýkat? Přijdou lidé do práce? Budou mít co jíst? Budou nebo nebudou suroviny pro výrobu? Máme zastavit pec? Co vlastně bude? A tak rychle do závodu. Dávali jsme hlavy dohromady a začali jsme vzpomínat, co nám říkali bývalí šéfové, kteří měli zkušenosti z nacistické okupace v březnu roku 1939! A jak se práce organizovala na pecích za války za protektorátu. Kde se zatemňovalo? Jak to bylo se surovinami? Z toho jsme museli udělat plán, jak postupovat v dalších hodinách a dnech. Doba byla tehdy sice jiná a bylo to téměř třicet let po nacistickém zabrání Československa, ale tank je tank.

Jak to dopadlo?
Nikdo nesměl po skončení pracovní doby odejít z práce, protože jeho kolega (střídač) nemusel přijít. Práce se nesměla zastavit, výroba musela pokračovat, aby podnik měl surové železo pro ocelárnu a plyn na topení pecí. Kantýny jsme kontrolovali, jestli jsou dost zásobeny jídlem. Zjišťovali jsme, jestli budou jezdit vlaky z rudou ze Slovenska a autobusy s lidmi z okolí. Museli jsme hlídat, aby někde něco v závodě nebouchlo, třeba forma nebo ohřívač. Protože nikdo nevěděl, jak by na to vojáci reagovali. Takže jsme trochu omezili výrobu. A bylo zajímavé, jak tehdy lidé drželi spolu, nějaká nezodpovědnost v těch dnech neexistovala. Každý si dělal odpovědně svou práci, protože věděl: hoši je zle. Lidi vnímali invazi hodně špatně, byl to zásah do svébytnosti státu, na který nebyl nikdo připraven.

Co ten ruský tank? Vjel k vám?
Ne, vůbec. Vojáci stáli před branou, tank mířil na ni, ale dovnitř se asi neodvážili.

Kdy jste se rozhodl své zážitky z vysokých pecí sepsat?
Před pár lety. Když jsem po třiceti letech od odchodu z vysokých pecí skončil u firem, kde jsem poté pracoval, tak mne napadlo dát své vzpomínky na papír. A pak na internet. Nikdy jsem ale moc nestudoval, jak se má psát. Nejlépe se mi však píše večer, ve dne je pro psaní spousta rušivých momentů. Ale večer se zhasne světlo i lampička, nesmí hrát ani televize. Svítí jen obrazovka počítače. A starý Luňáček letí směr vysoké pece. Musíte se tam přenést, doslova se tam vrátit ve vzpomínkách zpátky. A zaměřit se na nějakou konkrétní epizodu. Tak jak to tehdy bylo? Když píšete třeba o potrubí, tak začnete vzpomínat: jak to tehdy bylo? Jak jsme na to potrubí lezli? Kolikrát jsme zakopli? Kolikrát jsme se tím plynem otrávili? Musíte tu jednotlivou konkrétní kapitolu prožít znovu. A zapsat ji co nejrealističtěji a nejkonkrétněji. Ať píšete o plynových dispečerech nebo o americké bombě. Nebo o výbuchu na koksovně.

Líbí se vám dnes vysoké pece jako státem chráněná památka?
Samozřejmě. Přitahuje návštěvníky jako kulisa festivalů, je vidět, že je technická památka hodně přitahuje. Plynojem je krásně upravený, i když se návštěvnici moc do historie nevracejí. Ale teď jsem se s vedením památky dohodl na setkání s průvodci v Dolní oblasti Vítkovic. Rád jim řeknu historky a popíšu své zážitky. Prakticky všechny publikace o vysokých pecích jsou dosud zaměřené na to, kolik vyrobí vysoká pec tun, kolik měří a tak dále. Ale třeba kdo tam pracoval, jak se lidé v podniku stravovali a co se tam dělo za skopičiny, to nikdo dosud nezaznamenal a nikdo to za pár let nebude znát. A to byl i důvod, proč jsem začal své zážitky sepisovat. A dal je na internet, aby se dostaly mezi lidi. A chystám se ještě sepsat nějaké další.

Publikaci Když železo ještě teklo Josefa Luňáčka je možné si přečíst na webové adrese www.lunacek.cz