Báje a legendy Moravy a Slezska: ​bartošovický mlýn a pomstychtivá rusalka

Magazín PATRIOT připravil seriál o bájích a legendách moravskoslezských obcí a měst. V abecedním pořadí obcí a měst přineseme ty nejzajímavější pověsti, které u nás již po generace kolují ve vyprávěních pamětníků, v knihách historiků i badatelů i v dobových kronikách...

Požár v roce 1929 nebo ničivá povodeň v roce 1997 natrvalo poznamenaly bartošovický mlýn, dost možná je má na svědomí pomstychtivá rusalka z nedaleké Odry, do které se zamiloval mlynářský mládenec.

Místo, aby si hleděl řemesla, chodil lelkovat k řece. Mlýn tady však skutečně stojí a má se k světu, přestože prošel ničivými nástrahami přírodních sil.

Jak to podle pověsti bylo? Mlynář z Bartošovic měl jediného syna. Když dospěl, chodil rád k řece chytat ryby. Moc se mu ale nedařilo, a tak tam proseděl mnoho času až do noci.

Jednou z řeky vyrostl bájný zámek a z něj mu na loďce přijela vstříc svůdná rusalka. Mlynářův syn, ačkoliv měl množství nápadnic, si vybral právě ji a málem slavili svatbu. Jenže táta synovi výlet na svatbu zakázal. Uražená vodní panna svolala na mlýn neštěstí v podobě povodně.

Tento příběh si můžete v mnohem epičtější formě přečíst přímo na stránkách obce Bartošovice. Připomíná více než legendu pohádku pro malé děti, tak jak si to některý z novodobých vypravěčů přál. Překypuje líbivým slovníkem a nebojí se ani popěvku. Spojitost s místním bartošovickým mlýnem tady není uvedena.

Vodní duchové jsou vedle vodníků velmi populární bytosti z lidového folklóru. Svádějí pozemšťany a provádějí jim roznanité kejkle, dokáží vyděsit k smrti a někdy dostanou zálusk uzavřít s člověkem i manželský sňatek. Jak už ale víme od Erbena, nemá takové spojení protikladných světů šťastné trvání.

Bartošovická pověst je poněkud roztahaná a zbytečně chodí okolo horké kaše. Její pointa přitom pouze potvrzuje naplnění odvěkých skazek o tm, jak je dobré se nadpřirozeným nástrahám raději vyhnout, a že přírodní síly jsou pro člověka nezvladatelné.

Zajímavé je, že místní pověsti nepřisuzují negativní síly mlýnu jako takovému. Budova, které sama o sobě přitahuje množství příběhů o temných bytostech, z toho vychází jako křesťansky nevinná panenka Maria.

Přitom ještě z doby krvavých románů z konce 19. století se dovídáme, že mlýn byl přímo démonickým místem, ve kterém se srocovaly nekalé živly. Třeba loupežníci nebo zlí mlynáři, kteří byli scopni pocestného bez skrupulí semlít na kostní moučku.

Ukázka z bartošovické pověsti

Bartošovický mládenec se prý k ženění nemá, naopak raději se dívek straní, i když… : „No jedna tu byla přece. Líbila se mu Odra. Jak měl volno, jen k řece. To byla jeho děvucha. Když si na ni vzpomněl nebo u ní lovil ryby, jako by v něm všecko zpívalo: "Odro, Odro, jaká ty jsi krásná a kouzelná řeka! Žádná z děvuch není nad tebe!"

Jednou k večeru též lovil ryby v Odře nedaleko jezu. To se ještě v řece rybami jen hemžilo. Hemžilo nehemžilo, bylo to jako s uděláním, šestkrát už hodil do vody síť, ale když ji vytáhl, v té ani rybička. Synek se podíval vyčítavě na řeku a povídá: "Odro, dříve se od tebe nehnu, dokud nechytím aspoň jednu pořádnou rybu. I kdybych měl tady sedět do rána!"

A po sedmé hodil síť do vody. Přišel večer, spadla noc a on ještě seděl u řeky. Vyšel měsíc, hledí přes křoví a vrby, kreslí zlaté pruhy na vodě, zde tenké, tam tlustší, no vypadá to jako by z vody vyrůstal palác se zlatými a mramorovanými sloupy. A palác z vody roste a roste, synek před ním sedí, ale všecky rybky mu utíkají do toho paláce, v síti pořád nic.

Když už tam seděl skoro dvě hodiny a nic nechytil, znovu se podívá na řeku a praví: "Odro, Odro, jaká jsi nevděčná řeka. Já tě mám tak rád a ty mi nedáš ani rybičku běličku. Ale budu s tebou zápasit třeba do rána, však uvidíme, kdo s koho!"

A jak u té řeky tak sedí a jak tam tak mudruje, panejane, co nevidí! Ten palác uprostřed řeky se otevře a z jeho brány vyplouvá člun a v něm jakási postava. Voda se před člunem čeří, vlnky od něho utíkají, po řece jako by někdo rozhazoval veliké zlaté prsteny. A ty prsteny se zvětšují a zvětšují, už jsou tak veliké, že přesahují řeku.

Ale to nic, najednou se uprostřed prstenů na hladině řeky objeví zlatá loďka a v ní sedí krásná překrásná panna. Krásná, překrásná panna a celá nahá, zato z hlavy na ramena a z ramen až po kolena jí padají zlaté vlasy, ty nejkrásnější šaty.

Synek div nevykřikne: "Propánasvěta, to je rusalka z řeky Odry!" Často přečasto slyšel o ní vypravovat na večerních besedách ve mlýně. Věřil těm povídačkám, nevěřil, teď ji viděl před sebou živou. A byla ještě krásnější, než ji na těch besedách líčili.

A v tom si vzpomněl, co jeden z těch besedníků povídal: "Kdo tu rusalku uvidí, ať nechá všeho, vezme nohy na ramena a utíká odtud, jináč ji načisto propadne. I kdyby se mu v síti házelo pět zlatých ryb, jen pryč a pryč!"

Tak prázdná síť sem, prázdná síť tam, synek skok na nohy a užuž chce pádit odtud. Ale v tom uslyší: "Počkej, neutíkej! Copak jsi před chvíli neříkal, že mě máš rád?"

Sotva synek uslyšel ten líbezný hlas, nohy jako by mu do země vrostly. Stál tam, stál, na tu krásnou překrásnou pannu se díval, na útěk ani pomyšlení. A čím dále se na ni díval, tím víc jí byl okouzlen.

Bránil se nebránil, najednou ji objal a políbil na její voňavá ústa. Políbil ji jednou, políbil ji dvakrát a byl celý v její moci.

A té vody, která se valila řekou! Ráno už jí nestačilo její koryto, vylila se z břehů a stoupala výš a výš, louky, pole, lesy, všecko zaplavila. V poledne už to nebyla řeka, ale jedno veliké jezero. Údolí neúdolí, všude se valila divoká a rozezlená voda.

Sebrala stromy, podemlela chalupy, odnesla kůlny a chlévky, no všecko, co jí stálo v cestě. A po mlýně ani památka. Voda prolomila jez, sebrala mlýn i to, co bylo v něm, a odnesla ho kdovíkam. I s mlynářem a jeho synem. Ty dva řeka pohřbila ve svých vlnách. Od toho dne už je nikdo nespatřil.

Bartošovická Rusalka je jednou s postav, která pronikla i do současného folklóru a žije jako turistické zpestření. Sestkání s ní tvoří jedno ze dvanácti zastavení na trase Toulky Poodřím - Moravským Kravařskem. V tomto případě ale oderská víla bydlí už na místním zámku.

Bartošovický mlýn je dnes Technickou kulturní památkou, takže zlá víla ani přírodní živly jej nesmetly z povrchu zemského. Pohon a zařízení mlýna tvoří celek, jediný funkční tohoto druhu v rámci Moravskoslezského kraje, a jeden z mála v celé zemi.