Deník uprchlice: Na moje město dopadají rakety, co je s manželem a rodiči?

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portrétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Pravděpodobně jste slyšeli o hromadném ostřelování Ukrajiny 10. října, byl to hrozný den, kdy z nebe byl napaden Kyjev, Dnipro, Charkov, Lvov, Mykolajiv, Čerkasy a mnoho dalších ukrajinských měst.

Ráno, když jsou lidé ještě doma nebo jdou do práce, se to nečekalo. Celý den jsem byla ve strachu a s napětím komunikovala se svými příbuznými. Co s nimi je?

Poprvé po mnoha měsících to bylo zase strašně děsivé. Všechno začalo tím, že na levém břehu, kde bydlíme v Dnipru, dopadly dvě rakety.

Můj manžel cestoval v tu dobu do práce a na poslední chvíli se rozhodl jet jinou cestou, zachránilo mu to život, protože raketa dopadla na silnici před autobus, kudy jezdívá.

Byli mrtví a mnoho zraněných střepinami skla. Tlaková vlna rozbila okna všech domů v okolí. Mluvila jsem po telefonu s manželovou spolupracovnicí Olyou. Bydlí velmi blízko místa tragédie, zhruba 200 metrů daleko.

Stalo se to, když byla doma, nevěděla, co má dělat, kam utéct, ozvala se první exploze a po pár minutách další. Ostřelování raketami trvalo pět hodin!

Celou tu dobu byli lidé v protiletadlových krytech nebo někde doma, někdy jen v koupelně. Seděla v ní i moje neteř z Kyjeva, protože podle pravidla dvou pevných stěn prý je to jediné místo v bytě, které je považováno za bezpečné.

Z oken jejího domu bylo vidět, že nejméně tři střely byly svrženy ruskými drony. Mí rodiče také bydlí poblíž místa útoku, slyšeli ty hrozné výbuchy. Moc mě to bolí, když mi můj otec, statečný muž, říká, že je to velmi děsivé a že bychom se ještě neměli vracet.

Míra stresu mi někdy nedovolí volně dýchat.

Neumím si představit, jak se cítí lidé, kteří jsou přímo ve válečném pekle, jak to všechno zvládají.

Až přijde den, kdy válka skončí, bude to nejšťastnější den každého Ukrajince!