Deník uprchlice. Prarodiče přežili hladomor i koncentrák, musíme také vydržet!

Oksana Liashenko utekla se svým šestiletým synem Míšou z města Dnipro (bývalý Dněpropetrovsk). Portétní fotografka se stala spolupracovnicí Magazínu PATRIOT a píše i fotí svůj ostravský deník.

Odjížděli jsme z města Dnipro brzy ráno druhého března. Když jsem sedla za volant auta, měla jsem pocit, že konečně dělám něco pro záchranu dítěte a bylo mi lépe.

Manžel nás vzal na hranice, byly to velmi náročné tři dny cestování. Poblíž kontrolních stanovišť byly na tři až čtyři hodiny zácpy, sotva jsme se stihli dostat do města před zákazem vycházení, abychom přenocovali a pokračovali.

Cestou jsem hodně plakala, když jsem si uvědomila, že brzy opustím manžela a odejdu do jiné země. Plakala jsem, dívala se z okna na pole, lesy, vesnice, všechna ta krása Ukrajiny mě doháněla k bolesti.

Třetí den cesty jsme ve frontě na hranicích čekali dvanáct hodin. Na jednu stranu nesnesitelně dlouhé čekání, na druhou ale poslední chvíle, kdy jsme byli v manželem všichni tři pohromadě než se zase vrátil chystat obranu našeho města.

Uprostřed noci jsme se synem překročili hranici s Polskem. Potkali jsme velmi milé lidi, kteří nás přijali k sobě a zůstali jsme s nimi dvě noci. Byli jsme velmi unavení a chtěli jsme spát a spát.

Nechtěla a nemohla jsem uvěřit nové realitě. Nové realitě, že já a moje dítě jsme uprchlíci, že máme krvavou válku, o které nikdo neví, kdy skončí, že nevím nic o své budoucnosti.

Do Ostravy jsme přijeli v pondělí ráno a poprvé jsme se potkali s lidmi z firmy Expono, kteří nás rovněž přijali jako rodinu. Toto setkání ale bylo pro mě nesnesitelně těžké, nedokázala jsem odpovědět na jednoduchou otázku, třeba jak se mám? Jediné pro mě důležité bylo, že můj syn Míša je v bezpečí a já se vedle něj taky nebojím.

V čase tohoto zoufalství jsem si vzpomněla na prarodiče, kteří roku 1933 prošli hladomorem, přežili druhou světovou válku i nacistické koncentrační tábory.

Měli děti, viděli svá vnoučata a dožili se vysokého věku. Na to období neradi vzpomínali, zvláště ne na válku, často plakali. Avšak díky tomu jsem teď jasně pochopila, že je nutné věřit, protože víra udržuje a spojuje lidi v tak těžkých válečných časech!