Nejnovější zprávy: Mladý muž (23) zemřel při tragické srážce dvou aut ​Seniory v Bohumíně bude na výlety po okolí vozit rikša

Filmové návraty

Drama Křižovatky - osud mladého rebela v nehostinné Ostravě

​Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Sociální drama Křižovatky z roku 1959 patří jednoznačně k výjimečným počinům ostravské kinematografie. Snad poprvé za celou dobu českého filmu můžeme říci, že u jeho základu stojí skuteční Ostraváci, nikoliv jen komparz, popřípadě jedna hlavní role.

Hlavní postava Dalibor Daněk (Pavel Molčík) připomíná rebely proti své vůli, kteří ovládli kinematografii koncem 50. let na celém světě. Pravda, nemá sice tmavé brýle jako Zbigniew Cybulski nebo číro coby James Dean, ale zato dýmá jedno cigáro za druhým, jako by se chtěl zahalit neproniknutelnou clonou.

Je v něm něco stejně nepochopitelně nervního, takový ten syndrom doby, když už práce nenaplňuje. Na ruce tetování, které jej samo o sobě vyčleňuje na okraj společnosti. Osmnáctiletý sígr, co byl dvakrát trestán. Bude pro něj Ostrava vytoužený ráj? Potřebuje prachy a ty si tady vydělá. Snad.

Ostravský duch v Křižovatkách promlouvá nejen skrze neherce, Ostraváka Pavla Molčíka v titulní roli, ale také, a to je nejpodstatnější, přímo z režiséra Pavla Blumenfelda.

Rodák ze Slezské ostravy (1914-1982) si pro svůj neorealisticky laděný snímek z prostředí nepřízpůsobivé mládeže vybral námět a napsal scénář, takže se jedná o zatím asi o nejautorštější snímek v našem seriálu.

Molčík (1936) pracoval v Ostravě jako telefonní mechanik. Jeho partnerku Zdenku hraje tanečnice Aja Farkačová, pro oba se jedná o filmový debut.

Ostrava se díky podrobné znalosti v Křižovatkách stává nejlépe vystiženým místem. Už v ní nežijí pouze dělníci nebo oceláři, záškodníci či sociální trosky, naopak, Dalibor Daněk je postava z masa a kostí, grázlík z děcáku, co z něj vyrost samorost s touhou v srdci najít rodinné zázemí. Nic z toho se mu ale nedaří.

Syrové dialogy založené na úsečných větách pomalu mrazí, jak jsou věcné, usporné, až ostravsky lakonické. Hned v úvodu to pocitíme v kulometném dialogu se sociální pracovnicí.

Jméno: Dalibor. Příjmení: Daněk. Bydliště: Nemám. Naposledy jsem bydlel v internátě a odtud mě vyhodili. - Jak to že nebydlíte u rodičů? Jste už dlouho od rodičů pryč? – Už od malička! - A kdo vás vychovával? – V dětském domově. - Byl jste trestán? – (mlčí), pak řekne tiše: Byl. - Proč jste utekl z lehkého průmyslu? - Málo jsem si vydělal. – Vy potřebujete hodně peněz. – Dostanete převodku do Ostravy. Už jsem s nimi mluvila, bydlení máte zajištěné. – Do lágru, co?

Jo, jo, Ostrava má koncem 50. let nefalšovaný punc výlučné lokality. Naznačuje to i samotný režijní rukopis, díky kterému se město mění v démonickou krajinu plnou infernálních výjevů. Přitom nepostrádá ani záběry do svého zábavního nitra, kterému vévodí výlohy s mimořádnými lákadly, až se tomu socialistickému pracovníkovi musela hlava zatočit.

V úvodu nás sice ještě čekají letecké záběry, pak ale hned sklouzneme společně s kamerou do řetízkové šatny. Ta je sice snímaná z nadhledu, ale to jen na úvod, pak se zanoříme do kouře a špíny.

Na šachtě konečně zní nářečí, poprvé od Weissova Výstřelu máme možnost slyšet jadrnou směsku místního dialektu. Něco mezi polštinou a „po našimu“. Ale to je tak vše, co z horničiny uvidíme, naopak kameramana zajímá všechno možné, jen ne prostředí šachty nebo továrny, vynahradí si to o to více na nehostinném okolí.

Před očima se nám díky skvělému kameramanovi Václavu Huňkovi (13. revír, Němá barikáda aj.) odvíjí uhrančivé ostravské podhoubí plné nejtemnějších záběrů jaké kdy byly k vidění. Jde o zcela odlišný typ panoramování než euforický pohled v Životě pro Jana Kašpara. Tady nás pohltí 360 stupňů ponurosti. Dlouhé, tiché scény, ve kterých nepoznáme hranici mezi kouřem, inverzí a mlhou.

Skvostné vystižení psychologické nálady rebelanta Daňka v sobě zahrnuje přesně takový šedivý svět. Pustinu, nekonečný dým, nehostinnou měsíční krajinu, doménu hald, odpadních vod, odkališť.

Jako lopata do šmalu se tady pak noří další skoupé dialogy: Čemus něpřišel? – Neměl sem čas. Dej sem partyzánku. Pojď do Bia. – Proč ne. Mužem.

„Je to tady príma,“ pochvaluje si Daněk život v Ostravě, zvláště v podnájmu u Zdenky, která ovšem až tak nadšená z podkrovního bytu není. Ostrý střih - v dalším záběru okamžitě vidíme, jak je to příšerné prostředí, pracovat na šachtě. Dantovské předpeklí, které sotva nahradí záběry v Divoké svini.

Ale pořád je to tady na severu v tunách uhlenélho prachu v něčem lepší než v pasťáku. „To by v domově koukali. Až já budu mít auto, to si budeme jezdit.“ – „Ty žvaníš… (úsměv) .. Ale mám to ráda,“ takto vypadá milenecký dialog v Křižovatkách na posteli.

Noční život, Ostrava konce 50. let. Záběry nás seznamují s Barem u Hotelu Palace, opět tady září neonová Ostravice Textilia (jinak než v Životu pro Jana Kašpara, který je ze stejného roku), tramvajová zastávka, Kavárna Elektra, Vinárna Hrozen, pověstné pouliční Hodiny na náměstí Ed. Beneše. Taxík (i dnes je poblíž taxislužba). Charakteristické pouliční lampy. - Je po třetí ráno a jedeme: „Do Kunčiček!“

Dechberoucím napětím působí noční scéna pašování kořalky. (Olše?) Poláci. Mlha jak na blatech, kde je kouř a kde vodní pára... Odpadní voda, ticho, drama. Muži v noci. Náhle jsou překvapeni policií, do tmy se zařezávají reflektory.

„Koukej, člověče, přece se ti něco líbí? Ten svět nevypadá tak černě,“ chlácholí kriminálníka příslušník SNB (zajímavý Stanislav Remunda). V menších rolích zaujme tuberácký Václav Lohniský coby zbabělý otec a pak mladý Ilja Racek, který se shání po duších, tedy těch automobilových. Má tak dobře zaděláno na svou nejslavnější roli Hraběte Drákuly z roku 1970.

„Život, to je cesta. Šmyklavá. Takéto dieriska, takéto jamy. Križovata, doprava, doleva, vždy rovno za nosom. Ideme!“ říká Daňkův slovenský parťák Laco (výborný Dušan Blaškovič). Laco obviňuje Dalibora z krádeže, Dalibor je podveden Zdeňkou. Neorealistické záběry na nehostinnou černo-šedo-bílou krajinu vítězí.

Autor je filmový kritik a historik

Fotogalerie