Společnost
14/03/2023 Jaroslav Baďura

Dva roky od Davidovy smrti. Žiju teď jinak, říká Kateřina Březinová

Desátého ledna to byly dva roky, kdy zemřel David Stypka, muzikant, básník, osobnost. Odešel mimořádný talent, avšak zůstaly tady jeho tři děti a partnerka Kateřina Březinová.

„Už loni se připomínal rok od úmrtí a říkala jsem si, že budu v klidu a zvládnu to. Ale nepopírám, že se mi to všechno vrací a znova to prožívám,“ říká Kateřina Březinová, která byla hostem podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni.

Měla jste stavy, kdy jste třeba jela autem, začala hrát Davidova písnička a musela jste ji vypnout? Nebo to na vás nikdy takto nepůsobilo?

Asi někdy, možná jo. Spíš na tom začátku, teď už ne. Přijde mi, že je to už strašně dávno a ony to jsou teprve dva roky. Přijde mi, že to je tak osm let. Možná i proto, že v mém osobním životě se stalo strašně moc věcí a ve chvíli, kdy David zemřel, se mi všechno úplně změnilo, aniž bych pro to něco udělala. Zdá se mi, že každý týden byl úplně jiný a každý týden se něco dělo. Stále se dělo něco nového, něco jsem se naučila, byl to úplný mazec. Cíleně Davida ani moc neposlouchám, ale dříve, když něco hrálo, tak jsem to možná ani nevypnula, ale pak se to na mě odrazilo v tom smyslu, že jsem třeba spadla do depky…

Když bychom se vrátili na počátek vašeho příběhu, vzpomínáte si, za jakých okolností jste se s Davidem seznámili? Vy jste byla o dost mladší, myslím, že o šest let?

Já nevím, asi jo, asi o šest nebo sedm let. Poznala jsem ho v restauraci mých rodičů, tam jsem ho viděla poprvé. On mě poprvé viděl u mojí babičky na zahradě, kde měl zkušebnu v garáži s mým strejdou, takže věděl, že existuji. Viděl mě tam jako malou holku, mohlo mi být třeba osm nebo deset let. Ale oficiálně jsme se potkali až v hospodě a bylo to pěkné období. Bylo to v létě. Já jsem chodila do čtvrťáku, myslím. Tam jsme se tedy poznali a začali jsme spolu také chodit.

Jak dlouho vás dobýval?

Mám pocit, že mě tak jako ukecával. Byla jsem v té časti života, kdy jsem přemýšlela, jaký smysl má tady být a proč tu jsme a co tady jako dělám a říkala jsem si, proč spolu chodit, když se stejně někdy rozejdeme, a takové věci. Takže nakonec mě ukecal, trvalo to asi dva měsíce, ale znali jsme se třeba už čtyři nebo pět. Bylo to zajímavé, třikrát jsme se rozešli a zase sešli, byl to takový zvláštní vztah.

Bylo to proto, že byl David komplikovaná osobnost?

Bylo to proto, že jsme oba dva byli komplikované osobnosti, i když já tehdy netušila, že jsem komplikovaná osobnost. Problém byla komunikace. Celý náš vztah, celých osmnáct let, hlavně z mé strany. Nemohla jsem s ním pořádně mluvit o všech věcech, protože jsem byla uzavřená do sebe, nevěděla jsem, jak mám mluvit. To byl také vždy důvod našeho rozchodu. Už jsme nevěděli, jak dál, on se nemohl posouvat, já jsem nevěděla, co mám dělat a oba dva jsme byli opravdu komplikovaní.

Co se týče vašich tří rozchodů, kdo k nim zavelel?

Možná nejdřív já. Takové to, že už nevím jak dál, tak jdu prostě pryč. Připadá mi, že celý svůj život volím ty jednodušší cesty. Když to někde zavání moc složitě a vypadá to, že na sobě budu muset pracovat, tak jdu tou druhou cestou. Určitě to tedy bylo z mojí strany a jednou jsme se takhle rozhodli spolu. Seděli jsme a řekli si, že půjdeme od sebe.

Ale předpokládám, že ty dočasné rozchody byly předtím, než se vám narodilo první dítě…

Určitě ano. Každopádně to nebyly dočasné rozchody v tom smyslu, že si dáme pauzu. Vždy to měl být opravdu konec.

Fakt?

Ano, akorát jsme bez sebe nemohli být. U toho posledního rozchodu jsem měla pocit, že je to kvůli mě. Myslela jsem si, že mu nemůžu dát to, co by chtěl, protože to byl přece David Stypka. Dodnes ho mám někde nahoře, ale dneska už ho tak vnímám z úcty, už vím, že jsme si prostě rovni, protože všichni jsme si rovni, což jsem celý svůj život nevěděla.

Tehdy jste netušila, že jste si rovni jako lidé?

Ne, brala jsem to tak, že je lepší prostě ve všem, že všichni kolem mě jsou lepší. Sebevědomí absolutně nula. Navíc on, muzikant, totální přehled o všem. Všechno věděl, přijde mi, že nebylo nic, co nevěděl a když to nevěděl, tak si to okamžitě zjistil. To jsem na něm milovala, to mi strašně imponuje u všech, když něco ví, protože já toho moc nevím.

Změnilo se to nějak s příchodem prvního dítěte, Matyáše?

Nezměnilo. Začala jsem se trošičku měnit já. Zjistila jsem jednak i to, že žena zvládne porod, který ji někam posune a pak tou péčí o dítě, kdy jsem se nehroutila z věcí a bylo to všechno v pohodě. Naše komunikace na tom byla ale stále stejně. Když byl nějaký zásadní problém, něco jsme chtěli my dva, tak to nešlo. David sice jakoby slevil ze svých nároků, ale co se týče povídání si o něčem, probírání různých věcí, to prostě se mnou dělat nemohl. Bylo to blbé, ale tak to prostě bylo.

Bylo někdy ve vašem společném životě s dětmi na spadnutí, že byste se znovu rozešli?

No, musím říct, že já jsem na to myslela asi jednou. Nebylo to tak, že by někdo někoho naštval nebo mu ublížil. Měli jsme se moc rádi, oba dva. Byla to taková bezvýchodná situace, že jsem ležela a říkala si, že bych mohla odejít. Nebylo mi v tom vztahu moc dobře, ale hodně jsem myslela na Davida a nechápala jsem, proč se mnou je, když nemůže jít dopředu. Věděla jsem, že miluje povídání si s lidmi a se mnou to sdílet tolik nemohl. V té době jsem úplně přesně nevěděla, co to je, teď se o tom povídá mnohem lépe, protože už vím, že jsem myslela hlavně na něj. Věci jsou tak, jak mají být, protože už jsou předem dané a už je dané, jak dopadnou, akorát si vybíráme tu cestu, jakou se tam dostaneme.

Davidův úspěch přišel až v posledních letech před jeho smrtí. Jaké byly ty roky, kdy se snažil něco tvořit, kdy nahrával, ale kdy to ještě nebylo na to, aby vydával desky, nebo aby se o něm veřejnost dozvěděla? Bylo to náročné?

Bylo to náročné neustále, protože se nedostal do toho bodu, kdy by se hudbou v pohodě živil, nikdy k tomu nedošel. Myslím si, že chyběly zhruba dva roky a mohlo to být úplně na pohodu. Užíval by si to, že opravdu žije jen jako muzikant a že má peníze za to, co dělá a může žít pohodový a klidný život. Vždycky hodně řešil peníze, aby přišly včas, aby vše zaplatil a vždycky proto musel strašně moc pracovat. On říkal, že to dělá blbě. Bylo to pro něj těžké vlastně celou dobu. Nejdříve tím, že měl dvě práce, takže nebyl jen muzikantem, ale musel pracovat i v novinách jako sazeč, grafik… Pracoval hlavně v noci, pořád vymýšlel, jak získat víc peněz…

Měli jste v nějakém období problémy s penězi?

Vždycky to bylo do nuly, nebylo to žádné období, vždycky to bylo prostě do nuly. Jednou mi řekl, že si blbě přál, protože si přál, aby měl vždy tolik peněz, kolik potřebuje, což znamená, že šel vždycky do nuly. Ale byl nervózní z toho, jestli peníze fakt přijdou, a podobně.

Jak prožíval první opravdové úspěchy?

Přijde mi, že si to moc nepřipouštěl. Nikdy jsme nesdíleli úplně všechno. Nikdy jsme si večer nesedli, že bychom si třeba dali víno, pokecali… Možná někdy zpočátku.

Pak už ne?

Ne, spala jsem s dětmi. Buď jsem byla těhotná, nebo jsem kojila, děti byly malé, uspávala jsem je, usnula jsem, prostě večer nikdy nic. Přes den nebyl čas a asi se nám ani nechtělo, protože kdybychom spolu chtěli mluvit, tak si tu chvilku najdeme kdykoliv. Teď to vím, ale tehdy to nešlo. Když věděl, že se mu daří, že vyhrál Anděla, tak se opět snažil, aby té ceně dostál. Podle mě si hodně věcí nepřipouštěl.

Přišel někdy za vámi a řekl vám: hele, pojď si poslechnout, co jsem složil?

No jasně. Často mi něco pouštěl. Občas mi to zahrál jen na kytaru, nebo mi to pustil, to dělal často.

A dal na vás, když jste třeba řekla, že se vám něco nezdá, nebo že by to mohlo být jinak?

Já jsem asi nikdy neřekla, že se mi to nezdá. Rád si poslechl to, co řeknu, ale já nejsem muzikant. Akorát někdy se mě ptal, co si myslím, že to znamená a já jsem absolutně nevěděla. Vůbec jsem netušila, co je mezi řádky. Slyšela jsem slova, ale nechápala jsem, co to může znamenat. To už mi ale nevysvětlil, o tom už jsme se prostě nebavili. Možná tušil, že to nemá smysl, protože bych to prostě nepochopila.

Jak se žije s člověkem, který je worko­holik, pracuje celý den a často i v noci, jezdí na koncerty, moc není doma a má tři děti?

Doma byl dost. On na koncerty zase tak moc nejezdil. Snad jednou měl turné s Jelenem a to nebyl doma skoro vůbec, ale to bylo v pohodě, protože jsem věděla, že to je na chvíli. Doma býval právě často, protože odjel akorát na koncert někdy odpoledne a přijel třeba hned druhý den, což je super, protože chlap tak alespoň vidí, co to znamená mít děti a jak to funguje. Věděl, že to není jednoduché, nechtěl po mně, aby bylo vždy skvěle uklizeno, protože věděl, jaké to je. Vždycky pracoval z domu, už od začátku našeho vztahu.

Takže si jej třeba děti dokázaly užít?

Například nám vařil, což bylo úplně boží. Občas jsem spíš přemýšlela nad tím, že kdyby chodil do klasické práce, tak přijde v pět domů a je s námi. Takto s námi byl pořád, ale vlastně nikdy. To samé byl náš vztah. Byli jsme spolu, ale vlastně jsme byli jen vedle sebe. Bylo fajn, že s dětmi strávil sice málo času, ale bylo to třeba intenzivních patnáct minut. Naučil je nějakou písničku nebo jim něco zahrál… Já se přiznám, že jim nedávám ani těch patnáct minut. Jsme spolu neustále, ale vědomě jim věnuji velmi málo až skoro nic. Je to vlastně těžší, být s nimi neustále. I předtím jsem s nimi byla pořád, takže jsem je vozila do školky nebo jsme šli ven nebo na návštěvu… On s nimi byl jen těch patnáct minut, kdy za ním přišly a chtěly s ním být. To, že tady není, mě nejvíc mrzí hlavně kvůli dětem, že ho nemají, protože jim mohl dat strašně moc. Já se s tím nějak poperu, ale ony…

Vzpomenete si na chvíli, kdy jste se dozvěděla, že je vážně nemocný?

Bylo to ve chvíli, kdy jel od doktora a řekl mi to po telefonu.

A proč tam byl? Byla to nějaká kontrola nebo už mu nebylo dobře?

Trvalo to dlouho, než se na to přišlo. Měl pocit, že má něco se slinivkou. Říkal to doktorům, ale říkali mu, že je mladý na to, aby měl problémy se slinivkou. Trvalo několik měsíců, než se zjistilo, že tam nějaký problém bude, protože šel na rentgen. Bolelo ho na hrudníku a myslel si, že má možná něco s hrudní kostí nebo tak. Chtěl to zjistit, aby věděl, jestli přečkat bolest několik měsíců, než to přejde. Na rentgenu zjistili, že tam něco je. Šel na vyšetření, kde vzali nějaký vzorek a až potom mu zavolali, co to je. Poté volal mi a řekl mi, že to bude asi rakovina. Řekl mi, že jede domů a že se jde k řece projít a vydýchat to. Já jsem šla na pás a šla jsem to vyběhat. Přijala jsem to s tím, že kdo ví, jak to bude dál. Řekl mi, že každopádně ještě půjde na operaci a tam se uvidí, jak je to velké a co přesně to je. Řekla jsem si, že počkám až bude po operaci a uvidím. Nechtěla jsem se hned hroutit, nemělo to smysl.

Změnilo nějak to onemocnění váš vztah s Davidem?

To asi ne. Náš vztah byl stále stejný. Davida to změnilo. Došlo mu, že dost věcí, co dělal, dělal špatně. V takových chvílích člověku dojde, že nemá smysl se za něčím hnát a je důležitější být tady a teď. Spousta takových drobností, které ale dělají život lepší. Zklidnil se, začal více chodit do přírody, více vnímal věci kolem. Bylo mu dobře. Měla jsem vlastně radost za něj. My dva jsme si ale více povídat nezačali, ani jsme vůbec nemluvili o tom, že by mohl umřít. Stejně bychom nic nevymysleli. Akorát bychom se plácali v tom, že je třeba něco vymyslet. Vztah se nám tedy nezměnil, měli jsme se pořád stejně rádi. Já jsem byla ten držák, to znamená, že jsem se nehroutila z toho, co se děje. Prostě jsem jela dál. Tři děti, fičíme a David tam udělal ten kus práce sám se sebou. Fungoval až do konce. Vůbec nechápu, jak to udělal. Měl neskutečnou vnitřní sílu. Měl hrozné bolesti, já jsem to měla mnohem jednodušší.

Člověk si to asi vnitřně nechce vůbec připustit, ale kdy jste si uvědomila, že to může dopadnout špatně a že vy zůstanete se třemi malými dětmi sama?

Až úplně na konci, až úplně na té poslední návštěvě v nemocnici. V ten den, co umřel. Já to jako všechno v životě přijímám tak, jak to je. Počítám se vším, někde tady vzadu to vím, ale neprožívám to, protože to bych se musela každý den bát o něco jiného. U Davida jsem si myslela, že to zvládne. On sám o tom tak i mluvil, protože nám nechtěl přidávat starosti. Asi to tušil, ale nechtěl to jen tak vzdát. Řekla bych, že tušil, že přichází konec. Myslím si, že člověk to nějak vytuší, ale prostě to nedal najevo, vůbec. Já jsem si to opravdu uvědomila až úplně na konci, i když už teď zpětně, když si vzpomenu, jak vypadal doma ty poslední dny… Šlo to postupně, jako že si toho nevšímáte a přišlo mi to prostě normální. David, tady ho bolí, víme, přijdu, pohladím ho…

Stihli jste si něco říct během té poslední návštěvy?

Ne, vlastně jsem ani nevěděla, co mám říkat. Vyprávěla jsem mu, co jsme dělali s dětmi, ale protože měl morfium, tak se každou chvíli ptal, co jsem říkala a pořádně neslyšel. Řekla jsem si tedy, že není potřeba mluvit a nemluvili jsme. Povídat si s ním nešlo. Měl kyslík a byl rád, že něco vůbec řekne. Špatně se mu dýchalo, takže to nebylo na žádný rozhovor. Prostě jsme se jen drželi za ruce a dívali se na sebe. On odpočíval, chvílemi mi přišlo, že usíná. Když jsem pak odcházela a stála jsem ve dveřích, tak se mě ptal, jestli to zvládnu. Stále jsem to ale nebrala tak, že bych měla něco zvládat, že tady vlastně nebude. Takže ani tam jsem si to ještě nepřipouštěla, K tomu všemu mi navíc doktor dvě hodiny předtím řekl, že si myslí, že to nezvládne, že umře. Když jsem pak odcházela od Davida, tak jsem říkala, že je jasné, že to zvládnu. Venku jsem pak začala brečet, bylo toho na mě strašně moc. Doma jsem si řekla, že pokud má David umřít, aby to prosím bylo už ten den. Po tom co jsem viděla, v jakém byl stavu, tak už jsem věděla, že je zbytečné, aby tu byl jen o hodinu navíc. Tohle bylo asi v šest večer a asi v jednu hodinu ráno pak odešel.

Takže jste se v jednu ráno dozvěděla, že David zemřel?

Vlastně až úplně ráno. Zavolali mi v šest a řekli mi, že David zemřel a bylo cítit z toho hlasu, že se diví, jakým stylem reaguju, protože jsem reagovala tak, že se mi ulevilo. Řekla jsem: Jo? Dobře. A v kolik hodin to bylo? Oznámili mi, že asi kolem jedné hodiny. A já jen řekla, že je škoda, že mi to nedali vědět hned. Mně se prostě ulevilo. A to člověk ani nechápe, co to znamená. Mně ještě nikdo nikdy neumřel, když nepočítám babičku v době, kdy jsem byla malá holka. Dala jsem to vědět rodině. Napsala jsem esemesku.

Řekla jste dětem?

Jasně, že jo. Nejdříve mi řekli, abych si přišla pro jeho věci, takže rodině jsem to napsala hned ráno, dopoledne jsem jela pro jeho věci a když jsem přijela zpátky, tak jsem si zavolala děti a řekla jim to. Nakonec to byl moc pěkný den. Úplně neplánovaně přišla na návštěvu má mamka s taťkou a bráchou. Přišli pěšky, aby nějak zpracovali tu informaci. Bylo to moc pěkné takhle po vánocích, desátého ledna. U sousedů společně s dětmi spálili vánoční stromek a říkali si, že to jde za tátou a něco si přáli. Sousedka jim vytiskla fotku táty, kterou někde našli a každý ji dostal zalaminovanou… Pak přišel brácha s mamkou a taťkou, to jsme zase spálili náš vánoční stromek, děti napsali nějaký vzkaz taťkovi, brácha hrál na buben. Bylo strašně příjemné, že jsme nebyli sami, že jsme byli s rodinou. Děti to přijaly tak nějak každý po svém, také vzhledem k jejich věku. Nejhůř to nesl nejstarší Matyáš, velmi těžce se mu to přijímalo a vůbec jsem nevěděla, co s ním mám dělat, protože se mnou nechtěl komunikovat, ale nakonec se zahrabal v Davidově pokoji, stříkal se jeho voňavkou, našel nějaký jeho prstýnek a probíral se jeho věcmi.

Kdy na vás dolehlo to, že jste úplně sama na tři děti, domácnost a na celý život?

Leden, únor jsem jela na nějaké vlně a vůbec nevím, co to bylo. Uvědomila jsem si, že všechno je tak, jak má být. Byl to asi obranný mechanismus. Jako bych si dala nějaké drogy. Spadlo to na mě asi v březnu. Takže březen a duben byly hodně těžké měsíce a někdy v květnu jsem se začala stavět na nohy. A od té doby je to zase fajn. Je to nahoru a dolů, ale jdu stále dopředu.

Vím, že vám v začátcích hodně pomohla finanční sbírka. Jak jste tehdy uvažovala o tom, co vás vlastně bude živit do budoucna?

Opět jsem o tom přemýšlela na běžeckém páse. Buď jsem běžela nebo jsem šla a říkala si, že David tady není, že mám veliký barák, a asi zřejmě budu muset sehnat nějaké najemíky, ať mi něco platí. Kristián chodí do lesní školky, ta stojí dost peněz, to znamenalo, že do této školky prostě chodit nebude. Uvažovala jsem tak, že si budu muset najít práci a věděla jsem, že to bude mazec, protože tři děti, nejmenší ve školce… Bylo mi ale jasné, že to budu muset nějak zvládnout. Pustila jsem to ale na chvíli z hlavy a pak přišla sbírka. David se o nás skrze tu sbírku staral dál. Velmi mu záleželo na tom, aby se o nás postaral, neustále řešil peníze a teď tady byla sbírka. Beru to, jak to je, a jsem za to ráda.

Klidně mě za tu otázku pošlete k šípku, ale já se stejně zeptám. Je teď ve vašem životě někdo místo Davida?

Momentálně nemám žádného partnera. Mám blízkou osobu. Velmi blízkého kamaráda, který je pro mě velmi důležitý, protože tady pro mě je od začátku a zažívá se mnou všechny moje vzestupy a pády. Musím říct, že když jsem byla dole, tak se mnou bylo opravdu k nevydržení, byla jsem hrozná a strašně mi pomohlo, že tady byl, protože všechno to naštvání a zlost jsem mířila proti němu. Momentálně je mi úplně nejbližší, i bližší než rodiče, protože s rodiči jsem tyhle věci neprobírala. Moc mi pomáhá. Jsem šťastná, že tady je. Vůbec nechápu, jak je možné, že jsme se dali nějak dohromady. Tím myslím náš kamarádský, ale velmi blízký vztah. Určitě tady není nikdo místo Davida, kdo by se mnou žil.

A hledáte někoho takového?

Nehledám. Nikoho ani hledat nechci. Chci, ať to přijde samo.

Ať někdo najde vás třeba?

My se potkáme. My se nebudeme hledat, my se prostě potkáme a bude to úžasné.

Sdílejte článek