Myslivecký bard a spisovatel Štěpán Neuwirth vzpomíná na lesy a řeky okolo Ostravy

Myslivecký bard, spisovatel jímavých příběhů z přírody i z lékařského prostředí, bývalý mluvčí Fakultní nemocnice Ostrava. To je Štěpán Neuwirth.

Má sice doma pár loveckých trofejí a pořádnou kulovnici se zaměřovačem, ale už neloví. Stačí mu prý dojet za rodnou Polanku do lesů v Poodří, vylézt na posed a pozorovat zvěř.

Autor dvacítky knih, z nichž většina je o přírodě, se dožívá v únoru osmasedmdesáti let a umí poutavě a napínavě, někdy však i trochu smutně, vyprávět o lesích v okrajových částech Ostravy, o přírodě, o myslivosti a o svém životě v krásném kraji Poodří.

V Ostravě, především v jejích okrajových částech, prý je až překvapivě hodně lesní zvěře. Je to kvůli lesům, které mnohde jsou?
Ale mnohde ubývají. Nedávno jsme měli kousek za Krnovem sraz spisovatelů, kteří píšou o myslivosti. Pamatuji si, že když jsem před léty na chatu na Bílém potoce přijížděl, projížděl jsem stráněmi, které byly zarostlé nádhernými stromy. A teď už tam byly místo nich jen pařezy. Takže krajina dostává hodně na zadek. Co nezlikvidovali dřevorubci, to sežral kůrovec. Dnes tam rostou jen malé sazeničky.

Týká se to i Ostravska?
Na Ostravsku máme kliku, že tady není tolik smrkových lesů. Třeba v Poodří, kde máme honitby my, je dominantní lužní les; převládá dub, javor, jasan, sem tam habr. A tak to tu žije. Stromy shodí listí a les se na jaře znovu zazelená. Navíc máme díky rybníkům v Poodří obrovské zdroje vody, které však jinde šíleně ubývá. Klesá hladina spodní vody. Vody však ubývá i v řekách. Když třeba jedete z Polanky přes starobělský most, tak tam měla Odra kdysi sedmimetrovou hloubku. Dnes je tam tak tři čtvrtě metru.

Ale Poodří je trochu atypické, jedná se o chráněnou klidnou oblast...
Ano. Jsme ještě v Moravské bráně, tedy v takzvané tahové kotlině, kudy vedou migrační trasy zvěře a ptáků. Objevují se tady obrovská množství divokých hus, na rybnících bývala spousta druhů kachen, než je však začal zabíjet botulismus, což jsou bakterie těžící ze znečištění. Botulismus napadá vnitřní orgány ptáků; svého času jsme na hrázích rybníků sbírali desítky uhynulých nebo zhasínajících kachen; tato smrt není nic pěkného na pohled. Vodní ptactvo hledalo pak záchranu na tekoucí vodě – v našem případě na blízké Odře. Některé se zachrání před touto otravou tak, že odletí na Odru a žijí tam na tekoucí vodě. Protože rybníky za železniční tratí náleží do Chráněné krajinné oblasti Poodří, tak tam myslivci nemohou zasahovat. V poslední době snad dochází k nějakému zlepšení aspoň na dvou rybnících před tratí, ale ve srovnání s léty dávno minulými je to kapka v moři.

To trvá?
Dnes už se to zlepšilo, protože už k intenzivnímu obhospodařování rybníků nedochází. Přesto druhů na rybnících v Poodří hodně ubylo. Bývalo tady spousta druhů kachen, dominovala největší kachna březňačka, a taky se tu objevoval hvízdák eurasijský, čírky modrá i obecná, kopřivka, polák velký i malý, chocholačka, to vše tu bývalo. Dnešní zazvěření vodním ptactvem je velmi skromné. Rybí obsádku konzumují kormoráni, volavky, rackové.

Dá se proti tomu něco dělat?
Naši myslivci dělají hodně proto, aby zvěř v ostravských revírech zůstala. Třeba náš spolek. Mám radost, že jsme s kamarády myslivci založili na nezemědělské půdě pár takových remízků, kde zvěř nachází úkryt. Sadíme třeba i topinamburu, to je taková zvláštní rostlina, na jejichž hlízách i dužině si zvěř pochutnává. Tady v Poodří se chlapi o zvěř starají pořádně. Pomáhají i ve školách sběrem žaludů a kaštanů. Do revíru dodáváme sůl, ale rovněž krmivo: oves, kukuřici. V menší míře nabízíme zvěři v období nouze krmnou řepu. Tady je myslivost na úrovni.

Hodně lidí se obává třeba divokých prasat. Je to problém i Ostravy?
Problém jsou často lidi a ne prasata (směje se). Divoká prasata se tady v Polance objevují, pár kusů se objeví třeba v Přemyšovském lese; zryjí louku, což zemědělci neradi vidí. Pak přijde ke slovu puška. Něco odlovíme, ale většinou divočáci přejdou do Svinova nebo do Klimkovic. Bohužel, když zvěř zamíří k dálnici, tak ji tam v mnoha případech srazí auto, možná má policie nějaký přehled, ke kolika střetům aut se zvěří tam ročně dojde.

Vedou tudy migrační trasy. Jaký neobvyklý tvor přes Ostravu projde?
Před časem se tady u kovošrotu objevil los a zastavil dopravu. Zřejmě se vydal na pouť tahovou cestou, která tady v minulosti vedla. Vyšel z přemyšovské bažiny, mířil někam na Frýdek-Místek. A najednou stál tady uprostřed cesty. Ohromné zvíře. Autobus, v němž tehdy jela i moje žena do práce, zastavil a řidič čekal, až ten los odejde. Zřejmě vzácný poutník ve zdraví překonal i železniční trať a věřím, že zdárně doputoval do Beskyd. Dnes už je kovošrot řádně oplocený a tak zvířata chodí jinudy. Podle stop víme, že přerážejí dál přes vedlejší skládky štěrkopísku. Jsou to zvířata v pohybu po historické tahové cestě, kterou jim člověk zkomplikoval.

Prý se dají v Ostravě běžně potkat zajíci nebo lišky...
Samozřejmě. Třeba na haldách bývala divokých králíků spousta, ale přišla myxomatóza a nepřežil jeden jediný. U Odry kdysi bývalo divokých králíků, když měl někdo chuť na králíka, tak se zašlo k Odře a chvíli se počkalo. Ale to bývalo. Dnes už divoký králík není, vytratil se. Dříve mi chodili na zahradu třeba bažanti, dnes už ne.

To je asi pro hodně milovníků přírody smutné...
Proč pro milovníky přírody. Všem nám by mělo být smutno z toho, jak ničíme přírodu a její bohatství. Nechci nic dramatizovat. Takový je prostě vývoj, na který jednou doplatíme – všichni. Máme prostě smůlu, že jsme na okraji velkoměsta. Ale na náš polanecký revír jsem pyšný, protože se nám tu opravdu stále ještě pořád daří něco chránit a uchovat. Ale stále více pozoruji, že příroda není v rovnováze. A to hlavně kvůli člověku.

V čem?
Třeba, když na mou zahradu u domu v Polance přiletí jestřábí samice a vybije mi veškeré sýkorky, které tady už dnes neuvidíte. Přiletěl sem i hýl, ale co mi tady kdysi létalo, už tu dnes není. Když jsem před časem viděl, jak krahujec drapl sýkorku a škubal ji pod naší jabloní, tak jsem měl pocit, že něco není v pořádku. To se na to těžko dívá, jistě je to dravec a má na to právo. Ale co to dokazuje? Že venku ve volné přírodě už ten jestřáb nebo krahujec nemají dost přirozené obživy. Že jejich přirozená potrava z volné přírody mizí. A může za to ve velké míře intenzivní zemědělské hospodářství.

Opravdu?
Ano, lesní zvěř a jiní živočichové se proto v poslední době stěhují mezi baráky. Důvod je ten, že ubývá volné krajiny. Ostatně denně v této prokleté zemi ubývá sedmnáct hektarů orné půdy. Když pojedete po Klimkovické ulici, tak po levé straně pamatuji úrodné lány, na kterých se pěstovala cukrovka. Dnes jsou tam haly. Přitom to bývala půda první bonity, prostě ta nejkvalitnější půda pro cukrovku. Dnes to zastavěli betonem. A s ornou půdou ubývá nejen to, co se na ní dá pěstovat, ale i zvěř. Ta nalézala vždy úkryt a potravu třeba v polích kukuřice nebo slunečnice, ovsa, jetele, vojtěšky. Ale pak do ní vjedou kombajny, smetou jim úkryt a my tomu pak říkáme hladomorna.

Velké superstroje v zemědělství tomu asi také moc nepřidají...
Samozřejmě. Kombajny jsou dnes opravdu superrychlé, a když vjedou do polí jeteloviny nebo vojtěšky, sešrotují všechno. Schovaný zajíc se jen přikrčí, a pokud nenajde nějaký dolík, nepřežije. A rázem máte z toho posekaného krvavou vojtěšku a krávy se tak krmí i masem. Zemědělství je bohužel intenzivní a například v posledních desetiletích velmi snížilo populaci zajíců. Užívá také chemii, která spolehlivě zabíjí. Nacházeli jsme často třeba dvacet zajíců v takovém kruhu, kde zahasli. Naštěstí je tu stále ještě nějaké srnčí a jelení. I když dnes víme, že třeba řepka, které se v poslední době pěstuje hodně, zabíjí i to srnčí. Řepka je pro srnčí bohužel jedovatá, tato zvěř ji špatně tráví. Dnes se myslivci ani na schůzích nemají o čem bavit.

Jak to myslíte?
Protože zvěře ubývá. Divoký bažant už neexistuje, koroptev jakbysmet. Dříve bylo na polích vše, na co si vzpomenete, sedláci kdysi nepoužívali chemii, v polích byly plevele, na což jsou některé druhy živočichů a ptáků odkázané. Zatím to není tak, že by člověk zemřel i s tou zvěří, ještě tu chvilku pobudeme. A jednou se to třeba zlepší. Třeba lidi začnou věnovat přírodě zase větší pozornost.

Věříte tomu?
Musíme tomu věřit. Já nechci být pesimistou.

Myslel jsem, že se to už lepší dávno, od devadesátých let. Přeci je v Ostravě mnohem čistší ovzduší, v Ostravici už dávno zase plavou ryby, exhalace z továren se snižují.
Ano, něco se určitě zlepšilo. Člověk k tomu musí dojít. Ale vidíte, jak se třeba rychle střídají politici. Ten má větší smysl pro přírodu, ten zase menší. A podle toho to tak vypadá i v zemi.

Vaším prvním románem byla Pazderna, která vycházela v roce 1971 na pokračování pod pseudonymem v Ostravském večerníku. Jak vzpomínáte na Ostravu vašeho dětství?
Popisuji v románu spíše období mládí mého táty a při psaní jsem vycházel ze starých kronik, které psal můj tatínek. Tam je všechno. Rodný dům v Polance, potok Polančice, u něhož stávala pazderna, kde žily dvě rodiny pracující jednak v dolech, jednak u sedláka. Tam se narodil můj tatínek a prožil své dětství. Všechno mi líčil. Z pohledu kluka zřejmě bylo mé dětství bohaté, třebaže častokrát nebylo co do úst.

Vyprávějte...
Tatínek byl z osmi dětí a vyprávěl, že když byl hlad, tak ženské vzaly na záda takzvané ohrabčáky, což jsou obrovské koše na brambory, a šly sbírat na pole brambory, které zbyly po sklizni poté, co sedláci vykutali úrodu. Tatínek zase jako kluk s ohrabčákem vlezl s bratry do Polančice. Jeden šťoural klackem pod břehem a druhý sbíral ryby. Táta vyprávěl, že často nemohli ty koše s rybami unést. Většinou takto pochytali líny nebo okouny, v Polančici jich tehdy bylo habaděj.

To musela být docela zdravá strava.
To jo (směje se). A co nepochytali v řece, tak vzali flobertku a stříleli z vikýře přímo na naší zahradě zajíce. Těch žilo kolem opravdu hodně. Měli maso. Však to znáte: Nouze naučila Dalibora housti! Taková byla tehdy doba. Museli přežít.

Zvláště za období protektorátu...
Za války byl můj taťka nasazen jako havíř v ostravských dolech. A přitom se dokonce potkal s Heydrichem.

Cože?
Jasně. Reinhard Heydrich se přijel do Ostravy podívat, jestli Češi kutají správně uhlí pro Říši. Táta mi vyprávěl, že vyfáral po šichtě nahoru, u klece stál chlap v nacistické uniformě, a ten mu poklepal na rameno: Gut, gut, gut! Až pak prý otci došlo, kdo to byl. Táta taky vyprávěl, jak šli přes Ostravu v dubnu 1945 rudoarmějci. Všechno brali, můj dědeček vzpomínal, že jim vzali všechny potraviny, třeba veškerý cukr. Ale za kolo mu dali třeba ukořistěné zlaté hodinky, i když ten Rusák ani na tom kole neuměl pořádně jezdit. Ale hlavně ti vojáci byli chudáci, vždyť odkud přišli, zřejmě zažívali velkou chudobu. Tady se měli dobře a Ostravané je vesměs měli za osvobození rádi.

Váš tatínek byl tedy za války havířem?
Ano. Dělal na jámě Ignát v Mariánských Horách, nějakou chvíli tam naše rodina bydlela. Asi si v dole i docela vydělal, protože jsme měli jako děti docela kloudné oblečení a maminka měla z čeho vařit. Pak jsem jako špunt zažil velký nálet na jednu ostravskou továrnu. To jsem byl v peřinkách v kočárku a maminka tehdy se mnou utíkala do Výškovic a o deset let starší sestra Danuška běžela vedle kočárku. Tam jsme se schovali u známých, a až když skončil nálet, tak jsme se zase vraceli. Slyšel jsem od táty spoustu příběhů z období protektorátu.

Tak ještě nějaký...
Maminka měla narozeniny, tak se táta rozhodl, protože nic za války pořádně nebylo, že jí jako dárek přinese nějaké pěkné ryby. Tehdy bylo protektorátními úřady přísně zakázáno ryby v Odře chytat, hrozil za to i trest smrti. A táta začal chytat pod oderským mostem. A dařilo se mu, uměl to. Nechytal na prut, ale do čeřenu. Čeřen měl tak čtyři krát čtyři metry, síť se ponořila to do vody; v síti byl jako zátěž kámen oplácaný chlebem. Po nějaké době se čeřen zvedl. Buď pak ryby byly, nebo nebyly. Ale tehdy byly! Táta vyprávěl, že tenkrát měl plno štik, byly prý zakousnuté zespodu a nemohl čeřen pro tu tíhu ani vytáhnout.

Tak to byly pěkné maminčiny narozeniny...
Jenomže se u Odry objevil četník! Naštěstí to byl český četník, protože německý by taťku možná zastřelil. Ten četník tátovi hrozně vynadal, ale říkal mu: „Mažte domů a ať vás tu už nikdy nevidím!“ Ale můj táta? Počkal, až četník odejde a pokračoval v chytání ryb o sto metrů dál proti proudu. Táta byl skvělý, mám s ním jako kluk ještě jeden moc velký zážitek. Když jsme se jednou vraceli od Odry, tak přišla bouřka. Tak jsme se s tatínkem schovali v jednom z těch tunýlků, které jsou pod každou tratí, aby jimi proudila voda a nepodemílala trať. Zalezli jsme se tam schovat po čtyřech, protože bouřka byla opravdu velká. A tam jsem poprvé viděl kulové blesky. To byl rachot! Víte, jak vypadá kulový blesk?

Jenom z vyprávění. Ale nikdy jsem ho neviděl...
Já ho viděl. Nad tou krajinou to šlo, sršelo to, byla to taková ohnivá koule a všelijak to lítalo. A taťka mi tehdy říkal: „Modli se, ať nás ta potvora nenajde. Kdyby sem vletěl, tak je po nás.“ Ale měli jsme štěstí. Dodnes mi to utkvělo v paměti. Ten podchod pod tou tratí tam navíc pořád je, i když už trochu jinak vypadá. Bejvávalo.

Ale máte na co vzpomínat, asi jste tady v Polance zažil pěkné dětství...
To určitě. Žili jsme u babičky v domě, tam už dnes bydlí jiní lidé. Žily tam celkem tři generační rodiny a bylo to eldorádo. Syn od babičky, strejda Oldřich, byl mrzák, protože mu ve fabrice ve Vítkovicích něco spadlo na nohu a měl místo ní protézu. Měl jsem z něho strach, protože měl pryč nohu v půli stehna a on si někdy protézu sundal, když si ten pahýl masíroval. Pak tam byl bratranec Oldřich, který neměl moc v životě štěstí, tak to řešil tím, že hodně pil. Ale jediný on dokázal opravit naši studnu. To byla „kývačka“ a čas od času musel někdo slézt dvanáct metrů do hloubky, aby se vyčistil sací koš. Dolů se lezlo po svázaných žebřících a v kýblech se vytahoval ven ten naplavený písek z proudů spodní vody. Byla to velká hloubka a chtělo to velkou odvahu, aby tam někdo slezl. A tu měl jen bratranec a díky němu jsme měli vlastní vodu.

Každý si z dětství pamatujeme hlavně ty pěkné zážitky...
Ano, babička měla na průčelí našeho baráku hroznové víno, takové to psí víno s malými kuličkami. To vonělo. Já jsem si musel vždycky nějaký ten hrozen ukrást, protože babička schovávala víno vždy pro naši tetu, rovněž tak jablka, třešně a hrušky. Ale když byla v kuchyni, tak jsem loupil, co se dalo, protože každý malý kluk na to má právo. V Polance se žilo krásně, ostatně pořád jsem Polančan a jsem na to pyšný. Škoda jen, že když táta začal někdy po válce pracovat u dráhy, tak ho tam postihl těžký úraz.

Co se stalo?
Dělal na nádraží v Přívoze a tam bývala železniční točna, na které se otáčením mění směry lokomotiv do potřebných kolejí. A nešťastně vkročil do prostoru, když se točna začala točit. Chytlo ho to. Otočilo ho to kolem rohu a polámalo čtyřikrát pánev. Bylo mi tehdy tak pět šest roků. Pamatuji si přesně, jak jsem seděl u stolu, přede mnou byl talíř hrachové polévky, jak ji maminka přichystala k obědu, protože ji tatínek měl rád. On však z práce pořád nešel. Pak najednou někdo zaklepal na dveře, dovnitř vlezl ajznboňák a řekl: „Paní Lenko, nesu vám špatnou zprávu. Naštěstí váš muž přežil.“

Jak to dopadlo?
Tatínek ležel celý rok v sádrovém krunýři. Když se vrátil z léčení, do konce života už špatně chodil. Ale jezdil na kole. Na tom kole jsme jezdili spolu k Odře. Díky tomu zranění jsem s ním zažil krásné dětství na březích řeky Odry. Ale to ještě byla Odra panenskou řekou. Tekla v ní čistá, křišťálová voda. Když jsem vlezl do jejího proudu, tak kolem nohou byla mračna ostroretek, které táhly proti proudu. Bylo jich až černo. Stačilo mít podběrák, zabrat a vždycky se dalo pár z nich chytit. A ty ostroretky jsme potom očistili, naložili na čtyřiadvacet hodin do soli a česneku a pak jsme je udili. Bylo to suché jídlo, ale ta nádherná vůně! Taťka byl prostě dobrodruh.

To on vás přivedl k myslivosti?
V naší rodině je myslivost a rybařina už tradiční. Tatínek sice doma flintu měl, ale moc ji nechtěl používat. Měl ji ostatně načerno, byla to flobertka jen na zajíce. Ale velkým myslivcem byl strýček František. Navíc byl hospodský na Dělnickém domě, takže měl peníze. Teta Helena v hospodě kralovala a strejda z hospody utíkal, protože tam nemohl s opilými chlapy v zakouřeném lokálu vydržet. A tak vždy prchl do revíru a mě brával s sebou. A já chodil moc rád. Teta Helena mu totiž vždycky dala pro mě jako svačinu housky se šunkou. Víte, co v té době po válce byla houska se šunkou!? A pak jsme chodili do revíru vždycky kolem takových rour v drenážních příkopech, odkud vytékala voda z polí, a v těch rourách bylo v létě chladno. A strýček měl v některých těch rourách vždycky nějaké to pití! Na sodovky, z nichž bublinky stoupaly do nosu, vzpomínám dodnes.

Takže vás k přírodě přivedl kromě otce i strýček...
Ano. Naučil mě pohybovat se v přírodě, spolu s tátou mě od mala učili, jak se rybička láká na návnadu, jaké k tomu používat žížaly, kde ryba odpočívá nebo jde pro kyslík, kde ryby loví. Jako kluka mě učili znát místa, kam vychází zvěř na pastvu. Ti chlapi to všechno znali. A strejda mě nakonec naučil používat zbraň, a právě díky němu jsem ještě jako kluk střelil svého prvního srnce. Strýček a můj táta v přírodě vyrůstali, měli neobvyklý cit pro přírodu. A v přírodě u Ostravy bývala spousta zvěře. Čas od času do Poodří zabrousili jeleni, v úvalu blízko jistebnické hranice jsem jednou potkal i daňka, dokonce i muflona.

Muflona?
Ano, byl to dobrý, statný beran. Nádherné zvíře, chodil jsem se na něho dívat. Zabloudil k nám, chodil tady tři dny a zdržoval se poblíž remízku Nojvirtovec u trati.

Čím je pro vás myslivost? Koníčkem?
To není koníček, to je vášeň, to je skoro povolání. Myslivost já ctím. Naučí vás cítit v přírodě ty nejmenší záchvěvy. Prožíváte, když začínají kvést lípy, v té době začínají brát nejlépe sumci. Ale i to se mění. I ta strouha, kam chodím, bývávala hluboká, a dnes má pouhých třicet centimetrů vody. Tůní je poskrovnu. Co tam může dnes žít? Navíc vydry vylapaly i ty sumce. A ta vydra sežere z toho sumce jen kousek a zbytek nechá být.

Dravci vybíjejí sýkorky, vydry vytahají sumce, vlci zabíjejí chovatelům ovce. Myslivci určitě nadávají, ale ochranáři a milovníci přírody jsou asi rádi, že se do přírody vrátily ohrožené druhy, které tu dlouho chyběly, ne?
Jenomže vypusťte vlka do civilizované krajiny. Vždyť to je hovadina.

Vlka však nikdo nevypustil, vrátil se...
Vždyť ten vlk vpadne mezi stádo oveček a jen je potrhá. On ty ovce celé nespořádá, jen útočí a zabíjí. Je to prostě šelma. Útočí kolem, dokud se něco hýbe. Strhne jednu ovci, druhou ovci, třetí ovci. Pak tam ty ovce leží potrhané. Není to vůbec hezký pohled. Takové zabíjení je už přes hranici…

Nemá to tak být?
Dobře, je to bohužel nekončící střet člověka a přírody. I ten vlk má samozřejmě právo na život jako vy nebo já. Ale budiž! Pokud by krajina byla volná bez člověka a jeho nároků na produkty přírody, tak jak tomu bývávalo dávno, řekl bych: „Ať si tu vlk dělá, co chce, protože on by se nepřemnožil. Žil by tam, kde by měl potravu a když by tam všechno vybil, odstěhoval by se zase jinam." Ale teď? Teď neví, do kterého stáda se dříve vrhnout. Stáda ovcí, hovězího… Vlka nezastaví nějaké dráty. Buď je přeskočí, nebo pod nimi se podhrabe.

Myslivci zase u mnoha lidí mohou vyvolávat dojem, že střílí v lesích bezbrannou zvěř...
Ale je myslivec a myslivec. A my nejsme vrazi. Já se pokládám za myslivce, který si přírody váží a který byl vychováván k úctě k přírodě. Nevystřelím na zdravou zvěř nebo na zvěř, která je v takové kondici, že je zárukou dalšího vývoje svého rodu. Na lovu si vybírám slabé kusy. Nejsem typ myslivce, který vyleze na posed a hned střílí. Když zpozoruji, že nějaké zvíře vyšlo, vezmu dalekohled a pozoruji je. Prohlížím si ho a hledám. Když vidím, jak z lesa vychází srna a srnče a vidím, že je zdravé, akorát tu srnu na dálku pozdravím a řeknu si: „Fajn, mámo, vychovej si ho.“ Ale když vidím srnče, které je vyhublé a má třeba nezdravou, ježatou srst, tak se rozhoduji.

Takže nemocné a slabé kusy...
Někdy hodně nemocné. Svého času jsem lovil v Martinově; jsou tam u prutníku bažiny, ráj pro parazity, například motolici jaterní. Když tam pak vidíte tu zuboženou zvěř, tak ji prostě ulovíte. A když vyvrhujete z toho zvířete vnitřnosti a vidíte játra plná toho parazita, tak jste rád, že jste tomu zvířeti ušetřil trápení. Taková zvěř většinou končí v kafilerce. Ale máte i pravdu, někteří myslivci nejsou v pravém smyslu slova dobří myslivci. Jsou to chlapi, kteří chtějí prostě lovit, a tak kvůli tomu třeba i zvěř v honitbě přemnoží. A čím je zvěř přemoženější, tím je slabší a degeneruje. Proto se stavy zvěře prostě musí regulovat. Navíc, když dnes necháte přemnožit vysokou nebo spárkatou zvěř, tak vás zemědělci sežerou.

Pod sklem na stole máte plno fotek z lovů. Na jedné máte v náručí kolouška...
Ano. Našel jsem ho potrhaného od psů, zuboženého, zesláblého, tak jsem ho držel v náručí a hřál. Ale on po chvíli zhasnul. A tady na té fotce mne vidíte s prvním divočákem, kterého jsem ulovil v Polance. Je tam vedle mě i můj strýček. Ten divočák se tu objevil, ani chudák nevěděl, jak. Žil v kukuřici a najednou zemědělci volali, ať přijedeme, že jsou tam prasata a dělají jim škody. Tak jsme tam přijeli, pustili do kukuřice psa, ten začal kňoura tlačit ven. Najednou divočák vyběhl a já ho ulovil. Svého prvního divočáka a také první ulovené divoké prase v polanském revíru. Ale tady to bylo v pořádku. Zvěř sem do města nepatří. Patří do lesů, tady spíše dělá škody.

Prý je těžké divočáka ulovit. Prý jsou hodně chytří...
Dnes už je černá zvěř vyškolená. Musel byste sedět se mnou na posedu a pozorovat, jak se divočák jistí, než vyleze do volného prostoru. Dlouho ze všech stran obchází posed, větří k příčkám posedu - najednou stojí pod ním, nasaje a bere pach z té jeho poslední dolní příčky, protože tam necháte stopy. A když vás ucítí, tak jen zachrčí a je pryč. Říká si určitě: Blbec zelený tu sedí, tak co bych sem lezl já (směje se). I když, kdybych chtěl, tak by měl i tak malou šanci. Máme výkonné zbraně.

A máte hodně zbraní?
Zrovna mi včera spadla na zem trofejní a nefunkční lankasterka po jednom dědulovi. Ale sám už moc zbraní nemám. Míval jsem jich dost, ale část už jsem předal kolegům, něco jsem prodal. Teď už mi zůstaly jen tenhle kulobrok a brokovnice (ukazuje kulovnici se zaměřovačem).

Máte i loveckého psa?
Lovečtí psi jsou nádherná zvířata. Míval jsem dlouho loveckého psa, pak mi ho tam dole v Polance u kapličky přejelo auto. Brečel jsem, myslel jsem, že to nepřežiju. Byla to fenka ohaře, jmenovala se Dcerka. Byla inteligentní, vždy mě včas upozornila na zvěř, vždy jsem ji kontroloval, kdy zavětří. A byla neuvěřitelně rychlá. Když jsme byli na honu zajíců, tak jsem ani nestřílel. Když uviděla zajíce, tak po něm vypálila a třeba za půl hodiny mi ho přinesla zadáveného. Bez jediné rány, prostě ho jen zadávila. To, že mi ji přejelo auto, ale byla moje chyba.

Jak to?
Šel jsem sázet stromky, měl jsem rýč přes rameno a Dcerku na řemenu. A ona mi svůj čenich strkala pořád do dlaně, pusť mě, pusť mě. Chtěla si ulevit. Tak jsem ji pustil, zaběhla za kapličku a ztratil jsem ji z očí. Po chvíli jsem zapískal na píšťalku, takovou, co lidské ucho neslyší. Fenka vyběhla na cestu, ale v tu chvíli jelo auto. Byl to čelní střet. Ještě chvilku žila a umřela mi v náručí. Nesl jsem to moc těžce a můj taťka ještě hůř. Od té doby už psa nemám (odmlčí se).

Spousta lidí má dnes psa v paneláku a psi v Ostravě jsou někdy velkým postrachem zvěře. Hodně majitelů zejména v zimě pustí psa a ten dokáže zvěř dlouho štvát, až ztratí hodně sil.
Ano, pro zvěř jsou volně puštění psi stresující. Ale proč má tolik lidí ve městě psa? Protože jim schází kontakt s přírodou. Přírody totiž ubývá a každý člověk má právo do přírody zajít. A ten, kdo jí rozumí, ví, jak se v přírodě má chovat. Jenomže hodně lidí to neví, a takové my potom nevidíme rádi. Mnozí pustí svého psa a mají radost, kdy jejich miláček prohání srnky po polích. Oni nevědí, že právě v této zimní době je to pro zvěř nebezpečné. Srnčí se brání útěkem a dokáže vyvinout vysokou rychlost. A když takovou srnku pes pronásleduje dlouho, tak nakonec ta srnka uhyne na zápal plic. Ale to není nic proti psům, protože pes je nádherné stvoření. Ale když už s ním jdete do přírody, musí vás poslouchat. Když písknete, musí se vám vrátit k noze.

Co pytláci? Ti byli vždy v lese nezvaní...
Tady v Polance bývali taky, ale to je už dávno. Teď nemají po čem střílet (usmívá se), zvěře je málo.

Čím je pro vás myslivost?
Čím je pro člověka voda? Vždy vás osvěží, V přírodě, když máte čas, tak pozorujete. Je jedno, jestli brouky, včely, vosy, pilořitky, tak vidíte, jak to všechno kolem nás funguje. Zažil jsem neuvěřitelnou věc, když se rojili mravenci. Rojící se mravenci mají křídla, hlavně královny jsou velkolepé. To samo o sobě je nádhera. Ale já jsem jednou seděl při tom rojení u velkého mraveniště. Kolem mě se to vše rojilo a teď do toho rojení vletěly vosy. To byl šrumec. Vosa chytla některou z královen, vždy jí bodla žihadlem, ta byla ve chvíli mrtvá a vosa ji nesla do vosího hnízda. Tenhle krutý přepad a zápas přírody jsem měl možnost pozorovat jedinkrát v životě. Jak ty vosy dokážou lovit a zabíjet. Vykládejte to někomu.

O přírodě je i řada vašich knížek. Chystáte ještě nějakou?
Já už jsem se vypsal. Fabuloval jsem podle skutečných příběhů. Vždy jsem psal na základě vlastních prožitků, proto jsou mé knížky pravdivé a lidé je také proto asi i čtou.

Vaše poslední knihy nejsou ani nijak obsáhlé. Nejsou to žádné romány...
Ano, jsou v podstatě kratičké, šetřím a neunavuji čtenáře. Dnes je doba, kdy musíte být stručný a vše, co napíšete, musí být pochopitelné a uchopitelné. A tak poslední, co dělám, jsou ještě povídky pro časopis Myslivost, a to do magazínu, který vychází jednou ročně. Tam mám vždy několik povídek, které mají ale pravdivý základ.

Dobře znáte i Jeseníky...
Ano, Solná hora, Vojtův pramen, tam jsem zažil jelení říje nebo fantastické věci na Němcových loukách, bylo to pěšky do prudkého kopce nad naší chatkou, tam jsem si sedl na bobek a teď jsem viděl, jak laň vyvádí svého potomka, koloucha. A ten malý lump ji pořád nechtěl poslouchat. Měla s ním trápení, musela pořád za ním, ale on jí pořád někam utíkal. No, děcko, co dodat. A teď se tam přimotal její rok starý syn, mladý jelínek. A chtěl si s kolouchem hrát. Ale mámě se to nelíbilo. Tak se postavila na zadní, a jak toho staršího syna vyplácela svýma ostrýma do zad, tak vzal nohy na ramena a pryč. Kdo to viděl? Nebo jak lišky loví myši. Ty skoky! Ty je také někdy neuvěřitelné pozorovat.

Ano?
Zažil jsem lišku, která pro mladé lovila myši. A ne že by je hned sežrala, ale pokládala je vedle sebe. Až jich měla v řadě jedenáct. Zjistila, že už je toho asi dost, tak otevřela tlamu, shrnula je všechny a šla s tím nakrmit mladé.

Máte Jeseníky raději než Beskydy? Jsou určitě více divoké...
Ano, Beskydy mi nikdy moc nesedly. Jsou moc obydlené. Kdežto Jeseníky, tam jsem vylezl z chaty a přede mnou bylo čtyři a půl tisíce hektarů lesa. A šel jsem si, kam chtěl. Vždy jsem si vzal batůžek, do něho jídlo, třeba pecen chleba, kousek salámu a pití, jedno, dvě piva. A jednou mě překvapila mlha a najednou jsem nevěděl, kde jsem. Žádné mobily ještě nebyly. Totálně jsem zabloudil. Kam půjdu? Byl jsem blízko hranice s Polskem. Když půjdu blbě, chytnou mě v té době Poláci a půjdu budovat Varšavu. Ještě jsem měl zbraň, tak mně možná zastřelí. A najednou něco zašramotilo na svahu, přišel jsem blíž a vidím, že tam stojí jelen. Ne jelínek, ale přímo pan jelen! Měl jsem možnost po něm vypálit a ulovit ho. Ale já jsem jen stál a díval jsem se na něho. On mě neviděl, navíc vlhká mlha zvěři otupí čich, nepohnul jsem se a vítr nebyl. To bylo nádherné setkání.

Opravdu jste nevystřelil?
Ne. Jednou, bylo to už později, jsem to líčil tamnímu fořtovi a ten mi vynadal, že musí plnit nějaký plán a že jsem jelena měl ulovit. Ale já jsem namítl, že nemusím vždy střílet. To se mi stalo vícekrát, že jsem prostě nestřelil. Jednou jsem zaváhal a nestřelil takzvaného špicra. To jsou jeleni s parožím bez výsad. Jen lodyhy. Někdy dlouhými i přes metr. To jsem ale tehdy udělal chybu, protože to byl zabiják. Viděl jsem ho později, jak zabil jelena. Bodl ho, jeden paroh projel jelenovi břichem až do plic.

Kolik máte trofejí?
Moc ne. Za celý život jsem ulovil možná deset jelenů. Víc ne. Ale tady je můj největší, vážil sto osmdesát kilo. I když jsem tehdy ještě míval sílu, tak, než jsem úlovek dotáhl dolů z lesa, byl jsem zpocený jako myš. Tak tak jsem pletl nožičkama (usmívá se). Ale já už prostě nerad střílím.

Opravdu?
No, teď chci svou nejoblíbenější zbraň přepsat na syna.

Máte tedy pokračovatele...
Jasně! Syn je velký myslivec a hospodář v tomto revíru. Ale kvůli práci pořád cestuje, takže moc času na lov nemá. Říká, že tady v Polance si v revíru vždy vyčistí hlavu.

Pracoval jste dlouho jako tiskový mluvčí fakultní nemocnice. Jak vzpomínáte na ta dlouhá léta v nemocnici?
Stále s fakultní nemocnicí spolupracuji, teď už jen jako korektor časopisu Úrazová chirurgie. Nemocnici mám hluboko pod kůží, blízko srdce. Ostatně je to možná vidět na mé, cenou Egona Ervina Kische oceněné, knize příběhů Tep nemocnice. Byl jsem moc rád blízko lékařů a sester, chodili často do mé kanceláře s gaučem, kde jsem i přespával, protože jsem tam občas byl i přes noc. Věděl jsem od nich i to, co nikdy nevěděl ředitel. Svěřovali se mi a věřili mi; ve fakultce pracovala a pracuje spousta osobností a špičkových odborníků. Třeba známý profesor Rajko Doleček, který už nežije. Chodíval za mnou a měl jsem ho moc rád, byl možná můj nejmilejší doktor. Ale takových byla a je na fakultce většina. Byli a jsou tam skuteční doktoři. A každý z těch skutečných doktorů si uvědomuje, že má ve svých rukou lidský život. A ti doktoři ten život často zachraňují a většinu lidí vracejí do života. Jen tam, kde už je příroda nesmlouvavá, tak už se to občas bohužel nedařilo.

Tam jste musel asi myslivost vždy na chvíli odložit...
Ale přesto i tam jsem zkušeností využil. Jednou mi volali z vrátnice. „Pane tiskový, máme v areálu nemocnice srnce. Co s ním máme dělat? Tak jsem tam šel a pár zvědavých doktorů se mnou. Jak tiskový problém vyřeší? Tam byl tak v prostoru dvacet krát dvacet metrů srnec s parůžky, měl zlomený jeden běh pod kolenem, trčela z něho kost. Jak se mezi zdi dostal, nevím. Tak jsem přemýšlel: srnec vyděšený a hrozně vyplašený, když se ho budu snažit chytit, tak mě může zranit. Vyléčit ho? Jak? Chirurgové by určitě dokázali kost srovnat a zasádrovat. Ale co pak? Kdo by se věnoval zraněnému zvířeti po šest týdnů hojení? Přesto jsem zatelefonoval do ostravské zoo. A tam mi odpověděli: „Utratit!“

Nepříjemná vzpomínka?
Ano!

Teď, za pandemie koronaviru, to asi lékaři nemají ve fakultce lehké. Kolik z nich v těch jejích nejtěžších obdobích nemohlo dělat svůj obor. Museli pomáhat s covidem...
Ano, covid je velké svinstvo a dnes s ním není lehké žití. Ale to už je život. Moje babička však říkávala: „Každé zlo jednou pomine.“ A protože přežila dvě světové války, určitě věděla, o čem mluví.