Nejnovější zprávy: Zdrogovaný recidivista ujížděl před policií Ostravou. Nakonec havaroval v lese Neuskutečněné projekty. Krásnou koncertní síň bratří Šlapetů v Ostravě zhatila válka

NESMRTELNÉ HOSPODY

Nesmrtelné hospody: Když šenovští havíři vyházeli z krčmy maďarské hulány

Interiér hospody se štamgasty a s paní Kocurovou. Foto: Archiv

Někdejší zámek byste u pohostinství Pod zámkem a bývalé panské hospody už dávno těžko hledali, ale v jejím názvu zůstal.

Dnes je z ní soukromý malý pivovar, jehož nájemce se soustředil se vaření tradičních německých piv podle původních receptur. Ta vyhledávají hlavně fajnšmekři.

Byli drsní a divocí, bili pěstí do stolu. Ale jako pány je vítal každý krčmář

Hodně informací o historii tohoto hostince Pod Zámkem či Panského hostince zanechal potomkům šenovský „písmák“ Josef Bilan. Jeho kroniku Šenova vydali loni lidé z literárního aktivu kolem Šenovského muzea a jeho ředitelky Simony Slavíkové. A tak se začtěme do příběhů a historie, kterou o hospodě Josef Bilan před desitkami let sepsal.

„Pod zámkem byla panská harenda, kde chodili páni i jejich vybraní společníci. Dělný, nevolnický lid, měl hospodu pár kroků vedle. V druhé krčmě se šenkovalo jenom pro dělníky. Ale i zde měli stůl, u kterého mohl sedět jenom pán.“

Když se zámek před téměř sto lety pomalu poroučel k zemi, v původní podobě v něm zůstala jen budova sousedního hostince Pod zámkem, dřívější panská krčma. Jako před sto lety se tu nalévala v sedmdesátých letech hostům dál pivo a kořalka.

„Na panském neměl kdo robit, ale u šachet lidé prosili o práci s kloboukem v ruce. Havíři totiž měli peníze - a koho by nelákala dobře placená práce? Jako pány proto zdravil havíře každý krčmář. Hospod od Ostravy do Šenova bylo na dvacet. Ani panská krčma, ani Harenda neodmítla tyto „černé“ hosty. Co na tom, že byli drsní a hladoví, že se často i rozkřikli a bili pěstí do stolu, o výplatách byli divocí a hrozili kyjem nad hlavou? Černí havíři, chacharská parta - ale dobří hosté, měli peníze a platili. I o půlnoci by jim hostinští otevřeli šenk a obsloužili je,“ píše Josef Bilan Šinovský.

Havíři vytlačili z krčmy i pány. Věčné křiky a rány do prken

„Ale právě tady, v panské hospodě, začala narůstat nevraživost mezi šenovskými obyvateli. Odnepaměti byl právem panstva v krčmě panský stůl. Pak tu stál stůl svobodných sedláků a teprve u dveří seděla ostatní chasa. Ale havíři vtrhli i do těchto panských hospod a nevybírali si. V hrubých, okutých botách hřmotili celým šenkem a usadili se, kam jim napadlo, a třebas za panský stůl. Nebylo rozdílů, havíři se už nebáli pánů, jim může vlézt na záda třeba i pan „folwalter“. Svět se měnil - navenek i v myšlení lidí,“ popisuje písmák z Šenova.

Na cestě okolo krčmy postávaly kdysi formanské povozy. Stála jich tam vždycky delší fronta, nežli byla řada panských kočárů. Vezli ze šachet uhlí do okolních dědin, až k Frýdku. Gazdové napájeli koně a korýtka s ovsem jim přistavili. Potom se šli do krčmy posilnit se a odpočinout si.

S bičem u nohou vstupovali do šenku a každý aspoň hlt piva musel okoštovat. Neboť cesta je daleká a slunko dnes nemilosrdně pražilo. Všichni, lidé i koně, mají žízeň.

Jenom domácí nespěchají, stále dopíjejí a nikdy nemají dopito. Za stoly sedí šenovští sedláci a řemeslníci, havíři přijdou v houfu až k večeru. Venku, za hospodou, se ozývají věčné křiky a rány do prken.

Někdy se hospoda celá otřásá, když padne trefa, když padne všech devět. I tu, jako u všech hospod, totiž stávala kuželna a dlouho do noci tam bývalo hlučno. Trefa se platila pivem celé partě a kuželky se stavěly znovu a znovu.

Teta Franci vyprávěla dětem u kamen bajky a pověsti

Šenovskou kvarternicí byla také jedna moc hodná paní, teta Franci jí lidé říkali. Pocházela prý ze šlechtického rodu, někteří říkali, že je nemanželským dítětem pánů Skrbenských, jenže na ni páni Skrbenští i jejich následovníci zapomněli a tak nakonec bydlela jako kvarternice ve světničce v podstřeší panské hospody. Ve „foršponku“ se tam říkalo.

Dopoledne, když v hospodě ještě nebylo moc lidí, se teta Franci usadila u teplých kamen a tam se k ní sešly děti z okolních stavení. Teta jim vyprávěla bajky a pověsti. Tyto vyprávěnky byly vždycky stejné, ale děti je rády poslouchaly, protože byly zajímavé.

Bývaly o Skrbenských pánech, o dobrých i zlých skutcích z jejich života. Teta totiž žila mezi nimi na zámku a znala je osobně. Mnoho věděla i o těch, co už dávno zemřeli a žijí pouze na portrétech, malovaných olejovými barvami.

Prokletý mrtvý šlechtic jezdil po zámeckém parku v noci na černém koni

Jedna bajka byla i strašidelná. Jeden z rodu šlechticů Skrbenských byl prý za svého života velmi zlý a krutý. Lidi z vesnice honil karabáčem a každého by nejraději viděl na dubové lavici v zámeckém sklepení.

Pronásledoval i nevinné, jen pro ukrácení chvíle nechával ubožáky přivazovat na lavici a panští drábové se střídali, když chasníka bili. Tenkrát pána proklela jedna šenovská děvucha, které tak jejího ženicha umordovali, že živý ze sklepení nevyšel.

Po smrti pana hraběte nenalezla jeho hříšná duše klid a odpočinek. Leta letoucí potom jezdil Skrbenský po zámeckém parku na černém koni, jemuž z nozder sršely ohnivé plameny. Ten jezdec byl v sedle uvázán řemeny jako chasník na dubové lavici a večer co večer ho do noci smýkal ohnivý kůň horem a dolem po celém šenovském panství.

Lidé ho viděli v blízkosti zámku, ale také v cihelním dole u Vráclaví, dokonce i lesem Bobčokem na Šimšce se prý proháněl. Až jednou...

Byla bezedná tmavá noc a parkem kolem zámku se míhaly sršící ohně divokého koně. Jezdce ve tmě nebylo vidět. Vtom sjel z černé tmy široký blesk, mraky se srazily a uhodilo. Až se zdi panského zámku otřásly.

Zlý duch Skrbenského vyletěl úderem hromu ze sedla a narazil kostnatou lebkou na plochý kámen, ležící u panské besídky. Úderem blesku do hříšné pánovy hlavy probila se kamenem díra a jezdec i s ohnivým koněm se zabořili do země. Tak vletěl zlý a prokletý Skrbenský rovnou do pekel.

Do té díry se pak lidé dívali. Děravý kámen ostatně stále ještě leží v zámecké zahradě. Ale prokletá duše konečně nalezla pokoj. Zda nebeský či pekelný, to už teta Franci sedávající v hostinci u kamen nevěděla. Ale v parku už nestrašilo.

Huláni se váleli po kobercích, večer řádili v krčmě

Josef Bilan popisuje i temné události za první světové války. „Zlé události opět šly Šenovem a lidé nevěděli, zda je udáví zlá můra. Šenovské matky, manželky a děti byly zaplaveny událostmi zlé vojny, která šla světem. Císař pán na obrázcích, rozdělovaných dětem ve škole, se tvářil mile a starostlivě, ale válka zabíjela a zlu nebylo konce.

Na šenovský zámek v těch strašlivých letech vojny, roku 1917, dojela celá škadrona maďarských hulánů. Koně ustájili v panských chlévech a huláni, panstvo v červených gatích a ve vojenských prýmkovaných kabátcích, se usadili v zámeckých pokojích.

A měli se dobře. Váleli se po panských kobercích a každý týden odvedli z chlévů jeden kus hovězího. Večer přicházeli huláni do krčmy sehnat aspoň hlt truňku. Ale byla vojna, lidé měli hlad a truňku také nebylo. Komu dřív by měl šenkýř nalít, nežli domácím? Šenovští chlapi byli havíři a oni první by si zasloužili počastnou. Ale vojáci byli také neodbytní.

Šenovští rváči hnali maďarské hulány. Sklínky lítaly, nohy od stolů bily

V Šenově však v těch letech žili smělí a nebojácní chlapci. Na vojnu nemuseli, protože robili na šachtě. Oni se nebáli nějakého pána při práci v dole, proč by se tedy měli bát v hospodě nějakého maďarského kyrysníka? Byla to celá parta chlapů, všichni z Vráclaví: Najzar, Levik, Loder, Pečonka... V očích šenovských lidí to byli rváči, uměli vyházet hospodu, jen bys napočítal do deseti.

Bylo na počátku jara roku 1918. Lidé už měli dost vojny i vojenských kabátů. V krčmě pod zámkem byla šenkovna plná lidí. Byl válečný příděl, hospodský naléval a Maxova kapela, čítající tři muzikanty, hrála. Pro elitní maďarské hulány už v šenku nebylo místa ani truňku, proto se všechno semlelo. Pivní sklínky lítaly jako kanonýrské „gule“ a rozlámané židle a nohy od stolů bily hlava nehlava.

Frajerské hulánské čepice jen lítaly pod nízkým stropem šenku. Jezdecké hulánské šavle byly pro smích, šenovští hnali pány hulány pod zámek a tam přes plot parkem a na zámek. Vojenské komando sice bylo v Šenově pro pořádek, ale pořádek nakonec udělali šenovští chlapi. Kdyby šlo podle nich, bylo by už dávno po válce, píše Josef Bilan.

Hospodský Max Wünsche uměl na harmoniku, založil první kapelu

Prvními hudebními sbory v obci byly dechovky, ale také taneční a koncertní orchestry. První takovou muzikou byl orchestr, který hrával v hospodské krčmě pod zámkem. Muziku tvořilo nejvýš šest muzikantů a vznikla, když hospodu v nájmu vedl od roku 1906 havířský vysloužilec Max Wünsche.

Uměl nejen hosty vítat a nalévat jim, ale uměl hrát i na harmoniku. Tak se s Maxem dali dohromady pan Dostál, který maloval pokoje a písmo a vedl prim na housle, na basu hrál Emil Gross, mistr řemesla krejčovského, a trubku a klarinet si už půjčovali u přespolních.

V těchto dobách na přelomu století bývalo v Šenově nejživěji. Havířů v obci přibývalo a kde byli havíři, tam byly i peníze. Do krčmy se denně po šichtě stavovali nejen šenovští, ale i přespolní. Chodili pěšky, byli černí, neumytí, a k večeru se zastavili v krčmě na hlt piva a kořalky.

Havíři často zůstali sedět v krčmě a zdřímli si za širokým stolem

V zimních měsících si svítili na kamenité cesty havířskými kahanci, v podpaží si každý nesl domů dřevěného psíka, odřezek, klapetek od důlních podpěr. Chodili havíři ze šachet od Ostravy, ale také z Lazů, někteří robili i v Karviné u Larische.

Hospodský pan Max naléval a zapisoval; havíři platili útratu jednou týdně. Ti, co byli už doma, častokrát zůstali sedět v krčmě a zdřímli si za širokým stolem. Přespolní kráčeli dále svou cestou, přes louky a lesem k Bludovicím, do Venclovic, někteří měli domovy až někde v dalekých Soběšovicích.

Vzácností krčmy byly každoroční tradiční bály. Celá hospoda voněla čistotou, v oknech sálu byly rozvěšeny záclonky a u zrcadel čerstvě točené papírové květy. Pódium pro muziku se dobře vymetlo a podlaha se sypala strouhanou svíčkou.

Petrolejové lampy u stropu sálu a u stěn voněly kouzelným čmoudem skutečné krčmy. Sláva a lesk hospody pod zámkem se však po čase přestěhovala s nájemcem Maxem, který si najal jinou hospodu - od roku 1910 byl hospodským na Lapačce.

Z prázdných beček a prken vzniklo divadelní pódium

Další kulturní předností hospody Pod zámkem bývalo divadlo, hrávali tam šenovští ochotníci. Nejdříve ale vzpomeňme ještě roku 1905. Tehdy do panské krčmy pod zámkem zavítala poprvé kočující divadelní společnost. Přitáhli koňmo v maringotce až pod palandu u hospody. Tam vypřáhli a koně se vrátili k Ostravě. Když později ze Šenova odjížděli, najali si panský potah, aby mohli dál.

V maringotce měli své divadlo a tam také celý kolektiv bydlel. Do sálu hospody se vkulily prázdné pivní bečky, půjčila se prkna, a páni umělci hráli divadlo. Kdo byla ona společnost, co hráli a kolikrát to se neví. Ví se jen, že tu byli, že byli pozváni Čtenářskou besedou a že sál byl plný publika. A že hráli krásně. Diváky snad byli havíři, co se po směně stavovali do hospody na hlt truňku. Také oni měli zájem, však se tam producírovaly moc krásné slečny, jiné nežli šenovská děvčata!

Kino v kčmě odstartovalo filmem „Denny šťastným otcem“

Díky Panské hospodě pod zámkem se také lidé v Šenově dočkali zázraku kinematografie. Dříve nešetřili cesty ani krejcarů, chodili na tramvaj do Radvanic, a odtamtud jezdili za neobvyklou podívanou. V Ostravě poznali, co je to světelný obraz, plný pohybů a různých nemožností, a doma v Šenově pak mluvili o tomto zázraku.

A jednou se i šenovské publikum konečně dočkalo „bijáku“ ve své obci. Dlouho se o koncesi kina ucházeli lidé, stojící okolo sociálně demokratické strany. Jejich úsilí konečně zvítězilo a kino bylo v Šenově otevřeno.

Hostinec Pod zámkem ještě s kinem. Foto: Archiv

První němý film, slavná produkce amerického Hollywodu „Denny šťastným otcem“, se hrál 28. října 1930. Kino se nastěhovalo do sálu panské krčmy pod zámkem, hrálo dvakrát týdně a filmy promítal v koncesi DTJ Antonín Kubina, skladník místního obchodu Budoucnost.

Nájemce Schröber začal jako první jezdit na motorovém kole

Písmák Josef Bilan vzpomínal i některé „jevy nedávné minulosti“. Bylo to na přelomu dvou století ještě ve starém Rakousku, kdy jako první začal nájemce panské harendy pan Schröber jezdit na motorovém kole. Byl to čilý a zdatný obchodník a právě on jezdil za svými obchodními věcmi na motorce.

Šenovští synci pomáhali motorku tlačit vzhůru silnicí od palírny až ku svatému Floriánkovi, pak už motorka sama frkala a lehce jela kaštanovou alejí a dále k Ostravě. Tenkrát také přijížděl do šenovských hospod a obchodů dodávkový vůz, první povoz bez koní. Opět to byl nějaký obchodník z Ostravy, vozil zboží, truňky, mlsátka, tvarůžky a rybí saláty.

Seděl v přední budce, houkal trubkou na lidi, točil volantem a vůz o čtyřech kolech se sám rozjížděl a sám zastavoval. Tenkrát ještě lepší páni hraběcích statků jezdili na koních, pan folwalter Gvozdz jezdil ve žluté bryčce, tažené koníkem zapřaženým mezi dvěma oji. Havíři šlapali pedály k ostravským šachtám na obyčejných kolech.

Všichni pili na výhru, pan hostinský vše pečlivě zapisoval

Josef Bilan zapsal do své kroniky i historky, které se točily kolem hazardu. Vždyť i dnes spousta lidí sází a znovu a znovu doufá, že vyhraje nějaký ten milión. Nejinak tomu bylo kdysi a dějištěm jedné z příhod se stala i panská hospoda pod zámkem.

„Když naši rodičové šli do města na jarmark, nezapomněli se stavit na lotynku a vsadit si numerko na štěstí. Vzpomínám na jednu z tisíce tehdejších historek. Bylo někdy před první světovou válkou, dějištěm se stala stará panská krčma pod zámkem. Rozletěla se tehdy zpráva o robotníkovi z Volenského statku, nějakém Kulhánkovi, co jezdil s koňmi na panském a o kterém bylo známo, že si občas vsadil a třebas i ten poslední krejcar na štěstí.

A lidé, věřte nebo nevěřte, vyhrál! Vyhrál veliké peníze, první cenu! Všichni o tom mluvili. Šťastný Kulhánek přišel do krčmy pod zámkem a všichni ho najednou vítali a gratulovali mu. A už se neptali, zda opravdu vyhrál a kolik. Všichni přece věděli, že vyhrál! Proto se pilo a poroučelo.

Na krčmě byl tehdy nájemcem Anton Vašíček. Ani on se neptal, jestli Kulhánek vyhrál a kolik. Někdo říkal, že sto tisíc. Jenom naléval a zapisoval. Byli tu dnes hosty různí lidé, domácí i přespolní. Všichni pili na zdraví šťastného člověka. I pan folwalter panských statků Reinhold si rád přiťukl s panem čeledínem. Zítra půjde koňař Kulhánek do kasy pro peníze a všechno zaplatí.

Jenomže se druhý den zjistilo, že milý čeledín nic nevyhrál. Ráno vyspával někde ve stodole Volenského statku a všichni účastníci oslavy výhry nakonec rukou nerozdílnou všechno zaplatili. Protože pan hostinský všechny hosty znal a všechno dobře zapisoval.

Maxmilián Wünsche, legendární nájemce hostince Pod Zámkem

Kořeny umělcova rodu jsou vzdálené i starousedlické. Děd Viléma Wünscheho přišel odněkud ze Saska a stal se sládkem v pivovaře hraběte Larische-Mönnicha v Karviné. Babička, matka a další rodina umělcova byli už všichni starousedlíky šenovské obce.

Děd Viléma Wünscheho, pivovarnický sládek, přebíral o vždy po žních na šenovských sýpkách pro panský pivovar sladovnický ječmen. A tehdy mladý člověk si zde nalezl mezi šenovskými děvčaty i tu svou. Dcerku chalupníka, Emilii Ryškovou z čísla 320 na Skrbeni. Jako nevěstu si ji odvedl do Karviné.

Otec Viléma Wünscheho, Max Wünsche, se už nadobro usadil v Šenově, kde si stejně jako otec našel nevěstu, šenovské děvče Marii Gřegořovou. Nejprve pracoval jako havíř na jedné z ostravských šachet, pro chatrné zdraví však havířiny zanechal a pronajal si panskou šenovskou krčmu Pod zámkem.

A tam také vyrůstal jejich syn Vilém, budoucí národní umělec. Je to však jen krátké údobí asi šesti let, kdy rodina bydlela v krčmě. Pak se otec opět vrátil na šachtu. Avšak nastala první světová válka a on, ještě mladý, umírá ve 48 letech na havířskou nemoc - na lunzok, souchotiny.

Hostinský Max měl raději lidi černých tváří a tvrdých dlaní, sám odkud vyšel

Panská šenovská krčma bývala vždy místem dostaveníček šenovské honorace. Do extra-jizby se scházeli páni z velkostatku, pan felvalter, revidienti a písaři, pan lesmistr i jeho ferstři, podřízení na hraběcím panství. Ale přicházeli do ní tehdy i starosta obce, důstojný pan farář širší šenovské farnosti a pan rechtor šenovské školy.

Avšak v letech mládí Viléma Wünscheho už zde převládají jiní hosté. Lidé černých tváří a tvrdých dlaní, havíři. Ať se to dosavadním pánům líbilo nebo ne, nový nájemce krčmy pan Max, jinak mu ani lidé neřekli, prý raději vítal ty druhé. Ostatně byli z prostředí, z něhož vyšel sám. Havíři měli peníze, rádi si odpočinuli na cestě domů a vypili svůj díl na zdraví a na novou sílu.

Zde se nejednou rodila i přátelství malého, zvídavého krčmářova synka s ubručenými havíři, kteří se nakonec vždy ukázali jako dobří lidé. Nejednou havíř podaroval synka malcovým bombonem či čokoládou.

A sem, do krčmy, se také o nedělích stavovali šenovští osadníci - ráno byli na kostelních pobožnostech a pak se stavili na slovíčko se sousedem. Silnicí na Frýdek jezdili formani a u krčmy zastavovali, aby nakrmili spřežení a sami v hospodě vypili trochu truňku na další cestu. Třikrát za rok tu bývaly také slavné Šenovské poutě, houpačky, kolotoč a kouzelník, prodávající planety. Pouťové stánky se táhly od krčmy až k druhé hospodě na Horakůvce.

Hostinský Max také maloval. Obyčejnou křídou obrazy hostů na dveře

V krčmě se také scházeli robotníci z panského. Od panské palírny odnaproti zaváněla sem vůně i pach zakvašených a vařících se brambor. V krčmě bývalo vždy živo a veselo. V sále krčmy se pořádaly také hlučné taneční „muziky“ i panské „bále“. A to bylo něco pro zvídavého synka - svět, v němž se učil poznávat život a lidi.

Také otec Max Wünsche uměl jedinečně hrát na harmoniku ve své kapele, ale byl také dovedným portrétistou nejednoho ze svých hostí. Kreslil prostě, obyčejnou křídou na dveřích šenku do kuchyňky.

Tam vedle různých záznamů o útratě hostů, kteří platili jednou týdně o výplatách, maloval s dobrým figurálním postřehem jejich portréty. Starý obraz vždy smazal, dveře se umyly načisto a Max namaloval nový portrét pro radost hosta a veselost ostatních.