Nejnovější zprávy: Reportáž: Podívejte se, jak vzniká moderní tramvajová trať v Ostravě Dlužíte peníze za černou jízdu? Dopravní podnik Ostrava nabízí řešení pro všechny neplatiče

NESMRTELNÉ HOSPODY

Nesmrtelné hospody: šenk U Sikorů v Hrčavě má skoro stovku let

Tuto roubenou hospůdku dobře znají mnozí z turistů, kteří sem, do Hrčavy, nejvýchodněji položené horské vísky České republiky, přijdou pěšky nebo přijedou třeba na horském kole či v zimě na běžkách.

Foto: Petr Broulík

Starý dřevěný šenk U Sikory, který má na původních trámech stropu i vytesaný letopočet vzniku 1927, patří k místům, kde si kromě piva lze dát třeba řízek nebo smažák či domácí česnekačku.

Foto: Petr Broulík

Tato hospoda s číslem popisným šest působí tak udržovaně, že by člověk řekl, že tu stojí jen pár roků. I proto si návštěvník může s úsměvem říci, že se propadl v čase někam do první republiky. A to hlavně proto, že dnešní majitel Oldřich Hampel nejstarší hrčavskou hospodu před pár lety rekonstruoval.

Jeho rodině patří tento šenk „na konci světa“, kam přijel první autobus po tehdy rok staré nové silnici až v prosinci 1965, už od začátku. A nikdy nepřestal patřit. Přestože v období komunistického režimu hospůdku v horách od roku 1952 provozoval, a to dlouhých čtyřicet let, podnik Jednota Frýdek-Místek. Musel však v ní platit majitelům nájem. Dlužno dodat, že hodně malý.

Foto: Archiv majitelů

Podlahu, okna a stoly vyměnili, kredenc po babičce zůstal

Hospoda U Sikory vypadá víceméně jako kdysi, jen interiér je rekonstruovaný. Dnes jsou tu už vyměněné stoly, byly prý podle majitele opravdu moc staré. Tak tu mají novější, ale takové, aby nerušily historický ráz šenku.

Také původní dřevěnou podlahu vyměnili za dlažbu, která ale imituje dřevo. A rovněž okna jsou vyměněná, přesto ladí a neruší. Hospoda dnes působí prosvětleně, přesto si uchovává styl roubené stavby. Spáry mezi trámy ve stěnách jsou vycpány mechem.

Foto: Petr Broulík

„Jinak tu zůstalo víceméně všechno, jak bylo. Tady v koutě máme i starý kredenc po babičce, co měla v kuchyni. Ta tady bydlela i v době, kdy hospodu provozoval podnik Jednota a platila babičce nájemné,“ říká Oldřich Hampel a na otázku, proč komunistický režim podnik neznárodnil, vysvětluje: „Pokud hospoda byla menší než obytná část domu, tak ji komunisté nemohli znárodnit. Babička s dědečkem tady dál bydleli, byla tu kuchyň, pokoj, dokonce i prodejna - na prodej tu byla třeba mouka nebo petrolej na svícení,“ říká Oldřich Hampel.

Kvůli stavbě hospody koupil les, dřevo z něj ale nebylo dobré

Jeho strýc Jindřich Vojkovský zná nejen historii hospody U Sikory, ale i obce Hrčava. Ne nadarmo mu místní přezdívají „kronikář“. Když se posadí v hospodě, začíná vyprávět...

Roubenou hospůdku U Sikory postavil dědeček Jindřicha Vojkovského a pradědeček Oldřicha Hampela na místě staré dřevěné chalupy. V tomtéž roce se stala Hrčava samostatnou obcí a iniciátorem výstavby hospody nebyla rodiny Sikory, ale zemský rada Karel Smyczek z Jablunkova. To byl mimochodem dědeček režiséra Karla Smyczka.

Jindřich Vojkovský. Foto: Petr Broulík

Právě dědeček Karla Smyczka oslovil hrčavského hospodáře Jana Sikoru. „V obci už je škola, ale pořád tu chybí kostel a hospoda,“ řekl. A tak dědeček Jana Sikory koupil kus lesa na slovenské straně tehdejší Československé republiky a právě dřevo z vykácených stromů tohoto kusu lesa mělo posloužit ke stavbě hospody. Avšak tesaři, kteří měli šenk postavit, zjistili, že toto dřevo je nekvalitní a pro stavbu nevhodné. Proto dřevo vyměnili u lesní správy v nedalekém Písku u Jablunkova za kvalitnější. A z toho dřeva nakonec hospodu i postavili.

Do Hrčavy jezdila na léto i babička herečky Jany Hlaváčové

Režisér Karel Smyczek není jedinou osobností, která je nějak spjatá s Hrčavou. Patronkou obce byla pražská profesorka Anna Hlaváčová, babička herečky Jany Hlaváčové. Babička herečky má dokonce na Hrčavě pomníček a je v obci i pohřbená.

„Jezdila sem a starala se o místní děti, podporovala školství a kulturu. Jezdila v létě a pobývala na letním bytě, kde byla mateřská školka. A jako kluk si pamatuji, že nás tam několikrát pozvala na oběd. To bylo někdy v padesátých letech,“ vzpomíná Jindřich Vojkovský. A v hospodě U Sikory se zastavila na pivko a popovídání i Jana Hlaváčová s Luďkem Munzarem.

Asi nejznámějším hostem v historii hospody se však stal první polistopadový prezident Václav Havel. Jeho návštěvu připomíná u výčepu barevná fotografie, jak kyne půllitrem piva směrem k fotografovi snímku. Pivo si vypil „na stojáka“ přesně na tom místě, kde je dnes fotografie vystavena a hned vedle snímku je na malé poličce i onen „slavný“ půllitr, z kterého Václav Havel pivo v hospodě U Sikory pil.

Havlovu návštěvu připomíná jeho vůbec první pamětní deska

„Chtěl vidět nejvýchodnější obec v České republice, bylo to krátce po rozdělení státu. Měsíc předem to přijeli z prezidentské kanceláře domluvit. Měl tehdy nabitý program, ale pobyl v obci tři čtvrtě hodiny. Od čtvrt na jedenáct a v jedenáct hodin odjížděl. Ale ruku jsem si s ním podal,“ usmívá se Jindřich Vojkovský.

Foto: Petr Broulík

Václav Havel navštívil Hrčavu 15. června 1993 a prohlédl si tehdy i místní malotřídní školu, kde se zapsal do obecní a školní kroniky. Od 6. prosince 1994 jeho návštěvu připomíná i bronzová pamětní deska na budově školy autora Karla Karpeckého, která se stala vůbec první pamětní deskou Václava Havla v České republice.

Hospoda byla jedinou společenskou místností na Hrčavě

Hospoda U Sikory se po svém vzniku, a to až do roku 1969, kdy v obci postavili kulturní dům, stala jedinou společenskou místností na Hrčavě.

„Konaly se v ní taneční zábavy, velké zábavy různého druhu, v zimě i plesy, pak samozřejmě i různé besedy s obyvateli obce a schůze. A slavily se tu i různá výročí hrčavských hasičů, kteří tady ostatně mají ještě zachovalou původní boudu z roku 1926. Je to vůbec nejstarší zachovalá hasičská zbrojnice v republice. Možná i na světě,“ vypráví Jindřich Vojkovský.

A podotýká, že dnes už hasiči v Hrčavě nepůsobí. „Nejsou už lidi. Kdyby se něco stalo, zasáhnou hasiči ze sousedního Bukovce nebo z Mostů u Jablunkova. Nebo z polské Javorzynky, pod kterou kdysi v 19. století Hrčava také patřila,“ říká muž přezdívaný „kronikář“.

Půl nájmu musela odevzdat obci, druhou půlkou platila menší opravy

Připomíná, že přestože komunistický režim hospodu na Hrčavě nikdy neznárodnil a měl ji pronajatou, nedalo se tehdy vůbec mluvit o nějakých komerčních výhodách takového „pronájmu“.

„Nájemné činilo nějakých šedesát korun za měsíc. V nájemní smlouvě však stálo, že polovinu nájmu musela babička odevzdat na národní výbor a zbytek peněz musela investovat do drobné údržby a oprav v hospodě,“ říká Jindřich Vojkovský, který celý život pracoval jako profesionální hasič v třineckých železárnách a jako dobrovolný hasič také působil v rodné obci Hrčava.

Pamatuje si také hospodu jako dítě. To se ještě chodilo z města na Hrčavu pěšky a na vlak se chodilo dva a půl kilometru, tedy půlhodiny pěšky, do Čierne při Čadci. V domě, který je součástí hospody, se také Jindřich Vojkovský narodil. Do prvního stupně školy chodil na Hrčavě, ale na vyšší stupeň základky už docházel se spolužáky z Hrčavy čtyři kilometry pěšky do Bukovce. Cesta školáků trvala tři čtvrtě hodiny.

Když byla v hospodě svatba, měla svátek celá vesnice

„Tehdy to tady v hospodě opravdu hučelo, chodila sem spousta lidí. Byla také jiná doba a lidé drželi hodně pohromadě. Když tady byla svatba, tak to měla svátek celá vesnice. Hospoda praskala ve švech, součástí svatby často byla i večerní taneční zábava, kam chodili i místní a svatebčané je častovali,“ vzpomíná Jindřich Vojkovský

Jindřich Vojkovský vysvětluje, že těm, co přišli na hospodskou svatbu přát, se říkalo „čakači“. Protože přišli „na čakačku“. „Čekali na počastování. Většinou dostávali kořalku vařonku.

„Ostatně vůbec první slavnost svatební se tady odehrála ještě v rozestavěné hospodě. Hospoda tehdy ještě neměla okna, byla jen zhruba zasrubovaná, ale už tu svatebčané tancovali,“ vzpomíná.

V zimě saně tažené koňmi vodila děcka po okolí. Aby měly koně pohyb

Když byl Jindřich Vojkovský malý, tak v zimě děti lyžovaly a sáňkovaly na blízkém kopci Šance. „Bývaly to takové dennodenní hromadné akce. Tehdy nebyla televize, děti spíše byly venku a sportovaly. Teď je už jiná doba, děcka sedí u mobilů počítačů a internetů,“ vzpomíná. „V létě ale bylo zase více práce. Sena, žně, kopání brambor, zelí. Byla tady mlátička, všechno jsme si pěstovali. A taky snědli,“ usmívá se pamětník.

Tehdy měli u hospody i hospodářství. V chlévě byly tři krávy, koně a prasata. „Mamina u nich spala, když se měla narodit selata, muselo se to hlídat,“ říká, ale vzpomíná i na kouzelné chvíle v zimě, kdy stařeček zapřáhl tažného koně do velkých saní, posbíral po obci děcka, a provětral koně tak, že vyrazil s nadšenými dětmi třeba na výlet na Girovou nebo na jiný kopec.

„Babička nám na saně naházela staré kabáty nebo beranní kožichy, aby nám nebyla od zadku zima a strejda nás hodinu nebo dvě vozil. My jsme byli na vzduchu a kůň se v zimě provětral. Pak mohl zase stát ze dva dny v klidu ve stáji, protože jinak byl v zimě bujný,“ říká Oldřich Hampel.

Kdysi patřilo k hospodě i hospodářství a pole

Tehdy také nechodilo do hospody U Sikory tolik turistů jako dnes. „Ani turistů nebylo hodně. Vládla tu domácí kuchyně, zelí, brambory, bramborové placky, k hospodářství patřilo i pole, kde jsme museli potom pomáhat, kosit, mlátit a ještě chodit do zaměstnání,“ říká Jindřich Vojkovský, který občas v turisticky „vytížených“ letních dnech i vypomůže v rodinné hospodě třeba s čepováním piva.

Po listopadu 1989 začali opět hospodu provozovat potomci původních zakladatelů. A hospoda, která se za minulého režimu jmenovala Na samotě, byla opět hospoda U Sikory. Začal v ní působit otec Oldřicha Hampela. Později ji převzal právě jeho syn Oldřich.

Na restaurační podniky však brzy dolehly nové hygienické normy, kvůli kterým musel provozování hospody asi po roce ukončit. Hospoda U Sikory pak byla mimo provoz nějakých patnáct let, než Oldřich Hampel stavení i hospodu rekonstruoval, když se rozhodl, že to dá trochu „dohromady“. „A rekonstruovat sto let starou budovu musíte z gruntu,“ říká majitel.

Suché latríny zmizely, zůstaly ale na modelu v hospodě

Hospoda U Sikory totiž měla ještě v devadesátých letech stále latríny, tedy suché záchody. Byly v části stavení, které bylo ještě starší než hospoda. „Takže tu byl problém jako prostě v horách kdysi. Voda tu sice byla, ale záchody tady byly jako ve starých staveních. Stály venku na dvoře, tady to je vidět na modelu téhle staré hospody,“ ukazuje Oldřich Hampel do jednoho z rohů hospody.

Foto: Petr Broulík

Tam na poličce stojí umně vyrobený zmenšený model jeho hospody. Vyrobil ho pan Ignác Gazur, rodák z Hrčavy, který rád vyřezával a v domech v obci po něm zůstalo více podobných výtvorů a dřevořezeb. Na modelu v šenku má hospoda U Sikory původní přibližnou podobu jako za první republiky a u vchodu do hospody nechybí ani ona dřevěná latrína.

Meníček mají lidi za týden dost, tak spíše nabízejí smažené sýry

Dnes už Oldřich Hampel provozuje hospodu U Sikory v rekonstruované podobě asi čtyři roky. „Bylo mi naší hospody líto. Fungovala od pradědy, tak jsem chtěl tu hospodskou tradici udržet třeba pro naše děti. Aby nepřišel někdo jiný a třeba tu udělal něco jiného. Stačí mi to a jsem spokojený,“ vysvětluje dnešní majitel a s úsměvem o sobě říká, že je „tři v jednom“. Uklízečka, kuchař i hospodský. Přesto mu pomáhá ve všem i manželka.

Hosté si v hospodě U Sikory oblíbili jejich česnekačku, občas se na víkend přivaří i zelňačka. Jinak tu frčí hlavně minutky – smažený sýr, smažené tvarůžky nebo řízek.

„Tady je návštěvnost a chuť hostů nevyzpytatelná. Není to jako ve městě, kde kuchař v hospodě navaří sto dvacet meníček a ví, že je prodá. Navíc víkendoví hosté, kteří sem přijdou, říkají, že mají více chuť na sýr nebo tvarůžky, protože chodí celý pracovní týden na meníčka a mají pořád rýži, brambory a omáčky a tak jim prý nevadí, když si v sobotu nebo v neděli tady u nás raději dají smažák s hranolky. A my nemáme zbytky a nemusíme nic vyhazovat,“ říká šedesátiletý Oldřich Hampel.

Oldřich Hampel. Foto: Petr Broulík

Jakoby v mládí věděl, že jednou hospodu svých předků převezme, vystudoval v sedmdesátých letech obor kuchař číšník. „Byl jsem zaměstnaný právě v Jednotě, která byla v naší hospodě v nájmu. Tehdy jsem si i vyzkoušel řeznictví, tedy prodej masa a uzenin v Komorní Lhotce. Jinak dělám kus života kuchaře, třeba v hotelu v Mostech u Jablunkova, nebo jsem pracoval i jako číšník v jedné hospodě v Jablunkově. Takže jsem celý život v oboru,“ usmívá se Oldřich Hampel.

Věrní štamgasti zůstali a vzpomínají, že kdysi byla hospoda plná

Přesto hospoda U Sikory zažila nedávno i dobu, kdy musela zavřít. Bylo to období zákazů při koronavirové pandemii. „A když nám umožnili otevřít, tak jsme zase museli hosty kontrolovat, jestli jsou očkovaní. Toto je nepříjemné jak lidem, tak nám. Ale co máme dělat?“ krčí rameny hostinský.

Přestože je čtvrtek před polednem, v hospodě popíjí své pivo také jeden ze stálých hostů. Své jméno sice nechce uvést, ale ochotně na hospodu zavzpomíná. „Chodím k Sikorům často. Je to tady jediné kulturní vyžití. A je tu tradiční pivo,“ usmívá se muž, který sem chodí už pětatřicet let.

„Dnes už je to jiné. Tehdy nás většina pracovala v Třineckých železárnách. Když jsme přijeli o půl čtvrté z roboty, tak tu byla po šichtě plná hospoda. Teď už tam dělá jen pár lidí, tak tu tolik mladých nechodí. Všechno se tu odehrávalo. Pamatuji se, když tu bylo v obci jen jedno auto. Teď má každý dvě tři auta u baráku. Pamatuji ještě dva koně, které v zimě tahaly takový pluh, udělal se ve sněhu chodníček pro pěší a tím to haslo. Taky záleželo, jestli ten člověk, co měl pluh a koně, ráno potom, co byl večer v hospodě, vstanul. Jinak chodníček nebyl,“ směje se štamgast.

Hrávala tu harmonika, jednou ročně i dudáci z celého světa

Tehdy v hospodě U Sikory hrávala často tahací harmonika. „Bývala tu taková gajdošská zábava. Jednou za rok se sjeli dudáci z celého světa do Vendryně, tam měli sympozium a tady měli vždy takzvanou výjezdovku. Každý měl ty dudy jiné, jeden byl Američan, druhý Skot, další Slovák. Každé dudy mňaučely a hrály jinak, tehdy se lidé uměli jinak bavit než sedět u stolu a hledět do mobilů,“ shoduje se Oldřich Hampel se stálým hostem své hospody.

„Kdysi hráli chlapi mariáš v hospodě s kartami, dnes ho hrají na mobilu. Hrály se tu šachy a dáma. A nadělalo se blbostí,“ vzpomíná štamgast a k dobrému přidává, že občas, když chlap seděl dlouho v hospodě, objevila se ve dveřích jeho žena a – přinesla mu večeři! Že ji nebude doma pořád ohřívat.

Do hospody U Sikory chodí hlavně turisté, protože místních obyvatel tady moc není. Oldřich Hampel říká, že přes pracovní týden je v hospodě spíše „tichoučko“, občas přijdou na pivo místní. „Ale když je počasí, přes sezónu nebo i v zimě, tak je tu někdy opravdu plno. Proto tu i přes týden běžně jsme,“ říká Oldřich Hampel.

Otevřeno mají každý den, někdy přijde plno turistů

Vypadá to tak, že i kdyby do hospody U Sikory na odlehlé Hrčavě přišel člověk, když kolem zuří vánice, vždy tu najde otevřeno. „Člověk se musí hospodě věnovat. Nejde říci, že budeme mít otevřeno jen sobotu a neděli a když je škaredě, tak zavřu. Když turisti přijdou a máte zavřeno a stane se jim to i podruhé, tak potřetí už nepřijdou,“ říká majitel hospody U Sikory.

Léto je pro hospodu U Sikory asi nejlepším obdobím. Po Beskydech se toulá v poslední době opravdu hodně turistů a začátkem prázdnin jich hodně zamíří i na místní pravidelnou Cyrilometodějskou pouť. „Bývá i mše svatá na Trojmezí, tam se také schází hodně lidí nejen od nás, ale i z Polska a Slovenska,“ podotýká Oldřich Hampel.

Také místní obyvatelé Hrčavy však občas přijdou večer na pivo, přestože na Hrčavě dnes spíše trvale žijí hlavně důchodci. V horské obci totiž zůstává málo mladých, většinou se stěhují do města. „Ale později se sem do rodné obce někteří vrátí,“ říká majitel.

V lesích na Hrčavě zastřelili v roce 1914 posledního vlka

Lidé na Hrčavě prý v poslední době neslyšeli, že by tudy někdo viděl procházet vlka. „V sousední vesnici na slovenské straně ale nedávno chodil medvěd,“ říká Oldřich Hampel, přesto jeho strýc jako znalec historie dobře ví, že právě poblíž Hrčavy v lesích zastřelili v roce 1914 na dlouhou dobu posledního vlka.

Foto: Petr Broulík

„Tehdy v tom roce Hrčavou prý prošli dva vlci ze Slovenska. Jeden přešel do Polska a toho druhého tady zastřelili. Pak ho měli vypreparovaného na frýdeckém zámku, ale po mnoha letech ho zlikvidovali, ta vycpanina už byla značně zchátralá a už moc reprezentativně nevypadala. Nic netrvá věčně,“ říká osmdesátiletý pamětník a „kronikář“ Hrčavy.

Přesto tohoto posledního uloveného vlka v lesích poblíž Hrčavy připomíná pomníček, který mu tehdy myslivci vybudovali. Má podobu pamětního kamene, na němž stojí nápis VLK 1914. Dnes k němu vede i stezka. Možná kolem tohoto „pomníku“ proběhne kromě turistů i některý z dnešních vlků, kteří se už někdy v devadesátých letech do Beskyd ze slovenských lesů vrátili.