NESMRTELNÉ HOSPODY
12/02/2022 Petr Broulík

​Nesmrtelné hospody: Pivovarskou restaurací prošli i ruští špioni od Vrbětic

Srdce každého milovníka starých hospod musí doslova zaplesat poté, co vstoupí do lokálu Pivovarské restaurace v Cihelní ulici.

Taková sbírka starých hospodských píp, pivovarského nářadí a připomínek pivovarské historie není asi k vidění v lecjakém dnešním muzeu pivovarnictví či piva.

Stěny restaurace jsou plné pivních píp, přístrojů a různého náčiní - starých dlát, hoblíků, měřidel, váh či metrů. V zadní části rozlehlého domu pak zdobí stěny lovecké trofeje. Jeleni, drav­ci, bažanti, kanci i medvědi.

Jedna z nejstarších fungujících restaurací vznikla rok po založení českého pivovaru v Ostravě, přesně v roce 1899. Ostravský pivovar tehdy začal konkurovat německému Strassmannově pivovaru, který stával na Černé louce, a jeho čeští akcionáři si postavili novou restauraci jako opravdu reprezentativní vlastenecký podnik.

Oblíbenou zahradní restauraci střeží replika německého tanku

Kolem Pivovarské restaurace tehdy spíše místo dnešních aut jezdily koňské povozy a vozily do hospod v Ostravě sudy piva nebo z cihelny cihly. V nové pivovarské restauraci býval boční vchod do tehdejší i dnešní „lidovky“ a druhý vchod, ten dnešní hlavní, využívali lidé, kteří se chodili bavit do sálů.

Dnešní majitel Maxmilián Šimek se Pivovarskou restauraci snaží stále udržovat prakticky ve stejném stylu, jen ji zvelebuje a rozšiřuje. Udržuje stále oblíbenou zahradní restauraci, v níž dnes klid štamgastů pomyslně střeží replika těžkého německého tanku typu Tiger. Ten si už zahrál v několika filmech, například v Povstalecké historii, avšak největší atrakcí je dnes především pro děti těch, kteří si v restauraci dají pivo.

„Před čtyřmi lety, když se spravovala Hornopolní ulice a byl z ní sundaný asfalt, tak jsme po ní s tankem jezdili tam a zpátky. Vozili jsme děcka, ale jen jeden den, protože uvést tank do pohybu je trochu fuška,“ usmívá se devětapadesátiletý majitel Pivovarské restaurace Maxmilián Šimek, který má v objektu restaurace i populární „lidovou“ střelnici s nebývalým počtem zbraní.

Střelnice Corrado přilákala i ruské špiony z Vrbětic

Vždyť její „věhlas“ překročil i hranice a dostal až „špiónský“ a teroristický nádech. Až loni se totiž při provalení kauzy Vrbětice zjistilo, že v říjnu 2014 přišli do ostravského hotelu Corrado, který je součástí Pivovarské restaurace, dva rusky mluvící hosté. Podle médií se vydávali za turisty, kteří si chtějí na této střelnici zastřílet. Tři dny v krásném prostředí pobyli a pak odjeli. Až o čtyři roky později, tedy v roce 2018, dorazili do hotelu lidé z Bezpečnostní informační služby (BIS).

A začali se vyptávat důkladně na dnes v Česku dobře známé agenty ruské armádní rozvědky Anatolije Čepigu a Alexandra Miškina. „Ti se u mne ubytovali 13. října 2014 a zapsali se do knihy návštěv jako turisté,“ říká Maxmilián Šimek, který tyto dva nové „hosty“ jel nahlásit na cizineckou policii, protože tehdy se všichni ubytovaní cizinci museli do tří dnů nahlásit. „Nebylo to nic neobvyklého, mám v hotelu a na střelnici běžně rusky mluvící hosty, ale i z Asie a z Afriky,“ podotýká majitel Maxmilián Šimek.

Tátova motorka, první herní automaty, piano, co hraje samo

Možná tito agenti ruské vojenské zpravodajské služby, kteří podle českých detektivů zřejmě stojí za výbuchem muničního skladu ve Vrběticích a přijeli do Česka pod falešnými jmény Alexandr Petrov a Ruslan Boširov, obdivovali i sbírku starých věcí, které Maxmilián Šimek má, a to nejen z oboru pivovarnictví.

„Tohle je třeba rekonstruovaná motorka mého otce. Tady mám první herní automaty, tohle je třeba automatická hra Mars. Mechanická, žádná elektřina. Sem jste položil dvacetihaléř a musel jste do něho praštit, abyste ho za sklem dostal do některé z drah a dole vám pak vypadla patřičná výhra. Tohle je zase piano, které hraje samo. Jen se musí opravit,“ ukazuje Maxmilián Šimek na mechanický hudební stroj uvnitř nástroje, když provází chodbou restaurace.

Ta má dva sály, jeden slouží už řadu let každou středu pro oblíbené a hojně navštěvované „tanečky“ pro starší a pokročilé, druhý jako prodejna pro střelnici.

Příběh hospody, která vznikla stejně jako blízký ostravský pivovar poměrně daleko od centra Moravské Ostravy, je bohatý. Přes své „nenápadné“ jednopatrové čelo ukrývá její budova velké množství místností.

„Znám ze starých map obrázek, kdy kolem pivovarské restaurace ještě nestály žádné domy. Taky jsem viděl obrázek Pivovarské restaurace a pivovaru Ostravar, kde jsou kolem nich jen louky a až v dálce stojí mariánskohorský kostel. A dnešní zahradní restaurace sloužila zprvu zřejmě jen jako stáje pro pivovarské koně,“ říká dnešní majitel.

Když restauraci koupil, měla díru ve střeše

Rozlehlý podnik koupil v roce 1990 od někdejšího, už za první republiky založeného družstva Budoucnost. „Tehdy byla v restauraci díra ve střeše jak po Faustovi, přes sály valila voda, ty nebyly vůbec užívané. Ze sklepa bylo vidět až ven. Tehdy se totiž říkalo, že se postaví nová cesta a ta že povede podle plánů přes budovu restaurace, takže ji ani nikdo neopravoval. Koupili jsme to a nejdříve tu byla moje sestra s otcem, já jsem restauraci převzal až v roce 1995, kdy jsem se vrátil nadobro,“ vzpomíná majitel Pivovarské restaurace Maxmilián Šimek.

Pak už však jen se znepokojením sledoval, jak ubývají hosté tohoto zavedeného podniku, protože družstvo Budoucnost své blízké působiště uzavřelo, mnohé domy v Cihelní ulici šly kvůli výstavbě silnic k zemi a na místě dřívějšího populárního zimního stadionu Tatran, který stál nedaleko, a domů kolem něho, je dnes pustá planina.

Štamgasti se ztrácejí. Jen „pan továrník“ jako jeden z mála zůstal

A do lokálu Pivovarské restaurace chodí jen pár z někdejších štamgastů, kteří ještě pamatují její zlatou éru. Patří k nim i možná jeden z těch nejstarších, kterému přezdívají „pan továrník“.

Dlouho se totiž soudil o nedalekou starou slévárnu, která patřila jeho dědečkovi, ale komunisti mu ji vzali a připojili ji časem k podniku Báňské strojírny.

„Byla to do roku 1948 slévárna na barevné kovy a litinu, než ji komunisti dědovi ukradli. Dělala zakázky pro šachty. Rychle. Co by nestíhaly velké fabriky, udělala tahle za týden. Byla pružnější,“ vysvětluje „pan továrník“. „Dědu tam nechali chvíli dělat mistra, ale pak se s nimi nějak pohádal a šel dělat do Ostroje. Byl specialista na oběhová kola a kalová čerpadla.“

Vzpomíná na doby, když Pivovarská hospoda hodně žila. „Bylo tu VOKD, Textil, Budoucnost. Než odjely v pět večer prajzácké autobusy se zaměstnanci, tak tady v hospodě nebylo kde sednout,“ vzpomíná a dodává, že se v hospodě tolikrát „ožral“, že se to nedá ani spočítat.

„Ale na to hospoda je, navíc pivo bylo tenkrát za dvě osmdesát. Teď už si dám tak dvě a jdu domů“ usmívá se. Pamatuje, že výčep býval jinde, klenutý oblouk v lokále lemovaný cihlami tu nebyl. Dobře ví, jak vypadala restaurace s vitrážovými okny před více než třiceti lety.

Pamětnická procházka po starých šencích, které už nestojí

Pamatuje na další kdysi hojně navštěvované hospody v okolí, které už nestojí. „Třeba hospoda U Slunka. To byla hospoda Klementa Gottwalda, ten tam kázal ty svoje blbosti. Byla tam i pamětní deska. Na Nemocniční ulici byla hospoda a jako kluk pamatuju hospodu u hřiště DTJ, tedy Dělnické tělocvičné jednoty. A další byla za nadjezdem, to byla vyloženě řeznická hospoda, chodili tam řezníci z dnes zavřených městských jatek, které byly hned vedle. Když skončily jatky, tak se z toho časem stala cikánská hospoda. Byl tam krásný sál a perfektní mozaiková podlaha. Té hospody bylo škoda,“ zalituje „pan továrník“ a vzpomene i na bývalý, poblíž stojící zimní stadion Jiřího Kotase.

„To byl první zimní stadion v republice s otvírací střechou, to byla rarita. Naposledy jsem v něm byl, když tam hrála Tublatanka. To je ale už víc než čtvrtstoletí,“ vzpomíná.

Naděje pro zničenou továrničku: muzeum motorek veteránů?

O slévárnu svého dědečka a pradědečka se soudil od roku 1991, soudy se táhly sedmnáct let. „Pak tam byla modelárna podniku BASTRO, poté to měly Dopravní stavby, prý tam měly jen malou kancelářičku. Měřila ale přes pět tisíc čtverečních metrů. Z něčeho si udělali skladiště, z něčeho smetiště. Dostal jsem to zpět v dezolátním stavu, je to tak leda na buldozer. Nejhůře na tom byla maminka, vlastně dědička továrny. Celou dobu se musela dívat, jak slévárnu huntují. A jak tam skončili, musela se dívat, jak to tam rozebírají a rozkrádají,“ říká pan továrník.

Řešení však nabízí právě majitel Pivovarské restaurace. Ten je s panem továrníkem hodně dobrý kamarád. „V roce 1989 to byl čtyřicátník, Když z jeho slévárny odváželi soustruhy, vyřezali díry do střechy a tak to nechali. Továrna, spíše torzo bývalých hal, stojí asi tři sta metrů od mé restaurace, ale je to dnes ruina s takzvanou ekologickou zátěží. Mohla by však jednou sloužit jako muzeum starých strojů, rádi bychom do ní dali veterány motorek,“ říká Maxmilián Šimek.

Pivovarská restaurace pojala někdy i tisíc hostů

V době své největší slávy pojala Pivovarská hospoda i tisíc lidí. „Pět set uvnitř a pět set na zahradě. Tady se běžně čekávalo, až se u stolů uvolní nějaké místo. A to byl otevřený jak lokál, tak sál,“ popisuje součas­ný majitel Maxmilián Šimek.

Ten je třetím toho jména ve známém rodu Šimků, jimž patřil například dnes už neexistující hotel a známá hospoda U Šimka poblíž nádraží ve Svinově. „Můj děda tam měl reprezen­tativní velkou zahradu, strašně hodně piva se tam vypilo. Prý až sedmdesát hektolitrů za den. Jak vylezli horníci z šachet, tak pivo teklo proudem. Děda měl u hotelu i garáže, což ve své době neměl ani Imperial,“ popisuje vnuk hoteliéra.

Když dělali u dědečka domovní prohlídku, babička zemřela na infarkt

Také on ještě jako dítě pamatuje známou hospodu, která dostala jméno po jeho dědečkovi. „Jenomže dědu po osmačtyřicátém zavřeli. V podstatě tím tehdy nový lidově demokratický režim zastrašoval lidi. Zavřeli ve Svinově ředitele školy, ředitele nádraží a svinovského lékaře, doktora Baumana. Dědu s nimi jako hoteliéra. Prý proto, že se v jeho hotelu ubytoval nějaký Němec, a komunisti mu to přišili jako protistátní činnost,“ říká Maxmilián Šimek a dodává, že když v bytě jeho dědečka dělali komunističtí policisté domovní prohlídku, jeho prababička u toho dostala infarkt a zemřela.

„Prý ležela tři hodiny na zemi a policajti ji jen překračovali. Dědovi nakonec napařili třináct let vězení a hotel zkonfiskovali. Nechali mu jen třípokojový byt, ve kterém jsme bydleli určitý čas celkem tři rodiny. Po roce a půl dědu pustili, dokonce ho i finančně odškodnili, ale on to věnoval nějaké školce. Nakonec dostal práci šéfa v porubské Besedě, ale brzy zemřel, v devětapadesáti. Ani důchodu se nedočkal,“ vypravuje historii rodu Maxmilián Šimek.

Měl hospodu i v Kanadě, pak ale začal rekonstruovat domy

On sám koupil Pivovarskou restauraci v Cihelní ulici po čtrnáctileté emigraci. „V jednaosmdesátém, čtrnáct dnů po maturitě na hotelové škole, jsem přes Jugoslávii emigroval. Plánoval jsem to od patnácti. Dostal jsem se do Kanady, vždycky se mi líbila přírodou, trempoval jsem už tady. Splnil se mi dětský sen. Začal jsem dělat v jedné hospodě kuchaře, měl jsem tam potom i vlastní restauraci. Ale pak jsem začal rekonstruovat domy a otevřel si firmu a v podstatě v tom stále pokračuju,“ říká majitel restaurace, jehož nejoblíbenějším oděvem jsou asi montérky.

Po návratu domů si časem pořídil dokonce i vlastní pivovar, když koupil ten starý hlučínský. Zpočátku pivo uvařené v něm a zvané Avar prodával i v Pivovarské restauraci, teď ho hlavně vyváží. Do Polska či do Rakouska. „Ostraváci jsou věrni ostravskému pivu a my jsme ostravská hospoda. Dnes se navíc protlačit s malým pivovarem na našem trhu je hodně těžké,“ krčí rameny restauratér a pivovarník.

Podniky kolem jsou zavřené a prázdné, zbyli mu jen lidi ze sídliště

Dnes následuje i svého dědečka. A to v profesi hoteliéra, má totiž nad střelnicí v Pivovarské restauraci i ubytování a v Ostravě-Přívoze hotel Max. A rád se pochlubí, že jeho střelnice disponuje počtem dvanácti set kusů zbraní. „To možná nemá žádná střelnice v celé republice. Soutěže už ale moc neděláme, protože je vyhrávali hlavně profesionální střelci a ti běžní neměli moc šanci,“ vysvětluje majitel Pivovarské restaurace.

Když koupil Pivovarskou restauraci, měl dojem, že je v okolí plno klientů. Družstvo Budoucnost mělo tisíc zaměstnanců, poblíž byla textilní výroba. Lidi byli zvyklí do jeho restaurace chodit na obědy. Dnes už Pivovarská restaurace nevaří dříve běžná meníčka, domy kolem ní a podniky jsou všechny prázdné.

„Zbylo“ mu prakticky jen blízké sídliště Fifejdy a jeho obyvatelé. „Ti však chodí hlavně v létě do zahradní restaurace,“ říká muž, který v poslední době letní část podniku hodně přestavěl a dnes v ní má třeba koutek s živými zvířaty či dětské hřiště. Teď v areálu vzniká i domeček na hraní pro děti.

Má své muzeum pivovarnictví. Tolik starých píp nemá jen tak někdo

Maxmilián Šimek „třetí“ je hodně hrdý na svou pivovarnickou sbírku. „Tolik historických píp, co mám já, možná nemá nikdo v České republice. Mám staré kohouty, starý kompresor na někdejší dřevěné sudy, i nějaké staré výčepní pulty či staré ledničky. Ne na elektřinu, ta kdysi nebyla. Do těchto ledniček se nasypal led a tak se chladilo,“ říká majitel Pivovarské.

A dodává, že si pamatuje ve svinovské hospodě U Šimka i starou ledovnu. „Ukládalo se do ní kdysi maso, pivo, a všechno, co bylo třeba chladit. Byla to jedna nadsklepní místnost s obrovskými zdmi, šlo se do ní po schodech dolů. Tahle místnost se celá v zimě, když zamrzly rybníky, vyskládala ledem. Led v ní vydržel celé léto až do podzimku. Třeba letos by to však byl problém,“ směje se a dodává, že starý Šimkův hotel zbourali až v roce 1986.

Pivovarská restaurace pomohla v boji s pivovarem Markuse Strassmana

Historik Radoslav Daněk napsal už před časem na webu Archivu města Ostravy, že Pivovarská restaurace posloužila nově vybudovanému os­travskému pivovaru v konkurenční válce s pivovarem významného židovského podnikatele Mar­kuse Strassmanna.

„Tento muž se politicky i nacionálně orientoval na německé liberály. Představi­telé českého politického tábora se proto rozhodli zřízením konkurenčního podni­ku prolomit takřka monopolní postavení Strassmannova pivovaru a ostravským re­stauratérům a hostinským dodávat do je­jich podniků české pivo,“ uvádí historik.

Český akciový pivovar, dnešní pivovar Ostravar, začal vyrábět pivo 4. září 1898. Pivovar vařil klasický ležák, pivo březňák. Největší proslulosti mezi návštěvníky hospod však dosáhlo takzvané Královské pivo a tmavé pivo Ostravský havíř.

Štamgasti oceňovali prostornost restau­race, výčep a rozlehlost zahrady

Pivovarský hostinec v Cihelní ulici vysta­věl ostravský stavitel Arnošt Mortek v letech 1898 až 1899. „Lidé na jednopatrové budově oceňovali především prostornost restau­račních místností a společenských sálů, po­stavení výčepu tak, aby zákazník měl maxi­mální kontrolu nad přípravou čepovaného piva, a také rozlehlost letní zahrady,“ uvádí historik.

Slavnostní otevření pivovarské restau­race se uskutečnilo v neděli 6. srpna 1899 a její provoz tehdy začal koncertem vojen­ské dechové hudby c. k. pěšího pluku č. 54 Starhemberg z Těšína. Koncese byla pivo­varskému hostinci udělena již v listopadu 1898, ale platila pouze na výčep piva, což se představenstvu pivovaru nelíbilo. Usilo­valo o plnou koncesi včetně podávání jídel a poskytování ubytování. Za několik měsí­ců se jim to povedlo.

Královské pivo za osm krejcarů a černý Havíř

„A tak mohla vzniknout vůbec první čes­ká zahradní restaurace v Moravské Ostra­vě. Svým zákazníkům nabízela jak Králov­ské pivo za osm krejcarů a černého Havíře, tak pestrou nabídku jídla a nápojů, nemluvě o bohatých možnostech zábavy. Kuželkami počínaje, kulečníkem a kartami konče,“ uvádí historik Radoslav Daněk.

V sálech i zahradě se konaly koncerty, taneční zábavy, ochotnická představení. Zahrada pivovarské restaurace byla vyhle­dávaným cílem nedělních výletníků, kterým zde na přelomu 19. a 20. století za vstupné deset krejcarů hrály k poslechu i k tanci hor­nické kapely.

Dnes si možná někteří padesátníci vzpo­menou, jak v zahradě Pivovarské restau­race v rámci pololegální burzy na počátku osmdesátých let kupovali desky západních kapel, časopisy Bravo či sváza­né ročníky časopisů ze zavržených šedesá­tých let.

„Několikrát to tady rozehnali poli­cajti, tehdy příslušníci VB,“ vzpomíná s úsměvem jeden ze starých štamgastů Nikola Kušev, který zde prodal za dva a půl tisíce korun pět cenných stříbrňá­ků. „To bylo tehdy peněz. Měli jsme za to s bráchou magneťák z Tuzexu a každý jedny rif­le,“ vzpomíná s úsměvem.

Známý rebel vytáhl na radnici s německým tankem

Dnešní majitel Pivovarské restaurace je už od roku 2006 známý i jako rebel. Mnozí Ostravané pamatují jeho protest, o kterém se psalo po celé zemi. Tenkrát svou repliku německého tanku Tiger nastartoval a skoro na rok umístil na tehdy rušnou křižovatku. Aby získal v restituci pozemky, které vlastnili jeho předci právě v Ostravě-Svinově. Ze sporu vyšel tehdy vítězně, zastupitelé Ostravy jeho „žádost“ podpořenou tankem odsouhlasili a dali mu náhradní pozemky.

Podnikatel však tak trochu rebeluje pořád. Dnes se hádá s ostravskou radnicí například o to, že má postavit cihlovou a pro restauraci stylový cihlový plat, který nedávno z velké části spadl.

A je zase ve válce. Kvůli spadlému cihlovému plotu

„Jsem zase ve válce. Oni přišli už před lety s prosíkem, jestli si mohou z toho plotu část vybourat. Aby mohli rekonstruovat městské baráky, do jejichž dvorů pak s nákladními auty kvůli opravě jezdili. To už se plot začal naklánět. Nabídl jsem jim, aby mi prodali pár metrů pozemků za plotem, že si postavím nový bytelnější. Oni odmítli. A tak se původní cihlový plot dvanáct let nakláněl, až v prosinci spadl. Jestli to město nespraví, tak si ho opravím sám a v životě už je na ty dvory městských baráků nepustím,“ říká Maxmilián Šimek, který však upozorňuje, že osm let s městem nebojoval. Bylo to v době, kdy sdružení Ostravak, jehož je členem, zcela ovládlo Ostravu.

Restaurace je ale u něho pořád na prvním místě. „Dnes je to můj domov a je to můj hrad,“ říká s úsměvem hospodský, hoteliér a majitel tanku Tiger Maxmilián Šimek.

Sdílejte článek