NESMRTELNÉ HOSPODY
30/04/2022 Petr Broulík

Nesmrtelné hospody: U Káňů v Radvanicích se pivo točí dál navzdory všemu

​V tomto koutě Radvanic bývalo více hospod. Chodili do nich horníci, dělníci, prostě chlapi, kteří pracovali jak na šachtách, tak v blízkých továrnách jako byly třeba Báňské strojírny.

Dnes už však těchto někdejších hospod zůstalo pomálu, některé se zavřely až v posledních třiceti letech. Avšak jedna z mála stále času odolává.

V názvu má oficiálně restaurace, ale je to spíše menší lidová hospoda U Káňů, která stojí na křižovatce v Čapkově ulici. Už se v ní dávno nevaří, ale hrají se v ní šipky, své stoly tu mají místní Baníkovci a dokonce tu je v koutku i malá podatelna Sazky.

Na tomto „strategickém“ místě na křižovatce na Michálkovice ji kdysi postavil tehdy známý hostinský Julius Honneiser. Začal s její stavbou někdy po první světové válce, když získal koncesi na výčep piva a výčep pálených nápojů od hostinského Josefa Šocha. Ten kdysi kraloval v hostinci v čísle popisném 210, který stával v blízkosti dnešní léčebny dlouhodobě nemocných ve Šporovnicích. Ale už nestojí.

Hospodu Káňovi získali v prvním roce protektorátu

Když Julius Honneiser získal v roce 1918 tuto koncesi, odhodlal se v prvních letech mladé československé republiky ke stavbě vlastního hostince. Situoval novou hospodu na rozcestí k Michálkovicím. Hostinec dostal číslo popisné 434 a stal se velice oblíbeným. Podle hospodského se hostinci přezdívalo U Julka.

Po smrti majitele vedla živnost jeho žena Aloisie Honneiserová a poté nějakou dobu Josef Švasta. A pak, v roce 1938, požádali o propůjčení koncese Josef a Natálie Káňovi, kteří si na tuto hospodu vydělali pronájmem jiné hospody v Radvanicích, kterou Radvaničtí znali jako Motorest a po revoluci z této restaurace vznikla pekárna Mayak.

A tak se v pohnutém roce 1939 začala psát na rozcestí na Čapkově ulici dlouhá historie dnes známého hostince U Káňů. A píše se dodnes.

Němec je po otci, máma na něho vylila kdysi polévku

Rodina Káňova pocházela z Václavovic, a to z rodu Slívových, kteří měli známý hostinec Na Lapačce. Natálii a Josefu Káňovým se narodily dvě dcery, jedna z nich jménem Zdenka byla babička Thomase Schirmera. Prakticky do zestátnění v roce 1952 hospodu U Káňů provozovali Josef a Natálie Káňovi. Když prý tehdy úředníci jeho prababičce Natálii Káňové oznamovali, že o hospodu přijde, řekli jí: „Bohužel, paní Káňová, jste jedna z posledních, ale musíme vám tu hospodu zabavit.“

Dnes této nenápadné lidové hospodě panuje už od devadesátých let hostinský s německým jménem Thomas Schirmer, přímý potomek Káňů, kteří od války hostinec provozovali. Jeho maminka, když studovala hotelovou školu, tak jako mladá pracovala na praxi jako číšnice v jedné z chat na Červenohorském sedle. S otcem pana Schirmera se prý seznámila tak, že na něho jako na návštěvníka na dovolené vylila polévku.

„A tak se vzali a máma odjela do Německa. Tam jsem se narodil a vyrůstal ve východním Německu. Pak se ale naši rozvedli a máma se se mnou vrátila do Ostravy. A nastěhovali jsme se k její mamince. No a dnes tu točím pivo,“ usmívá se Thomas Schirmer, který se snaží dozvědět se o historii rodinné hospody co nejvíce.

V hospodě bývala kdysi i pekárna

„Hodně materiálů o ní se však časem ztratilo, ani moc fotografií z historie nemáme,“ říká Thomas Schirmer. „Ale na stavebním úřadě jsem se dozvěděl, že zkolaudovaný byl tenhle dům s hospodou v roce 1926. Ve sklepě hospody byla tehdy i pekárna, ale už za komunistů nefungovala. Zbourali jsme ji až po spoustě let, byla samozřejmě už nefunkční,“ říká Thomas Schirmer.

On sám si hospodu pamatuje už někdy od roku 1982, kdy se s rozvedenou maminkou přestěhoval zpět do tehdy ještě socialistického Československa. Přestože se tehdy zestátněná rodinná hospoda jmenovala Na Rozcestí, stejně jí všichni říkali postaru - U Káňů nebo U Kaňky.

Stav hospody v roce 1992. Foto: archiv Thomase Schirmera

A přestože komunistický režim hospodu už dávno zestátnil, jeho babička Zdenka Káňová mohla dál bydlet v bytě nad lokálem. A Thomas i s mámou začali bydlet nad bývalou rodinnou hospodou, podle níž se dnes jmenuje i zdejší zastávka autobusů a trolejbusů - U Káňů.

Prababičce jízlivě připomínali, že je vykořisťovatelka

Nad hlučící hospodou také školák Thomas slýchával, že jeho babička Zdenka Káňová už v rodinné hospodě nechtěla pracovat, protože se tam hosté k její mamince nechovali dobře. V těch prvních letech komunistického režimu ,a hlavně ti, kteří tomu režimu fandili, jí totiž dávali docela dost pocítit, že zakladatelé hospody Josef a Natálie Káňovi byli vlastně utlačovatelé a vykořisťovatelé, jak se tehdy běžným podnikatelům říkalo.

„Byli prý vůči babičce jízliví a všelijak jí to pořád připomínali. Prababička to přitom měla docela těžké, tři děti a nemocného manžela. Nakonec odešla v roce 1956 do důchodu. Moje babička Zdenka pak proto pracovala ještě dole v hospodě U Břenků a pak i v ostravských bufetech. Nakonec skončila v proslulé Elektře v centru v kuchyni a dokonce to dotáhla v šedesátých letech až na zástupkyni vedoucí podniku Restaurace a jídelny,“ popisuje Thomas Schirmer.

Stav hospody v roce 1992. Foto: archiv Thomase Schirmera

Přesto podotýká, že navzdory jízlivým komunistickým narážkám opilců v hospodě měli lidé v Radvanicích jeho prababičku moc rádi. Když Natálie Káňová v říjnu roku 1966 zemřela, vyprovázel prý její rakev na hřbitov na Slezské Ostravě pohřební průvod obyvatel Radvanic. Bylo to prý naposled, co se takový veřejný pohřební průvod v Radvanicích konal.

Pohřeb Natáie Káňové. Foto: archiv Thomase Schirmera

Jako dítě v hospodě, žízniví horníci a drsná mluva

Ostatně i on si jako kluk bydlící v patře nad lokálem U Káňů musel na hospodský „kolorit“ zvykat, s drsnými hosty se potkával častokrát, a to prakticky denně, když přicházel nebo odcházel z domu. Jediný vchod do bytu totiž vedl přes hlučný výčep, kde to díky žíznivým horníkům neustále zvonilo cinkotem pivních sklenic, tlustých sklenic od panáků a kde vzduch tonul v cigaretovém dýmu.

„Bydleli jsme tu nad hospodou čtyři roky, chodili jsme přes hospodu ven. A tak jsem zažil i takové situace, že vám jako desetiletému chlapci někdo řekne, že vám ukopne hlavu. Tomu se moc smát nedalo. Dnes už bych to bral samozřejmě více s nadhledem,“ líčí Thomas Schirmer.

A tak malý Thomas poznal jako kluk i typické hospodské prostředí. „Personál byl ale fajn, nechali nás s mamkou občas zavolat příbuzným a otci do Německa. Nebo mě jako děcko nechala číšnice Šárka i čepovat pivo, takže jsem se to už jako kluk vlastně trochu učil. Už jako kluk jsem si také zvykl na drsný jazyk pivařů a opilců. A dnes už jsem docela otrlý,“ říká hostinský, jemuž dnes v hospodě U Káňů pomáhá hodně i manželka Eva. Připravuje třeba interiér hospody pro různé rodinné oslavy, nedávno tu byla i svatba.

Po desetiletích komunismu byla hospoda zdemolovaná

Rodina Káňů získala hospodu zpět v roce 1991. O hospodu se dělili zpočátku tři dědici, nakonec se majitelem stal Thomas Schirmer a jeho rodina.

Thomas Schirmer. Foto: Petr Broulík

„Všechno tu po těch letech komunistického režimu bylo zdemolované, proto jsme se časem rozhodli dát jak byt, tak hospodu trochu dohromady. Bývala tu kdysi i taková jakási vinárna, ale tu jsme odstranili. V lokále býval i kulečník, stoly byly menší. Ale jádro hospody a ráz jsou pořád víceméně stejné jako kdysi,“ říká hostinský.Když Thomas Schirmer začal v hospodě v devadesátých letech pracovat, jejími hosty byli hlavně havíři. „Tehdy ještě jel důl Fučík, takže hlavně havíři. Teklo tu proudem pivo a tvrdý alkohol. K jídlu tu byla očka, ale i guláš nebo svíčková, někdy i řízek. Ale jídlo bylo ve sklenicích, dováželo se sem. Nevařilo už se tady, i když stará kuchyň tu stále je. Dnes už by se to navíc nevyplatilo, tak tady máme třeba utopence nebo tvarůžky,“ líčí Thomas Schirmer.

Zlaté časy bývaly díky blízkému koupališti v horkém létě

Do hospody U Káňů chodili na pivo kromě horníků a dělníků třeba i báňští záchranáři, kteří měli sídlo dole u Bastra. Servírky vyprávěly, že zlaté časy hospoda zažívala například v letních horkých dnech, kdy se tu vytočilo spousty piva pro návštěvníky nedalekého venkovního koupaliště, které bylo předchůdcem dnešního Kouparku.

„Tam jsem se naučil plavat. Bývaly prý tu v hospodě fronty lidí, co šli z koupaliště a v těch dnech se narazilo vždy hodně pivních sudů. Bylo tu prý opravdu živo. Ale v sedmaosmdesátém roce koupaliště zavřeli, protože mělo prasklou vanu. A když koupaliště napouštěli, tak prý v záchranářských bytech netekla voda. A oprava by stála hodně peněz."

Hostinským se stal jako vyučený elektromechanik

Dnes už sem chodí hlavně místní štamgasti z místa nebo okolí. On sám však musel na profesi číšníka a hostinského „přesedlat“. Vyučil se totiž elektromechanikem pro stroje a zařízení právě v podniku BASTRO, tedy Báňské strojírny. A po vyučení nastoupil jako devatenáctiletý mladík od 1. ledna 1992 v rodinné hospodě jako číšník. Poté si udělal druhý výuční list na profesi kuchař-číšník a postupně se stal majitelem hospody a hospodským.

„Začátek byl trochu těžký. Tehdy jste se jako hospodský od rána do večera nezastavil. Od jedenácti do jedenácti. Pilo se tu ve velkém, občas samozřejmě nějaká ta rvačka. Dnes už je lidí méně a taky i větší klid. Někdy půl dne není v hospodě skoro nikdo, ale potom se třeba večer nezastavíte. Ale spíše o víkendech, jen někdy přes pracovní týden,“ popisuje Thomas Schirmer.

U Káňů se pila vždycky desítka, teď tu ale vládne dvanáctka

Přestože jako každý hospodský zažil, že lidé začali při covidu popíjet pivo v garážích, zjišťuje, že se tito lidé vracejí zpátky do hospody. „Hospodu ničím nenahradíte. Více než z covidu mám teď obavy z inflace a toho, co se teď děje s cenami energií. Lidé budou mít méně peněz a v takových dobách jsou hlavní nárazníková zóna hospody."

Hospoda U Káňů dnes čepuje piva „portfolia“ plzeňského pivovaru včetně oblíbené dvanáctky Radegast. Hostinský však upozorňuje, že tady teklo dříve především ostravské pivo. „Možná už od války. Tehdy sem z ostravského pivovaru dováželi k chlazení piva led. A to se tu pila hlavně desítka a k ní rum, havíři bez rumu pivo nepijou. Musejí ho ředit,“ usmívá se.

Někdy v roce 1993 zkusili U Káňů nasadit dvanáctku a chytla se. „Pije se dnes více než desítka. A od roku 2006 jsme šli pod Plzeň,“ říká Thomas Schirmer.

Za skvělé a ošetřené pivo mají čerstvou Hvězdu sládků

O tom, že v této malé „domácí“ hospodě teče opravdu dobré pivo, svědčí i známé ocenění Hvězda sládků, které hospoda získala v lednu letošního roku. Takže pivaři v této hospodě na rozcestí v Radvanicích najdou vždy čisté pivní sklenice, dobře natočené pivo a každý den čisté trubky. V hospodě je zachlazený sklep i zachlazené bečky. Zbývá ještě do léta zabudovat zachlazenou vanu ve výčepním pultu.

„Jsme na to ocenění hrdi, jen tak někdo ho nemá. Tady v okolí myslím nikdo, vím, že ho má Radegastovna v centru Ostravy. Kdysi podobnou cenu dostal každý, ale dnes je to přísné. Chodí sem kontroly a kvalitu piva vám kontrolují tajní,“ zasměje se hospodský.

Hospoda se stala kulisou pro bakalářský příběh se Zedníčkem

Svou „základnu“ tady mají místní Baníkovci, nástěnky u jejich dvou stolů jsou plné fotografií, vlajek, plakátů a fanouškovských šál. „Ale jsou to takoví ti střední, žádní divocí ultras. Ale jak hraje Baník venku, je tu plná hospoda a sleduje se přenos,“ říká.

Foto: Petr Broulík

Jeho hospoda si také zahrála v ostravských Bakalářích, v roce 1999 se tu točila povídka Žena z druhé ruky. Hrál v ní Pavel Zedníček, mladý Norbert Lichý a velký pes.

„Ta scéna v hospodě trvá asi minutu, hraje tam i někdejší kulečník. Jsou tam ještě ta klasická dřevěná okna v hospodě. Točil to Dušan Klein a točilo se tady celý den. Sám jsem dělal komparsistu, ale nebyl jsem v záběrech vidět. Ze štamgastů, kteří si v těch scénách zahráli, už ale žije jen jeden. A já,“ poznamenává Thomas Schirmer.

Kulečník nahradily šipky. Hrají se tu jejich tři ligy

Hospoda U Káňů prošla v novém tisíciletí rekonstrukcí, prakticky vše je obnovené. Záchody, pořídily se nové židle a stoly, pult, podlaha, dveře. Do lokálu se instalovala vzduchotechnika, ale pak přišel zákaz kouření, tak se to už moc nemusí používat. Někdejší kulečník je ve sklepě, protože jednu část hospody ovládly šipky. Hrají se tu nyní hned tři ligy.

„Oproti dobám za komunismu přibylo posezení na zahradě, máme tam nový stan. Vybudovali jsme i sezení před hospodou."

Šenk U Káňů je součástí obecní Hospoda Tour

Hospodě U Káňů zůstali věrní i dnešní padesátníci, kterým tu kdysi nalili pivo i v šestnácti. „Někteří naši štamgasti už mezi námi nejsou, třeba pan Čihánek, havíř, ten tady vždy bavil chasu vtipy nebo kravinkami. To byl živel,“ vzpomíná Thomas Schirmer.

Líbí se mu akce, kterou vymyslela v době covidu radvanická a bartovická radnice a pomalu se už stává tradicí. Starosta obvodu Aleš Boháč ji pojmenoval názvem Hospoda Tour.

„Máme tady jedenáct hospod a akce trvá od začátku července do poloviny září. Sestává z toho, že téměř každý pátek uspořádá některá restaurace akci a na většině z nich účinkují naše místní soubory nebo zpěváci. Akce vyzývá lidi, aby se do restaurací po pandemii koronaviru stejně jako loni vrátili a aby je tak podpořili. Lidem se navíc Hospoda Tour velice líbí, takže se z ní stane asi tradice,“ řekl starosta obvodu Radvanice a Bartovice Aleš Boháč.

A Thomas Schirmer souhlasí. „Loni už byl druhý ročník a vypadá to, že letos to bude opět. „U nás hrála první rok bigbítová kapela, všude byly letáčky, je to v radničních novinách a přišlo opravdu hodně lidí. Myslím, že se ta akce chytla,“ říká hostinský.

Bude válka dlouho? Hospoda už zažila nacisty i Rusy

Thomas Schirmer má trochu obavy z budoucnosti, protože covid a válka na Ukrajině přináší zdražení. „Uvidíme, co přinese čas. Bude to rozhodně těžší. A čím déle bude válka a covid trvat, tím hůře. Ale tahle hospoda zatím přežila všechno. Mí předci tu také přežili druhou světovou válku. Nejdříve tady nahoře nebo v baráčku, co patřil na zahradě k hospodě, bydleli němečtí oficíři. Pak i Rusi, když osvobozovali Ostravu a okolí. Babička říkávala, že paradoxně se však chovali lépe Němci než ti Rusi. I když to ode mě jako člověka s německým občanstvím asi špatně zní. Ale opravdu to říkala,“ usmívá se.

Od babičky Káňové také ví, že při bombardování Ostravy zasáhla jedna puma ze strany zahrady i hospodu tak, že po výbuchu zůstal kráter v jedné ze stěn.

„Tak z toho pak udělali okno. Ale já jsem ho při rekonstrukci zase zazdil, protože jsem musel zpevnit základovou zeď,“ říká hostinský. A dodává, že když jeho babička z okna vyhlížela při bojích o Ostravu ven, tak ji nějaký kousek z letadla zranil tak, že jí po tom zásahu zůstala u oka jizva.

Mohl jít do Německa, ale chtěl vrátit dobré jméno hospodě

Thomas Schirmer si vzal jako mladý muž za úkol udržet tuto rodinnou hospůdku v Radvanicích pro další generace. „Opravit ji a vrátit jí ten smysl a úroveň, jaký měla před tím, než ji zabral komunistický režim. Přitom jsem mohl jít po revoluci do Německa, ale zůstal jsem tady kvůli mamce, abych jí s tím vším pomohl. Ale dnes už to neřeším, navíc nikdo z rodu, který by tu hospodu táhl dál, ani není,“ říká osmačtyřicetiletý hospodský.

Na otázku, zda má následovníky, říká, že má dvě dcery. „Ale že bych jim tuhle hospodskou práci zrovna doporučoval... Dnes není hospoda žádná sranda. Je to každodenní práce. Jestli budou pokračovat, tak to záleží jen na nich,“ usmívá se hospodský od Káňů Thomas Schirmer.

Sdílejte článek