Nejnovější zprávy: Autotest: Toyota Hilux. Pracovník roku. Ostrava bude mít rekordní rozpočet. Přesáhne 12 miliard

NESMRTELNÉ HOSPODY

Nesmrtelné hospody. U Veličků vládne rázná hospodská, tady se zastavil čas

​Tak tuhle hospůdku ležící na žluté turistické značce zná každý, kdo se vydá na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu ze směru od Malenovic.

Foto: Petr Broulík

A tato malebná dřevěná hospoda a další dřevěnice patří rozhodně k těm starým šenkům, které na člověka, který do ní vstoupí, dýchnou starými časy. Už léta se totiž nemění.

Jsou tu stará kamna s rourou do komína, dřevěné obložení, starý klavír a harmonika i fotografie chlapů, kteří tady čepovali pivo v době, kdy ještě stálo dvě koruny.

Jsou tu letité stoly a dřevěný výčep. Či výtvory trampů, kteří tudy chodili a stále ještě občas chodí třeba na legendární Chladnou vodu či Ivančenu. A samozřejmě zarámované zlidovělé a stále živé motto hospody: Nebyl v Beskydech ten, kdo nebyl U Veličků.

Tahle dřevěná hospoda je už pro ty, kteří se k ní blíží, doslova potěchou pro oko. Je totiž součástí shluku malebných starých stavení, které by mohly okamžitě hrát v nejednom historickém filmu či pohádce. Pocestný tu také brzy u půllitru piva či domácí zelňačky zapomene na první pořádný stoupák na cestě na Lysou horu.

Nic tu měnit nemůžeme. Hospoda by ztratila své kouzlo

Po všech chlapech Veličkových, dědečkovi, tátovi a strejdovi, kteří hospodu v minulosti vedli a pracovali v ní, je tu už dlouho paní hospody Romana Veličková. Právě ona uchovává v hospodě vše tak, aby si lidé, kteří tu třeba pár let nebyli, mohli při vstupu říci: Tak tady se nic nezměnilo. Je to tu stejné, jako když jsem tu byl kdysi.

„Ani tady nic měnit nemůžeme. Hospoda by ztratila své kouzlo a svůj ráz. Lidé se tady trumfují: já jsem tu byl před třiceti lety, já před dvaceti a pořád je to tu pořád stejné! Spoustu starých domů i hospod koupí časem jiní majitelé a rekonstrukcemi je změní. My jsme tady ale utkvěli v čase,“ říká s úsměvem Romana Veličková.

Lidé chodí podle počasí, jídlo si mnozí nosí v batohu

Dnes je turistů v Beskydech mnohem více než dříve, na Lysé hoře je to často v létě jak na Václaváku, odráží se to i na návštěvnosti legendární hospůdky?

„Někdy je lidí více, někdy méně. Budeme vždy odvislí od toho, kterou cestou se lidé na Lysou vydají. A taky hodně na počasí, někdy se lidi domluví, z domu vyrazí za pěkného počasí, ale tady je déšť a mlha. Někdy vstanou a je u nich počasí, že by psa ven nevyhnal a tady je krásně a nádherný den,“ říká Romana Veličková.

Podotýká, že za pandemie koronaviru byly Beskydy někdy jediným místem, kam mohli lidé jít a svobodně dýchat. „Takže když jsme měli otevřené okno, tak tady byly hromady lidí, ale zase měli v batůžku svoje jídlo. To však platilo i dříve. Na hory chodí spousta lidí, co nemají moc peněz,“ říká.

Ostatně i ona, když jde někam na hory, tak má v batůžku něco k jídlu. „Protože nikdy nevíte, jestli tam, kam jdete, bude mít hospoda otevřeno, třeba právě nahoře na Lysé někdy platí: dostanu se na řadu? Nechce se vám totiž po výstupu třeba stát dlouho ve frontě. A taky to tam není zase tak levné, tam se s cenami nemazlí. Některým lidem, co sem přijdou z vrcholu Lysé hory, už moc peněz na pivo u nás nezbývá. Někteří zase nosí s sebou jen platební karty, ale těmi u nás nezaplatí,“ směje se hospodská od Veličků.

Co tady budu, free wifina v hospodě nebude

Ano, v této hospodě se čas v tomto ohledu prostě zastavil. Romana Veličková třeba nemá ve své hospodě žádné free wi-fi pro hosty a říká, že ji ani nebude mít, co tady bude točit pivo.

„Nemíním se dívat na pět lidí, kteří si tu sednou, a místo, aby se bavili, vytáhnou každý tu svou lopatu a klikají a čumí do toho. Snad sem přišli na výlet! A při něm mají komunikovat mezi sebou. Protože komunikace mezi lidmi dnes strašně chybí. Lidé se změnili,“ říká.

Dnes totiž do Beskyd chodí i spousta lidí, kteří do hor nikdy nechodili. „Nebo je spousta takových, co po horách běhají a pak machrují, že vyběhli k Veličkům. Už mizí takové ty partičky těch normálních lidí, kteří sem s partou přišli, je méně těch správných trempů a čundráků,“ povzdechne si.

Romana Veličková letos zaznamenala velký příval „Čecháčků“, jak říká. Zdejších a místních tu přišlo minimum. Hlavně turisté z Čech a ještě Poláci. "Takže to tu bylo v létě samé hele koukej a voni maj,“ směje se.

Místní trochu ubyli, naučili se pít v garážích. Vrátí se?

Samozřejmě, že k Veličkům chodí i místní, ale po pandemii koronaviru jich je prý o poznání méně. „Lidi nemohli být při lockdownech v hospodách a naučili se na dědinách pít pivo doma. Koupili si výčepní zařízení a mají ho v garáži u někoho v baráku a tam chodí jako do hospody. Buď si koupí bečku, nebo někam chodí a platí za pivo méně,“ říká.

Ale nemyslí si, že by koronavirus měl znamenat konec hospod. „Myslím si, že časem toho, u kterého se pivo čepuje, omrzí, že musí vždy v garáži nebo ve sklepě uklidit. A jak dlouho to bude jeho manželka trpět, protože taková hospůdka v domě bývá hlučná. Říká se, všeho do času a věřím, že se to zase změní. I když taky nemusí,“ pokrčí rameny hospodská z hor.

„Nedávno jsem byla u známé v hospodě ve Frýdlantu a koukám, má v hospodě prázdno. Ptala jsem se, kde má staré štamgasty, a ona, že chodí k jednomu z nich, Koupil výčep a tak staří štamgasti začali místo do hospody chodit k němu do dílny,“ říká šenkýřka od Veličků.

Stará dobrá kamna jsou tu nutný alternativní zdroj tepla

Pro někoho mohou být letitá kamna v hospodě příjemnou vzpomínkou na staré časy, pro rodinu Veličkovu to však vždy byla a stále vlastně je nutnost. Kvůli občasné drsnosti přírody.

„Nejsme totiž závislí na elektřině. Když tu byl naposled kolaps a vichr potrhal dráty, byli jsme týden bez elektřiny. Kamna jsou prostě náš alternativní zdroj tepla. Mám venku nové samostatné záchody a lidi se ptají, na co tam mám ten komín. Protože by mi tam v zimě popraskala voda. Musí se vytápět, když není elektřina. A když je sněhová kalamita, tak mi sem nikdo z elektrárny nedojede s agregátem. Nemá jak dojet,“ říká Romana Veličková.

Právě strmá cesta k Veličkům a někdy kruté zimy a spousta sněhu, který občas napadne, mohou za to, že hospodská jezdí stále dobrou terénní Ladou Nivou. Tímto strojem ostatně přivezla i devět beček piva Radegast z míst U Korýtka, kam s nimi dojel řidič ze zásobování pivovaru.

Ruská terénní Lada vyjede kopec k Veličkům vždycky

„Už jsem tu bývalou starou Nivu vyměnila za novější typ, ale nedám na ta auta dopustit. Protože je to asi nejlepší auto na tady ten terén. Ostatní čtyřkolky mají zbytečně přídavných zařízení, jsou velké a těžké, a Lada je levná, lehká a na zimu to má úzké gumy a ty mají lehčí průjezd. A má spoustu dalších výhod. Je jednoduchá na opravu, nejsou na ni drahé náhradní díly. Má samé plusy, i když velký mínus je u ní to, že je to prostě plechařina, tak koroduje. A tak každým druhým rokem u ní musím vystříkat dutiny,“ říká Romana Veličková.

Připouští však, že dnes se autem jezdí k Veličkům mnohem lépe než dříve. Velkou část dříve kamenité cesty od Korýtka totiž silničáři přeměnili na asfaltovou cestu, jen poslední úsek o délce možná dvou set metrů zůstal z kamenů. „Takže tomu dnes říkám dálnice. Dříve jsem na jedničku očima to auto tlačila, a teď ten kopec pohodlně vyjedu na dvojku,“ říkác žena.

Zimy občas šenkýřku potrápí, ta letošní na týden hospodu zavřela

Přestože zimy v poslední době nebyly v Beskydech kruté, letošní závěr zimy hostinskou potrápil. Za dva dny napadl v Beskydech metr a půl sněhu. Od Korýtka k Veličkům a dolů na konec Malenovic vedl jen úzký chodníček pro jednoho člověka.

„Tady byl takový chodníček jen kolem chalupy a kolem jen samé hromady sněhu. Měli jsme celý týden zavřeno, ani okno se nedalo otevřít, a jen bych tu nazdařbůh topila, protože sem nikdo nepřišel,“ říká Romana Veličková.

A vzpomíná na jednu pěknou velkou zimu někdy před deseti patnácti lety, při níž se jí podařilo od hospody sjet na bobech cestu až k prvním domům Malenovic. Jako nikdy předtím a už nikdy potom.

„Byla opravdu nádherná zima, cesta dolů byla ušlapaná a uježděná, v zimě tvoří takové koryto s břehy. Rozhodla jsem se večer po šichtě, že pojedu do města. Vzala jsem si boby, na záda hodila batůžek a nasedla na ty boby. Jenomže přes den svítilo sluníčko a na cestě se udělal ledový povrch. Prostě se z koryta té cesty stala taková přírodní bobová dráha,“ líčí hospodská.

Šílená jízda po ledové cestě, kterou ještě nikdy nezažila

Romana Veličková se na bobech odrazila a ty nabraly postupně nečekanou rychlost. A šenkýřka se ve večerní tmě řítila dolů. Nebývale rychle. „Svištěla jsem, houpalo to se mnou ze strany na stranu, nohama, rukama jsem přibrzďovala, brzdil i batoh, jak jsem na těch bobech ležela jak placka. Ale vůbec to tehdy nepomáhalo,“ vzpomíná.

Dodává, že vždy se dalo na bobech po strmé cestě od Veličků dojet ke Korýtku a tam se boby zastavily na plácku, a aby se dalo pokračovat dál, musel se člověk odrážet. „Jenomže ta cesta byla jedna velká ledula a já jsem na tom ledovém povrchu nabrala takový foršus, tak jsem to u Korýtka prosvištěla. A fičela jsem dál. Ječela jsem napůl nadšením, napůl tím adrenalinem, občas jsem se smála. Po cestě jsem minula chatu Rosu a blížila se rychle k cestě k vleku na Malenovice. A z té najednou vyjíždělo z boku policejní auto,“ líčí šílenou jízdu.

Vzpomíná, že policisté naštěstí odbočili. „Nikdy v životě jsem nedojela tím odrážením na bobech dál než na cestu před mostkem. Já jsem ale tehdy dojela bez odrážení ještě kus za ten mostek a tam jsem na bobech zůstala ležet jak nějaká bobistka na zimní olympiádě. A pak jsem došla k Žídkům, co bydlí u parkoviště a oslavila tu šílenou jízdu dvěma štamprlemi slivovice,“ vzpomíná Romana Veličková a dodává, že až tam zjistila, že má od brzděni a korigování jízdy prodřené rukavice a sedřené podrážky. „Možná od nich létaly i jiskřičky.“

Zatoulaný malý rys a trošku nebezpečné lákání jelena v říji

Přestože se říká, že davy turistů mířících na Lysou způsobili, že z lesů na ní zmizela divoká zvěř, před časem k chatám u Veličků zabloudil i mladý rys.

„To pak čtyři dny lidi strachem nevylézali z chat. Protože kdyby tu byla matka toho mladého rysa, tak ta dovede při obraně mláďat i napadnout člověka,“ říká, ale připouští, že za spoustu let, co tu žije, moc podobných divokých zvířat neviděla. „Vidět rysa je vlastně zázrak. Je strašně plachý a někdy ho za život neuvidí na vlastní oči ani myslivec nebo lesník,“ říká Romana Veličková.

Když se bavíme o zvířatech kolem, vzpomene Romana Veličková i na jednu podzimní grilovačku s místními chataři. Ten večer uslyšeli poblíž v lesích troubit jelena v říji. Jeden z místních chatařů mu začal z legrace odpovídat. „Láďa totiž umí jelena hodně dobře. A teď jsme najednou poblíž uslyšeli dusot jeho kopyt. Říkám Láďovi: přestaň, já se fakt bojím,“ vypráví.

Všichni chataři kolem ohně, ženy a muži, prý tehdy měli najednou strach v očích. „Jelen je statné zvíře, nechtěla bych se s ním potkat z očí do očí. Už jsem se kolem dívala, na který strom vylezu. Ten jelen byl někde nad chatama a Láďa zase zatroubil. A jelen zase zadusal,“ líčí Romana Veličková.

A vzpomíná, že tehdy chataři přikázala: „A dost! Nebo ti dáme roubík!“

Protože jelen zejména v říji, kdy se neváhá o pozornost samice utkat se svými rivaly, by mohl být nebezpečný i pro člověka. „Fakt jsme měli tehdy všichni strach,“ popisuje hospodská.

Domácí zvířata už U Veličků nemají. Kvůli lidem, co se neumějí chovat

Přestože součástí beskydské usedlosti Veličků byla kdysi i domácí zvířata, Romana Veličková už je dnes odmítá. Právě kvůli lidem. „Kamarádi mi přitom říkají, že by se tu hodily ovečky, koza a podobně. Ale dnes bych už zvířata neuhlídala, lidi dnes domácí zvířata krmí, strkají jim všechno možné nebo všude odhazují odpadky. A zvíře to pak sežere,“ říká Romana Veličková.

Vypráví, že její kamarád má nedaleko louku, na kterou pouštěl přes zimu sáňkaře. Jenomže pak s tím skončil, protože lidi si na ni nosili svačiny v igelitových pytlících.

„To kdysi nedělali. A házeli od těch svačinek všude obaly. To zvíře, když něco podobného sní, tak dostane zauzlení střev. A není mu pomoci, nepřežije to,“ říká hospodská ze staré hospody U Veličků.

Mediálně známé lidi raději „zatlouká“, slušné návštěvníky vítá

Romana Veličková však má ráda všechny hosty, kteří se bavit umějí. K Veličkům přijde občas i nějaká „celebrita“, tedy člověk mediálně známý. Ale ona ctí, když takový host moc nechce, aby se stal centrem pozornosti.

„Když se mne lidi ptají, ježíš, není támhleto ten nebo ten? tak spíše říkám nééé, to není on, je mu jen podobný (směje se). I takoví slavní lidé mají právo občas žít normálně, když si vyjdou na výlet a ne aby na něho každý civěl a otravoval ho, když je hudebník, aby zazpíval, když je herec nebo komik, tak řekněte nějaký vtip. Kdysi tu chodili občas herci, co hráli za Amforu, Lábus, Kaiser, když hrávali třeba ve Frýdlantě nebo na Čeladné. Nebo sem chodíval písničkář Pavel Dobeš nebo zpěvák Petr Muk, ten tady měl také příbuzné,“ vzpomíná.

Ráda vidí lidi, kteří zůstali trempy. „Jezdili kdysi na Chladnou vodu. Tam už sice není ten srub, ale trampi se o to místo stále nějak starají. Ale mladí, kteří tak do desíti let věku jezdí s rodiči, už mají v dospívání novodobé zájmy, takže v čundrování dnes nemá moc kdo pokračovat,“ říká Romana Veličková, i když čerstvá trampská domovenka Ivančena s letopočtem 2021 v hospodě dokazuje, že tramping v Bekydech ještě zcela nevymřel.

„Ostatně máme tady nahoře ohniště, u kterého občas trampi přenocují. Jen kdyby ráno aspoň natahali z lesů to dříví, které tam večer spálí, jak bývalo dříve zvykem. Staří bardi, ti se i slušně zeptají, jestli mohou oheň zapálit. Někdy přijdou i pro kýbl vody, když nemají tolik napito, aby oheň na konci počůrali,“ říká s úsměvem Romana Veličková.

Někdo je veselý, někdo mrzout. Hospoda ji naučila být občas ráznou

Tahle rázná šenkýřka má ale většinu hostů ve své hospůdce ráda. Baví ji ráno otevřít hospodu a čekat, jaký host přijde jako první.

„Pak někdo vejde a vy si tipujete: bude s ním dnes legrace? Záleží i na tom, jak pozdraví, co řekne. Největší sranda je, když někdo otevře dveře a začne to ze sebe chrlit. Někdy posloucháte snůšku nesmyslů, někdy jsou to výborné fóry. Někdo je přívětivější, někdo je zase trochu mrzout, někdo vám dokáže náladu i trochu pokazit. Ale pak vám ji třeba vylepší pár lidí, co přijdou po něm a potěší vás tak, že zapomenete na toho vola předtím,“ směje se rázná hospodská.

Taková prý ale nebývala. „To ze mě udělala až ta hospoda,“ směje se. „Když jsem se vyučila prodavačkou, byla jsem taková tichá, málo průbojná šedá myška. Byla jsem takový tichý jedinec. Teď mě je někdy slyšet, jsem kurážnější. To ve mně bylo asi skryté. Někdo dokonce říká, že křičím. Ale já jim říkám: děcka, já neřvu. Mám jen hlasitý projev. Když totiž host v hospodě otevře dveře, tak když ho pozdravím, musí mě ten člověk u dveří slyšet. Dobrý den, nashledanou. Ale je pravda, že mi občas dcera řekne: mami, trošku utlum. Doma je takové ticho, když tu nejsi,“ směje se.

Někdy si připadá jako doktorka Zorka Horká

Romana Veličková si už od hostů hospody U Veličků vyslechla spoustu jejich příběhů. Většinou od chlapů, ti mají prý větší splíny, ženy se jí moc nesvěřují. A tak už dlouho o sobě říká, že se někdy cítí jako psycholog. „Někdy si říkám, že jsem doktorka Zorka Horká. Ale nechávám si ty příběhy pro sebe, hospodský by měl být totiž něco jako farář,“ směje se.

Pak však vážněji dodává, že každý člověk má v sobě něco, co ho trápí. „Všechno se vyřešit nedá a já, ač tady nejsem od toho, mu možná trochu pomůžu, když ho vyslechnu. Vždyť dneska chodí k psychologovi kdekdo. Poslední dobou koukám jako blázen, kolik lidí bere nějaká antidepresiva."

Každý bychom měli mít člověka, kterému může říci cokoliv

Proto si myslí, že by každý z nás měl mít aspoň jednoho člověka, kterému může všechno říci. „Ale tak důvěryhodného, kterému můžete říci cokoliv, s kterým svá trápení proberete, a on to nebude pouštět jinam. Takového člověka kdyby mnozí lidé měli, tak nebudou potřebovat antidepresiva. Ale to spousta lidí nemá,“ říká a dodává, že ona takovou kamarádku má.

„My se poškorpíme, občas se na sebe i pořádně naštveme. Ale pak nad tím zapřemýšlíme, a prostě to spláchneme. Takového člověka kdyby mnozí lidé měli, tak nebudou potřebovat antidepresiva,“ říká šéfová z hospody U Veličků.

Dříve tu byl „doplňkový prodej“, zásoby sem vytahoval koňský povoz

Tahle beskydská hospoda na cestě na Lysou vlastně i v době komunistického režimu stále svým způsobem rodině Veličků patřila. Přestože ji režim zestátnil a spadala pod státní podnik Beskydské hotely a restaurace, Veličkovi ji pořád vedli.

„Vlastně jim to vzali a určitým způsobem nevzali. Hospoda byla vedena jako doplňkový prodej obecního hostince Borová, takže podnik zásoboval zbožím hostinec v Borové a odtud Veličkové dopravovali zboží sem do hospody,“ vysvětluje Romana Veličková.

Tehdy zboží po příkré kamenité cestě vyváželi nahoru povozem se zapřaženými koňmi, později jim občas vyvezl nahoru pivo a zásoby nákladní automobil, když to zvládl.

„Prodávali tady děda, můj taťka a strejda Stanislav. Ti se vyučili v oboru kuchař číšník, aby tady mohli dědečkovi pomáhat. Takže tu neměli stálého zaměstnance, který by tu dojížděl, ale pracovali tady rodinní příslušníci, kteří tu vlastně vedle v chalupě bydleli. Jen sem chodila inspektorka, která to sem chodila kontrolovat, naši dělali vyúčtování, museli podniku odevzdávat tržby a podnik je platil. Už tehdy to tady v hospodě vypadalo vlastně stejně,“ popisuje.

Na mnohé lidi tu dýchne minulý čas. A mají tu k sobě blíž

Když se Romany Veličkové zeptáte, čím tato její stará dobrá hospoda bývala a stále je pro lidi, kteří ji navštěvují, řekne pohotově: „Myslím si, že je pro ně místem, které tím, že se nemění, je v této době určitou stálou jistotou. Dýchne tu na ně ten odvátý minulý čas a těm, kteří tu dlouho nebyli, se často vybaví chvíle a zážitky z dob, kdy sem chodívali. Zdi téhle hospody totiž mají opravdu načteno,“ říká.

„A kolikrát tu musí lidi sedět na sebe natlačení. Pak je vidět, že jsou k sobě přesto nějak vstřícnější. A to i lidi, co se tady vidí poprvé nebo chtěli být po příchodu jen někde v rohu a spolu. A někdy tu lidi vydrží sedět a bavit se i čtyři pět hodin, i když si u nás chtěli zprvu dát třeba jenom jídlo,“ říká hospodská poměrně malé hospody, do které se ale vejde, když se chce, třeba oslava o padesáti hostech. „Ale to tu pak fakt sedí jako sardinky a někteří i na půl zadku. Ale jak se říká: dobrých lidí se vejde vždycky do dost,“ říká Romana Veličková.

Gulášek, domácí klobásky, beskydské perníčky

Hospoda U Veličků představuje také rychlé občerstvení pro lidi, kteří míří na Lysou horu nebo z ní scházejí. „Takže máme ten gulášek, kyselo, to je pro nás prvořadé. A potom chuťovky: nakládaný hermelín, tvarůžky, výbornou domácí klobásu a pak bereme výborné perníčky z Beskyd od paní, co je ve Frýdlantě peče. Ty jdou na dračku a jsou teď takzvaně trendy. Dalším trendem je likér Lysá hora, ten si dávají všichni, kdo chtějí nějakou štamprličku na posílení imunitního systému. Aby tady udýchali tolik čerstvého vzduchu,“ zasměje se.

A dodává, že zarámovaný nápis „Nebyl v Beskydech ten, kdo nebyl U Veličků“ stále platí. „To nikdo nezmění a my to měnit ani nechceme. Ale je ještě pořád hodně lidí, kteří míří na Lysou z jiné strany, a když sem přijdou, tak jsou překvapeni, protože u nás nikdy nebyli," říká Romana Veličková.

Na opravu střechy už stavení U Veličků čeká pět let

Hospoda U Veličků už nějakou dobu čeká na rekonstrukci zbytku střechy hospody a opravu střechy obytné chalupy vedle ní. Ta už podle Romany Veličkové „hoří“, vždyť už ji chystá skoro pět let.

„Na hospodě už je půl střechy nové. Letos měla být už hotová ta na chalupě, ale další pán střechař, který na výměnu kývl, se nám neozval. Máme starou sedlovou střechu s těma sukýnkami a do toho se nikomu dnes nechce. Je to samozřejmě složitější než stavět novou střechu a lidi od střech mají dnes tolik zakázek, že si mohou vybírat,“ říká Romana Veličková.

Přitom má už nakoupený materiál. Chybí jen ta pracovní četa. „Kdybych to uměla, tak už to spíchnu sama. Ono se to nezdá, ale když vylezete nahoru, tak je to docela výška,“ usmívá se.

Dříve tu chodili havíři těžící nerost na sklo a rudu a dřevaři

Přestože v šenku U Veličků se člověk vrátí o pár desetiletí v čase zpátky, podívejme se díky historii v čase ještě o poznání hlouběji.

Rod Veličků provozuje svou hospodu nepřetržitě již od roku 1825. Jedná se zřejmě o nejstarší hospodu v Beskydech. Původními návštěvníky hospody byli havíři z lokality Hutě, kde hospoda stojí, kteří tu těžili nerost pro výrobu skla. Poté se k nim přidali havíři těžící železnou rudu v obci Malenovice, nebo dřevaři, kteří těžili v okolních lesích dřevo pro „uhliska ve Frýdlantě nad Ostravicí“ kde v milířích pálili dřevěné uhlí pro provoz hutí na Ostravsku.

Toto dřevo splavovali po vodě říčky Satiny při jarním tání dolů do Frýdlantu. A samozřejmě byli a stále jsou hosty hospody U Veličků turisté šlapající na Lysou horu nebo se z ní vracející.

Fotogalerie