Nejnovější zprávy: ​Baník by měli reprezentovat převážně hráči ze Slezska, říká František Komňacký ​Ve Staré Vsi nad Ondřejnicí už se jezdí po novém mostě

Sport

Pamatujete? Před 20 lety zaznělo díky Moravcovi: Vítej, zlatý hattricku!

​Je tomu dvacet let, co čeští hokejisté vyhráli v Německu třetí hokejový šampionát v řadě a dovršili tak famózní zlatý hattrick.

David Moravec na střídačce hokejistů Poruby. Foto: Lukáš Bajgar

Vítěznou trefu v prodloužení zápasu s Finskem dával David Moravec, který se tak postaral o jeden z nejslavnějších gólů v české hokejové historii. Dnes je Moravcovi 48 let a působí v roli asistenta u hokejistů prvoligové Poruby.

Od zlatého hattricku uplynulo už dvacet let. Vzpomínáte na to často?
Sem tam to někde vidím. Ale maximálně si na to vzpomenu v rámci nějakých oslav, jinak ani ne.

Hláška Vítej zlatý hattricku, kterou po vašem gólu prohlásil Robert Záruba, už zdomácněla. Připomínají vám ji lidé i nyní?
Jednu dobu jsem měl dokonce takovou přezdívku. Pak to ale opadlo.

Váš zlatý gól vešel do dějin. Pamatujete si ho ještě?
Pamatuji si to velmi dobře. Patýs (Pavel Patera) mi to naservíroval, hráč za mnou mi to chtěl v zoufalství vypíchnout a v tu chvíli upadl taky brankář Nurminen. Dával jsem to skoro do poloprázdné brány, bylo to i o štěstí. Když je únava, tak se dělají chyby, ale my jsme ji neudělali a vyhráli jsme.

Vybavíte si, co se potom dělo? Byly oslavy velké?
Člověk si to pamatuje. Je to euforie, spadne z vás sportovní i fyzický stres. Byla to nádhera. Oslavy byly vždy velké, i tehdy. Samozřejmě, že jsme si užili i bronz, ale zlato, to je vždy nejvíc.

Na světových šampionátech jste hrával pravidelně, v roce 2000 jste ale chyběl a zlatý hattrick tak nemáte kompletní. Proč jste tehdy na turnaji nebyl?
V té době jsem byl ve Vítkovicích a těm se nedařilo. Hráli jsme baráž, takže to tehdy nebylo optimální.

I v dalších letech jste pravidelně reprezentoval, dařilo se vám i v zahraničí, naposledy jste si ale na mistrovství světa zahrál v roce 2002. Tušíte, proč už to pak nevyšlo?
To nevím. Je ale pravda, že jsem hodně cestoval po klubech. Byl jsem v Rusku, ve Finsku nebo Švédsku, ale už to asi nebylo ono. Měnili se trenéři a každý měl o hráčích svou představu. Každá nominace je jejich výsadou a právem.

Ve sbírce máte olympijské zlato i čtyři medaile z mistrovství světa. Na co vzpomínáte nejradši?
Já hokej miluju a je nedílnou součástí mého života. Že se mi ale povedlo být součástí zlatého období, to bylo nad plán. Když člověk chce něco vyhrát, tak musí mít ideální parťáky, správné trenéry a lidi okolo sebe. A taky to potřebné sportovní štěstí.

Od zlatého hattricku však uplynulo dvacet let a český tým od té doby získal jen dvě zlaté medaile...
Každý rok chcete vyhrát. I v roce 2002 jsme na tom byli dobře, skupinou jsme prošli bez problémů a pak nás ve čtvrtfinále vyšoupli Rusové. Tak to prostě je. Naproti tomu v roce 1999 jsme byli na pokraji, byli jsme kousek od vyřazení, a nakonec jsme vyhráli. Musí se sejít spousta okolností, v tom je to krásné.

Příští týden startuje šampionát v Rize. Jak vysoko by měl mířit český tým?
Vždy co nejvýš. Byl bych rád, kdyby vybojoval medaili, což by přilákalo diváky, rodiče i více dětí, ze kterých pak mohou vyrůst skvělí hráči. Na medaili je šance vždy, záleží to ale na mnoha okolnostech. Uvidíme, jak to dopadne.

Každopádně se bude hrát bez diváků, v bublině. Myslíte, že to bude úplně jiný šampionát?
Bude to mistrovství bez diváků, nebude to klasický turnaj, na jaký jsme zvyklí. Bude chybět fanzóna, která pokaždé dělá hrozně moc. Lidé se tam druží, dají si pivko, je tam vždy zábava. Ke sportu to zkrátka patří.

Vy jste se nedávno postavil na lavičku prvoligové Poruby, kde v roli asistenta budete pokračovat i v další sezoně. Jste rád, že jste do trénování šel?
Do trénování jsem šel s tím, že se chci posouvat. Jednou bych chtěl dosáhnout na nejvyšší metu. Začal jsem u dětí a pomalu jdu nahoru. Jsem rád, že u toho jsem a uvidíme, kam až vystoupám. Předávám své zkušenosti a čerpám ze svého života. Studuji trenérské áčko a hodně mě to baví.

Lákalo by vás jednou trénovat i národní tým?
Vždy chci dosáhnout co nejvýš, ale ne hned. Klidně bych vedl i reprezentaci, cíle by měly být velké a mát nějaké sny je vždy dobré. Ale jak to dopadne, to nikdo neví.

Když jste se loučil s kariérou, byl u toho i váš syn. Kam se od té doby hokejově posunul?
Hraje nejvyšší dorosteneckou soutěž v Porubě. Musí dřít, není to jen o tom, že to půjde samo. Je třeba trénovat, aby se mu vrátily hokejové geny, které zdědil. Musí se propotit dřinou a velkou mentální odolností, to je velmi důležité.