Příběh Markéty Pernické. Smutný konec atletiky otevřel cestu do médií i k boxu

Vrcholovou atletku si sport našel i poté, co pověsila tretry na hřebík.

Markétu znají sportovní fanoušci z televizních hokejových přenosů z Moravy a Slezska. Než se stala sportovní reportérkou České televize, patřila do české atletické špičky. Díky atletice se dostala i na olympiádu v Atlantě. Ovšem ne tak, jak byste si mysleli.

„Ještě jako juniorská atletka jsem vyhrála bodování série čtyř závodů, díky čemuž jsem mohla nést olympijskou pochodeň. Běžela jsem s pochodní v ruce a byla součástí štafety, kterou slavnostním zapálením olympijského ohně na úplném konci zakončil Muhhamad Ali,“ usmívá se Markéta v ostravské restauraci Bernie's, kde seriál Magazínu PATRIOT Kariéra po kariéře vzniká.

Byznys Co dělá po fotbalové kariéře Marek Jankulovski? To byste možná nečekali 31/03/2023

K atletice se dostala v desíti letech, trochu proti vůli otce, který si přál, aby raději pokračovala ve folklorním souboru. „Začala jsem chodit na atletickou přípravku do Vítkovic. Přesto, že jsem byla ještě malá, vnímala jsem, že je okolo mě stále nějaký ruch. Pořád někdo stopoval vše, co udělám, měřil, jak daleko doskočím, a v mých dvanácti letech, kdy jsem šla do šesté třídy, se to naplno projevilo. Po mých rodičích se najednou chtělo, aby mě dali na talentovky a já nastoupila na sportovní gymnázium,“ popisuje Markéta.

Na víceletém gymnáziu nakonec vydržela jen dva roky, sportovní kariéra nabrala spád, často odjížděla na soustředění, proto odešla na obor kuchař/číšník. Možná i díky rodičům, kteří dlouho provozovali restauraci, zde nakonec úspěšně složila i maturitní zkoušky.

„K maturitě z cestovního ruchu mi hodně pomohla také atletika, díky které jsem cestovala skoro po celém světě. Když jsem maturovala, měla jsem v hlavě hotel, ve kterém jsme bydleli při mé účasti na olympiádě v Atlantě,“ usmívá se Markéta.

V restauraci rodičů však krom občasné výpomoci nikdy naplno nepůsobila. Jak sama říká, jediným místem, kde vaří velmi ráda, je domov.

Z nejkratších tratí postupně přešla přes stovku a dvoustovku až ke čtvrtce, kde zaznamenala svůj největší úspěch a vypadalo to, že její sportovní kariéra bude pokračovat strmě vzhůru.

„Do svých dvaceti tří let, kdy jsem vyhrála mistrovský titul na čtyři sta metrů v hale pod trenérem Slaninou, jsem si myslela, že půjdeme ještě dál. Vůbec jsem nepředpokládala, že bych někdy dělala něco jiného. Trenér se ale rozhodl z tohoto světa dobrovolně odejít a na mě poté padl nepředstavitelný útlum a šok. Když jsem se z toho nakonec dostala, tak mi přišlo, že si jakousi mou atletickou jiskru vzal s sebou,“ přiznává Markéta.

V té době začala přemýšlet, co by mohla dělat dál. „Právě jsem si udělala řidičák a v Rádiu Čas zrovna hledali holky, co jezdí autem po různých akcích a vypomáhají s jejich průběhem. Časem jsem si z auta sedla na recepci a z recepce za mikrofon. Dělala jsem třeba zpravodajství okolo Olympiády v roce 2004,“ popisuje start své kariéry po kariéře Markéta.

V Rádiu Čas zůstala jedenáct let, pomáhala při produkci poutí, přemlouvala Jarka Nohavicu k přídavku na koncertě a znovu prokazovala svou nezdolnou vůli i vědomí, že už dávno nepotřebuje nic dokazovat druhým, jen sama sobě.

Svět médií ji pohltil, uspěla v konkurzu do zpravodajství Televize Polar, ale pořád ji to táhlo zpátky ke sportu, kterému se při zaměstnání stále věnovala.

Během práce v rádiích a v televizi Polar pořád dělala atletiku na republikové úrovni.

„Kolem třicítky jsem se rozhodla, že skončím. Rozloučili jsme se, chtěla jsem se věnovat práci, jenže někdy v červnu za mnou přišel šéf Vítkovické atletiky, že holky míří do baráže a potřebují mou pomoc. Tak jsem v září běžela a baráž jsme zvládly, i když jsem pak asi týden nemohla chodit,“ přidává závěrečnou sportovní perličku reportérka.

Ani dnes po čtyřicítce si nedokáže představit život bez každodenní sportovní rutiny.

„Chodím do fitka, běhám nebo boxuji. Protože stárnu, tak bych chtěla vyzkoušet i pilates. Jóga je na mě moc pomalá, to už jsem zjistila a málem jsem jim tam usnula,“ směje se.

„Snažím se navíc ještě trošku rozhýbat mého syna. Chodíme na procházky, jezdíme na kole. Po letech v atletice mě bolí koleno, takže jsem se musela z běhu přeorientovat na kolo, což mě dost mrzí,“ dodává.

Markéta box jen tak letmo zmíní. Zůstává věrna své filosofii, kdy opravdu nepotřebuje nikomu nic dokazovat a přejde to, že se během dvou měsíců dokázala připravit na exhibiční zápas, který sloužil k propagaci ostravského extraligového boxu.

Když jinak nedám, Markéta se rozpovídá: „S boxem jsem začala už po porodu a měla jsem to právě jako alternativu k běhu. Nechtěla jsem běhat po ulici. Box je super, protože při něm člověk spálí spoustu kalorií, hýbe celým tělem. Když jsem dala jednu z mých prvních ran do pytle, tak mi trenér řekl, že to bude dobré, což mě namotivovalo. A když mě pak nahecoval k té exhibici, samozřejmě jsem do toho šla naplno a nechtěla prohrát!“

Trénink bolel. Poznala, jaké je to dostat ránu na solar a jít k zemi. Dala tomu vše, jak je jejím dobrým zvykem. A neprohrála. Svou soupeřku deklasovala 3:0!

V kariéře je Markéta realistkou, která chce být připravena na to, co život přinese. Práci v České televizi má ráda, pořád ji baví a užívá si ji, ale situace okolo hokejových přenosů ve veřejnoprávním médiu je nejistá. Proto se neubrání myšlenkám na to, co bude dál.

„Chtěla bych zůstat u sportu, ale možná se na to podívat ještě i z jiného úhlu. Třeba z manažerské pozice nebo proniknout do hokejového světa z druhé strany, dostat se do hokejového svazu a zjistit, proč nefunguje tak, jak by si fanoušci představovali,“ uzavírá naše setkání u snídaně Markéta Pernická.

Může se to zdát jako smělý cíl, ale odhodlaná sportovkyně už mnohokrát prokázala, že když se rozhodne, tak dokáže cokoliv. Ne kvůli uznání okolí, ale pro sebe.

Markéta Pernická

*20. 10. 1978

Halová mistryně republiky v běhu na 400 m 2003

Halová vicemistryně republiky v běhu na 60 m 2003