První dny na svobodě? Ukrajinští uprchlíci si s sebou vezou i kus války

Kateřina Rosandićová z Ostravy prožívá se dvěmi ukrajinskými uprchlicemi jejich první krůčky v zemi, do které utekly před válkou. Ukazuje se, že na traumata, která uprchlíci prožili, nebude vůbec jednoduché zapomenout...

"Mám v Porubě jednopokojový byt, který byl před rekonstrukcí. Úpravy jsem odložila a ubytovala tam ukrajinskou maminku s dcerkou," říká Kateřina Rosandićová.

V bytě ale nebylo žádné vybavení, takže napsala výzvu na sociální sítě, že bych ráda přijala uprchlíky a prosí o pomoc. "Přátelé rychle pomohli, takže už máme mikrovlnku, vysavač, televizi, pračku, rýžovar, talíře, příbory, manželskou postel, péřové peřiny, polštáře... Prostě úplně vše, co je potřeba."

Když se Kateřina rozhodla pomoci, domluvila se s pánem z Ostravice, který organizuje ubytování pro ukrajinské uprchlíky. Poslal k ní devětadvacetiletou Anju s devítiletou dcerkou Miroslavou. Před válkou utíkají už podruhé, nyní z Dergači v Charkovské oblasti, v roce 2014 utekli i s manželem z Luhanské oblasti.

"Večer v tom dni, kdy jsem se rozhodla, už byla maminka s dcerkou u mě. Obě byly tak unavené, že šly okamžitě spát."

Na druhý den je jela do bytu vyzvednout, aby si vyřídily doklady, adresu a zaregistrovaly se do systému. "Dorazila jsem k nim okolo jedné hodiny a ony už měly vybaleno, uklizeno, navařeno a dokonce měly i zmapované okolí. Opravdu jsou velmi samostatné. Teď už přesně ví, kde je pekárna, kde jsou levnější ceny v obchodech, jak jezdí tramvaj," usmívá se Kateřina Rosandićová.

Anja, Miroslava a Kateřina. Foto: Vladimír Pryček

Anja Kateřině popsala, jak s dcerkou z Ukrajiny prchaly. "Manžel musel zůstat ve válce, takže přijely samy, její maminka pracuje v nemocnici, takže pro ni nebylo možné Ukrajinu opustit. A tak s dcerou opustila rodnou zemi a byla ráda, že se vůbec vešly do evakuačního vlaku."

Cesta v přeplněném kupé uprchlíky, mezi kterými byly především ženy s dětmi, stmelila. O vše, co měly u sebe, se společně podělily - o čokoládu, jídlo, pití. Peníze neměly, protože banky přestaly fungovat a v bankomatech nebyla hotovost.

"Vyprávěla mi, že po třiceti hodinách cesty k hranicím se schovávaly ve sklepě, kde přespaly dva dny, aby si odpočinuly a po přechodu hranice je nabral český autobus, který je odvezl na Ostravici. Pomoc si neuvěřitelně chválila. Říkala, že měla víceméně jen doklady, malou tašku osobních věcí a v podstatě vše, co měly na sobě, dostaly od charity. Ke mně už dorazily s velkou brašnou hraček a oblečení," říká Kateřina Rosandićová.

I když se zdálo, že se maminka s dcerkou velmi rychle adaptují, šok přišel hned na druhý den. Po vyřízení adresy a víza šly společně zřídit účet do banky v centru Ostravy.

"Vedle banky probíhá stavba a když tu náhle zarachotily stroje, dostala malá najednou amok. S hysterickým křikem a pláčem se schovala pod stůl. Samozřejmě v bance pracují převážně ženy, takže jsme plakaly všechny."

Holčičku se nedařilo uklidnit, nechtěla s nikým mluvit. "Chtěla zpět na Ukrajinu, za tatínkem, tam, kde je doma. Banka už měla mít zavřeno a my ji stále nemohly dostat ven. Pak se se pomalu zklidnila, ale venku začala opět panikařit. Nemohly jsme ji dostat do auta, neustále plakala. Asi po hodině se uklidnila vyčerpáním, chtělo se jí spát, takže jsme ji odvezly domů."

Kateřina Rosandićová nedokáže odhadnout, jestli Miroslava nebude potřebovat odbornou pomoc. "Jsou tady teprve pár dní. Miroslava je živé a hravé dítě. Po celou dobu byla veselá, skákala a působilo to, jako by byla na dovolené. Stačilo ale málo a vše bylo najednou špatně."

Možná dívence pomůže zařazení do kolektivu. "Dohodly jsme se, že budeme hledat školu, aby se dcera zapojila. Maminka by ráda nějakou školu, kde se učí ukrajinsky. Má univerzitní vzdělání a říkala, že je schopna dělat jakoukoliv práci, například v nemocnici. Myslím si ale, že alespoň týden potřebují na určitou adaptaci," říká.

Anja podle ní nečeká, až jí něco někdo dá. "Opravdu se snaží být zcela samostatné a nechtějí nikoho s ničím zatěžovat. Jsou odvážné a odhodlané, ale je jasné, že na traumata, která prožily, jen tak nezapomenou."