Nejnovější zprávy: Tato hrůza už je minulostí. Obří skládka konečně mizí z Muglinovské ulice Punč bar na Masarykově náměstí baví Ostravu. Nabízí nápoje i luxusní výhled

SÁGA RODU MALÍKŮ

​Sága rodu Malíků: Kdo byl šikovný, podnikal v malém i za socialismu

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Foto: facebook - Nezapomenutá severní Morava a Slezsko

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

V době vlády komunistů podnikali, aby měli na přežití

Tento díl bude spíše „ženský“. Dokazuje, že rod Malíků měl ve své rodině jak velké podnikatele, tak opravdu silné a podnikavé ženy. A to i v době, které soukromému podnikání vůbec nepřálo.

Jakékoliv soukromé podnikání bylo totiž po roce 1948 v komunistickém Československu postaveno mimo zákon. Člověk je však od přírody a od pravěkých časů podnikavý. Tak jak je možné vygumovat z lidí potřebu uplatnit tvořivý talent v této odvěké lidské činnosti, jakou podnikání je?

Sourozenci Malíkovi měli podnikání v genech stejně jako jistě mnozí jiní. Kromě toho i v době komunismu a omezování podnikání bylo prostě v naší rodině třeba peněz na přežití.

Co se záhony jahod a okurek? Prodat!

Jak jsem vzpomínala už dříve, náš otec Vladimír Malík, bývalý ostravský velkodrogista, se dal v letech budování šťastných zítřků na zahradničení. A to, jak to měl vždy v krvi, s velkou kuráží a ve velkém. Počátek jistě byla snaha zajistit rodině ovoce a zeleninu, kterých ostatně ostravské prodejny s nápisy Ovoce - Zelenina nabízely stále méně.

Otce motivovala také trochu neurčitá naděje, že i za stávajících podmínek bude možno nějak odprodat přebytky z dobře plodící zahrady a tak vylepšit rodinný rozpočet. Ovšem finanční zisk byl opravdu minimální vzhledem k riziku, které by tato činnost přinesla.

Víme, že bylo pár pokusů něco nabídnout vedoucímu závodního hotelu ve Vítkovicích. Nadprodukce se tedy spíše rozdávala po rodině a možná taky na výměnu za různé služby. My děti si dobře pamatujeme ty záhony velkoplodých jahod, okurek, fazolí a dalších druhů zeleniny a ovoce.

Bývalý velkodrogista si objednával tulipány z Holandska

Teprve před pár dny mi připomněl o hodně mladší bratr Láďa, že otec měl i záhony tulipánů, a to všech odrůd a barev. Některé tulipány měl i krásně kadeřavé. Až nedávno jsem se dozvěděla, že otec dokonce mnohé cibule objednával až z Holandska!

Opět nevíme, kdo by to byl mohl od otce odkupovat. Bratr Láďa si však pamatuje, že v tu dobu byla vždy na jídelním stole u nás doma váza s velkou kyticí krásných tulipánů různých barev a druhů .

Já jsem v té době totiž už byla na studiích na umělecké škole v Brně a otcova fáze květinová mi nějak unikla. Sestra Eva studovala sice blíže a to na jedenáctiletce ve Vítkovicích, ale už tehdy se „plánovitě“ práci na rodinné zahradě vyhýbala, takže má dost mezery v paměti, co se kdy na rodinné zahradě pěstovalo.

Místo u pokladny bylo i místem informací o okolním světě

Teta Božena Fusková, když měli ještě Drogerii v Ruské ulici v Zábřehu, bývala vždy dole v prodejně a seděla u pokladny. Od mládí měla problémy s nadváhou, chůze pro ni byla asi čím dál více namáhavá a tak se pro ni místo u pokladny stalo nejen obchodně, ale rovněž osobně společensky strategicky důležité. Zákaznice jí sem přinášely nejen peníze, ale u kasy se často dozvěděla, co se v sousedství děje. A potom o mnohém z toho, co se dozvěděla, informovala i širší rodinu. Byla to prostě taková sousedská tichá pošta.

Třeba paní Prašivková, majitelka textilního obchodu odnaproti, byla její nejbližší přítelkyní a také zaručený, vděčný a ostatně i vítaný zdroj všelijakých informací .

Rozjely „manufakturu“ výroby dětských čepic

Znárodnění Drogerie proto bylo pro naši tetu Boženu Fuskovou trauma. A to po mnoha stránkách. Trpěla především ilegálním odchodem staršího syna Pepy za hranice. Netušila, zda a kdy se s ním ještě vůbec uvidí. Těžce nesla i ztrátu majetku a tetu trápil zvláště tak potřebný kontakt s okolím.

V tu dobu její švagrová, rovněž Božena, které ale teta vždy říkala pani Zavadská, přišla s nabídkou, jestli teta nechce vyrábět dětské čepice. A obě rozjely malou manufakturu. I když v té době určitě nebyly s takovým druhem podnikání samy, poptávka po jejich dětských čepicích byla dost vysoká. A hlavně opět proto, že socialistické plánování se takovým druhem spotřebního zboží nijak nezabývalo.

Čepice všech duhů. I „lodičky“ pro krasobruslařky

A tak moje teta se svými „kolegyněmi“ háčkovaly dětské čepičky všech velikostí, variací a vzorů, s bambulkami či bez bambulek, prostě fantazii se překážky nekladly. Jedním originálním, specielním a oblíbeným artiklem byly takzvané „lodičky“, tedy čepičky pro krasobruslařky. Byly z tenčího materiálu, slušivé a staly se vlastně součástí vybavení pro tento lidmi hodně obdivovaný sport.

Paní Zavadská nejen dětské čepice háčkovala, ale hlavně pro tetu zajišťovala odbyt. U Fusků se veškerá tato činnost prováděla v obývací kuchyni. Právě tam byla soustředěna veškerá výroba čepic a tady se odbývaly i „bojové“ porady o jejich prodeji.

Obě ženy „podnikatelky“ to naplňovalo: něco se vydělalo a zaměstnala se v této špatné době i mysl. Navíc – ty čepičky byly opravdu pěkné a praktické. V tu dobu je určitě pro děti a vnoučata vyrábělo jistě dost žen, ale kdo ví, kolik z nich je vyrábělo i na výdělek?

Bývalá bohatá obchodnice začala chovat králíky

Další naše teta, Otilie Mertová, byla bývalá bohatá obchodnice v Orlové a po znárodnění nucená vesnická hospodyně v Nové Vsi u Frýdlantu.

Ani ona však nesložila se svým obchodním instinktem ruce v klín. Zaučila se chovat králíky na maso. Časem i ty angorské na vlnu, která se dala odprodat do přádelny. A tak také teta začala plést, nejdříve ručně, později si koupila pletací stroj. A vyráběla krásné svetry pro nějakou kooperativu, tedy malé družstvo. Takže přece jen určitá forma soukromého podnikání?

Teta Žofie přeměnila vítkovickou „ochutnávárnu“ na vlastní podnik

Teta Žofie, bývalá spolumajitelka Hotelu Helbich, vedla v tomto hotelu s restaurací i po znárodnění po nějaký čas kuchyň. Později si pamatuji, že byla vedoucí řeznictví někde ve Vítkovicích v okolí Zengrovy ulice, kde poblíž bydlela po rozchodu s druhým manželem, doktorem Otakarem Porubkou.

Její podnikatelský talent se však opět uplatnil teprve, kdy se stala vedoucí takzvané „ochutnávárny“ na autobusovém náměstí ve Vítkovicích. Vedla tuto „ochutnávárnu“ doslova jako svůj vlastní podnik, ale oficiální název už si nepamatuji.

Všechno tam muselo prostě klapat, dovedla si i v těch socialistických podmínkách zajistit kvalitní suroviny a pro zákazníky dobrou obsluhu. Chlebíčky tam byly vyhlášené po celé Ostravě a objednávali je tam pořadatelé různých akcí. Ty chlebíčky tam byly opravdu všeho druhu, dokonce i s takzvanou chatkou, tedy s krabím masem a plátkem citronu. Opravdu pamětihodné!