Nejnovější zprávy: Punč bar na Masarykově náměstí baví Ostravu. Nabízí nápoje i luxusní výhled Ostrava má plán, jak posadit více lidí ve městě na bicykly

SÁGA RODU MALÍKŮ

Sága rodu Malíků: když se místo obrazů malovaly komunistické transparenty

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Foto: Archiv Hany Mrázové

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

A jak na tu dobu vzpomíná Hana Mrázová?

Budu malířkou nebo jeptiškou?

My narození v letech 1940 až 1941 jsme končili základní školu ve čtrnácti letech a tedy už během osmé třídy základky jsme se museli rozhodnout, kam za vzděláním dál.

Mně už v předškolním věku bylo jasné, že budu bud malířka nebo jeptiška. Byla jsem vizuálně nadaná a měla jsem dost velkou fantazii. A proč jeptiška? Hábity řádových sester, které jsme občas potkávali ve městě, byly pro mou představivost něco jako zajímavé kostýmy z tajemných příběhů!

Když jsem se nakonec rozhodla jít na uměleckou školu v Brně, otec mi zařídil soukromé hodiny kreslení u profesora Jana Obšila, který například za války namaloval ceněnou Ostravskou madonu, kterou od něj otec i koupil. Chodila jsem domů k Obšilům Veleslavínovou ulicí, pan profesor mě vždy usadil u nich v kuchyni.

Vždy mi nakreslil krásnou akademickou linkou základní proporce lidského těla a šel se třeba holit do koupelny. Taky jsem podle jeho předloh cvičila doma. Vše mi později velmi při studiu prospělo.

Konec iluzí. Výtvarníci museli oslavovat úderníky

Z Ostravy nás u talentových zkoušek v roce 1955 uspěla celá řada a po maturitě v 1959 jsme se chtě nechtě museli vrátit domů. Měli jsme jistě různé představy, jak udělat díru do světa umění, ale bylo třeba si nejdříve najít nějaké zaměstnání v oboru. A v té těžké stalinistické době kde jinde než v takzvané propagaci některého národního podniku?

Dnes si asi málo lidi pamatuje na toto „uplatnění“ výtvarných vloh. Každý malý či velký podnik potřeboval výtvarníky, aby vyráběli oslavné nástěnky, rozměrnější poutače a panely k různým politickým výročím, například Velké říjnové socialistické revoluce. Nebo museli namalovat dostatek transparentů do prvomájových průvodů.

Pod transparenty tančila folklór za guláš

Průmyslové podniky také musely zviditelňovat úderníky, proslulé „stachanovce“ podle vzoru sovětského horníka Alexeje Stachanova, který trhal neuvěřitelné rekordy v těžbě uhlí. Jeho následovníci na ostravských šachtách sice brali za své rekordy narubaného uhlí prémie, ale většina na to doplatila zdravím. Dostali však námi umně vyrobené diplomy.

Na každém rohu se tak díky všem těm nástěnkám, poutačům a panelům dělnictvo mohlo přesvědčit o dosažených úspěších ve výrobě, v takzvaném zlepšovatelském hnutí. Ale hlavně „na papíře“.

Podobné transparenty, například na téma „Boj o zrno“ či „Se Sovětským svazem na věčné časy“, byly samozřejmostí i nad pódiem v sále při místní tancovačce. V Brně a pak i v Ostravě jsem tančila také ve folklorním souboru a pod podobnými nápisy jsme často účinkovali třeba jen za guláš.

Umělecká škola nám moc platná nebyla

Čirou náhodou jsem získala místo v atelieru Ústřední propagace Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (VŽKG) ve Vítkovicích, moji spolužáci většinou v různých provozech Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG).

Byla jsem sice absolventka umělecké školy, ale tam mi to moc platné nebylo. Od zkušených grafiků a hlavně písma znalých praktiků jsem se pomalu zaučovala. Obsah nápisů byl vedlejší, důležité bylo například takzvané rozpálení písma, tedy rozestupy mezi písmeny. Naučila jsem se taky dost dobře psát speciálním perem stuhové písmo a jiné zručnosti.

Coby Ústřední propagace jsme taky vyráběli panely pro účast VŽKG na strojírenském veletrhu v Brně. Naší grafici byli machři, takže výstava železáren na veletrhu měla vždy opravdu kvalitní úroveň.

Zářné zítřky a oslavy MDŽ s chlebíčky

Jeden rok jsem také jela na brněnské výstaviště pomáhat s instalací. Aby zaměstnanci našeho atelieru ideově nezaostávali, měli jsme taky vlastního politruka. Byl jím nějaký doktor Píša, asi původně právník. Ten měl za úkol nám čas od času udělat přednášku o zářných zítřcích, nejvíce si pamatuji na námět „V socialismu podle zásluh, v komunismu podle potřeby“. Znělo to lákavě, ale ne moc přesvědčivě a osazenstvo si myslilo své. Možná i včetně doktora Píši.

V naší malé zasedací místnosti jsme se občas sešli i k příjemnějším příležitostem, jako byly například oslavy Mezinárodního dne žen (MDŽ). To pak byly stoly plné chlebíčků, asi z ochutnávárny, kde byla vedoucí naše teta Žofie Helbichová, samozřejmě byly i nějaké přípitky. A taky jsme každá dostala kytičku fialek jako odměnu za náš příspěvek k budování světlé budoucnosti.

Mužské osazenstvo mělo vlastně povinnost s námi slavit, třeba i přes rámec pracovní doby. Avšak jejich manželky, pokud nebyly někde zaměstnané, na tyto oslavy neměly nárok. To jsem ostatně zažila na vlastní kůži. Nejdříve jako zaměstnané, avšak svobodné děvče, a pak ta „pouhá“ žena v domácnosti. Stání v nekonečných frontách a shánění i těch nejzákladnějších potřeb pro rodinu se nějak za přínos socialismu nepovažovalo. A dřívější a dnes znovu běžný Svátek matek se oficiálně za socialistického režimu neslavil.

František Hiršl byl mistrem na markýzy pro premiérové filmy

Myslím, že asi v roce 1961 přibyla do dílny, kde se kašírovaly a psaly ty transparenty, vyrobené naším stolařem panem Hlouškem, nová síla, a to paní Dana Steinbrennerová. Měla jsem tam moje stanoviště a tak jsme byly asi po dva roky kolegyně. Paní Dana byla starší než já, měla už asi devítiletou dcerku. No a letos jsem shodou okolností zjistila, že tou dcerka je známá ostravská badatelka Dana Gurecká. Navíc jsme byly od roku 1950 sousedky na ulici Kapitána Vajdy ve „Stalingradě“ v Ostravě-Zábřehu.

Neoficiálním šéfem nás obou byl grafik Franta Hiršl, písmomalířský mistr a výborný učitel. František po mnoho let vytvářel takzvané markýzy pro premiérové filmy, což byly originální velkoformátové malby, které buď na samotných kinech, nebo na některých veřejných místech města lákaly na nové filmy v tehdy početných ostravských kinech. František vždy vycházel z fotomateriálu dodaného provozovateli kin, který graficky upravil a doplnil písmem. Návrh si zvětšil projektorem na plátno upevněné na stěnu. František však toto „řemeslo“ neprovozoval v pracovní době v propagaci.

Po návratu z Kanady po roce 1989 jsem jej v roce 1990 navštívila někde v okolí pasáže Vesmír, kde měl tehdy momentálně pracoviště k této práci. Myslím, že v tom oboru neměl konkurenta, ale časem se jistě začalo používat jiných metod pro takovouto reklamu.

Doufám, že se mezi čtenáři najdou ještě další pamětníci tohoto výtvarného odvětví a jeho protagonisty - multitalentovaného Franty Hiršla.