Nejnovější zprávy: Lidé neberou telefony hygienikům. Trasování nakažených se komplikuje Dopravní podnik Ostrava obnovil provoz školních linek a spojů

Společnost

Snad najdu byt a budu moci být s dětmi, věří žena, která se léčí s covidem v Radvanicích

Žijí bez domova, někteří v azylových domech, jiní venku. Co když onemocní na covid-19?

Elena Hönigová. Foto: Archiv

Od jara funguje v jednom z domů v Ostravě-Radvanicích městský objekt pro lidi bez přístřeší, kteří musejí kvůli covid-19 do izolace nebo do karantény.

Přes léto magistrát jeho provoz přerušil, ale od začátku října už zase přijímá klienty, řádově jich v tomto zařízení každý týden stráví karanténu nebo léčbu zhruba čtyři osoby. Léčbu v něm strávila i jednačtyřicetiletá Elena Hönigová.

Když paní Elena přišla zkraje předminulého týdne do práce ve firmě v Mošnově, která vyrábí automobilové nárazníky, začala se cítit špatně. Poslali ji na testy a ty prokázaly, že je pozitivní na covid-19. Nemoc neměla tak vážný průběh, aby ji museli hospitalizovat. Každý jiný člověk by se z nemoci léčil doma, jenomže paní Elena je odjakživa bez vlastního bydlení.

Teprve měsíc a půl paní Elena bydlí v ostravském azylovém domě. Tam však kvůli ochraně lidí s podobným osudem stonat nemohla, proto ji odvezli právě do domu pro lidi s covid-19 bez domova nebo v karanténě v Radvanicích.

Stoná se tu dobře, máme denně teplé jídlo. A dokonce televizi

„Začala jsem se cítit špatně v práci. Zničehonic se mi udělalo zle. Cítila jsem strašnou slabost v celém těle a začaly návaly horka. Opakovaně. A začala jsem se hodně potit,“ líčí „nástup“ projevů covid-19 žena, která ve fabrice na výrobu nárazníků pracuje už přes rok. Šla do azylového domu, kde bydlí asi měsíc a půl, a zavolala své praktické doktorce, kterou má v Havířově.

Ta ji poslala na testy. Tam se zjistilo, že je pozitivní. „Nahlásila jsem to pečovatelům na azylu a oni začali okamžitě jednat. Dali mne na pokoj, kde jsem byla sama bez kontaktu s ostatními lidmi a druhý den mne odvezli sem,“ popisuje Elena reakci zaměstnanců azylového domu v ulici Generála Píky.

V objektu pro bezdomovce s covidem nebo v karanténě v Ostravě-Radvanicích se jí líbí. „Tady mi nic nechybí, jsem na pokoji s jednou kamarádkou z azyláku, u níž také testy potvrdily, že je pozitivní. A tak jsme tady, ležíme, odpočíváme a léčíme se. Je to tady skvělé, denně máme teplé jídlo, dokonce máme televizi,“ rozesměje se paní Elena a dodává, že obě ženy koukají na všechno, ale „hlavně na to, jak se to s covidem vyvíjí“.

Návaly vedra, teplota a slabost, únava, bolest hlavy a na plicích

Z celkové situace s onemocněním covid-19 je paní Elena, jak říká, „docela špatná“. „Zaráží mne, že hodně lidí tomu nevěří a nedodržují ta pravidla, která se mají dodržovat. To mě trošku štve,“ říká žena bez vlastního domova, která se chrání i v městském zařízení při léčbě rukavicemi a respirátorem.

„Pokaždé, když vyjdeme z pokoje, musíme to mít. Také v práci jsem měla na sobě roušku celých osm hodin. Buď jsme používali svoje, nebo jsme dostali respirátor,“ popisuje žena.

Ona sama říká, že měla díkybohu lehčí příznaky nemoci. „Měla jsem jen hrozné návaly vedra, zvýšenou teplotu a takovou slabost, únavu, bolest hlavy a bolest na plicích. Teď už se cítím lépe, cítím se i fyzicky silnější, nic mne už nebolí a v pondělí by mi měla skončit karanténa,“ popisuje paní Elena průběh svého léčení. Vrátí se do azylového domu, spojí se se svou praktickou doktorkou, s ní by se měla domluvit, co dál, a kdy bude moc zpátky do práce.

S prací u nárazníků je spokojená, ale z drahého bytu agentury odešla

Se současným zaměstnáním operátorky je spokojená, jen se jí donedávna zdálo, že jí pracovní agentura strhávala hodně peněz ze mzdy na bydlení, které jí poskytovala v agenturním bytě.

„Na to, kolik jsem platila, to ale bylo špatné a drahé bydlení. Strhávali mi peníze, neměla jsem ani doklad o placení nájmu, takže jsem ani nevěděla, za co. A utáhnout ho sama z jednoho platu bylo těžké. Proto jsem odešla raději bydlet do azylového domu,“ líčí Elen.

Snaží se proto nyní našetřit na kauci, kterou většinou pronajímatelé bydlení k prvnímu nájmu požadují. „Zatím na ni nemám, ale z výplaty si odkládám část peněz. Chci si najít nějaký byt,“ říká paní Elena, která od malička vyrůstala v dětském domově v Brně. Ničím se také nevyučila, má jen základní vzdělání. A od odchodu z dětského domova se spíše životem „protlouká“.

Žila po ubytovnách, její tři děti vyrůstají v dětském domově

„Neznám vlastní rodiče, život bez domova se se mnou táhne se celý život. Od osmnácti jsem žila po různých ubytovnách. Mám celkem tři děti, ale bohužel je mám v dětském domově. Nemám prostředky na to, abychom mohli být spolu,“ říká žena, které ale právě bydlením v azylovém domě a kontaktem s Armádou spásy svitla větší naděje na získání případného vlastního bydlení.

Splnil by se jí sen vzít si jednou k sobě do osobní péče i své tři děti. „Prý mi v tom mohou hodně pomoci a to byl i další důvod, proč jsem do azylového domu šla.“

Její děti jsou v dětském domově v Čeladné. Dvojčátkům holčičkám je jedenáct, jejímu synovi je sedmnáct let. Dcery se narodily v Ostravě, syn se narodil až v Třebíči. „Teď při té nemoci je bohužel nemohu vídat, ale jinak jsem v dětském domově skoro pořád. Je to kousek, tak hodinka vlakem,“ říká žena, která je zvyklá cestovat. Ve svém životě prošla hodně místy v České republice.

Do Ostravy se Elena dostala právě kvůli práci. „Mým cílem je tam zůstat, což se mi zatím daří. Teď bych se měla stát kmenovou zaměstnankyní,“ říká žena, která zatím neví, jak bude trávit Vánoce. „Určitě budou v azylovém domě. A asi ještě bez dětí."