Nejnovější zprávy: Průlomová novinka. Záchranáři mohou poskytnout transfuzi už ve vrtulníku Česká stopa v Londýně. Na opravu Big Benu bylo použito lešení z Karviné

Kultura

Těžko bych našel divadlo, které voní jako u nás v Ostravě, tvrdí Norbert Lichý

Norbert Lichý, jeden z nejoblíbenějších ostravských herců. Na divadle hraje velké hlavní role od Moliérova Lakomce po šéfa krematoria Kopfrkingla ve Spalovači mrtvol, z filmů a řady seriálů ho lidé znají díky rolím důstojných movitých mužů či svérázných a zapamatovatelných postaviček.

Foto: Petr Hrubeš

V premiérovém divadelním ztvárnění románu Karin Lednické Šikmý kostel, který v současnosti úspěšně uvádí Divadlo Petra Bezruče, ztvárňuje tento nepřehlédnutelný herec postavu posledního Karviňáka. Dostal jméno Neznámý a provází dějem, který se odehrává na přelomu 19. a 20. století ve staré, dnes zmizelé Karviné.

Do příběhů Barbory, Julky, Ludwika, hrdinů Šikmého kostela vstupujete v připsané roli Neznámého. Co to je za postavu?

Je to současník, který zažil likvidaci staré Karviné. Tu roli inspiroval jeden skutečný pán ze staré Karviné, který po vystěhování lidí kvůli těžbě zůstal bydlet dál ve svém domku uprostřed ničeho a dlouho se odmítal vzdálit z toho místa, kde bydlel celý život. A až před dvěma lety někam zmizel. A v našem divadelním přepisu dostal roli vypravěče.

Jak se vám hraje?

No, vypravěč se většinou hraje špatně. Pořád je takovej moudrej, všemu rozumí a posunuje děj. Neříkám, že vypravěče ve filmech a v divadelních představeních nemám rád, ale najít k takové roli, když ji máte hrát, nějaký klíč, bývá těžké. Abyste nepůsobil jako pohádkový dědeček, co má tu loutnu v ruce, něco řekne a odejde. Takže jsme s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou vymysleli princip, že se role Neznámého prolíná s dějem a scénicky ožívají vzpomínky toho člověka a posouvají děj. Tak snad to vyšlo. Diváci proti tomu nic nemají. Asi jsme našli ten klíč, ale trochu jsem se toho bál.

Četl jste Šikmý kostel? Jak vás ty někdy těžké osudy lidí z Karviné berou?

Poslouchal jsem audioknihu Šikmého kostela, má myslím devět hodin. Mám totiž rád audioknížky, poslouchám je často, téměř každý večer. Než bych nějakou knihu četl, radši si ji poslechnu v audio verzi. Protože ta písmenka v knihách jsou pořád nějak menší. Nebo já stárnu. Ale na knížky jsem nezanevřel, jen jsou teď pro mě spíše otázkou slavnostnější chvíle, nebo čtu o dovolené, nebo tu knihu, kterou čtu, zatím holt nikdo nenačetl.

Znáte dobře Karvinou?

Samozřejmě. Jezdili jsme do Orlové a Karviné s divadlem často hrát pohádky hornickým dětem, do dvou úplně totožných kulturáků se strašně šíleně velkým množstvím sedadel. Takže to hlediště nešlo přeřvat. Ta satelitní města kolem Ostravy nelze minout, Havířovu, Orlové a Karviné se vždy žertem říkalo ubytovna pro horníky. Ale Havířov je hodně zvláštní město, je celé takové ruské, podobně jako nejstarší části sídliště Poruba. Ale líbí se mi, že to tak nechali, tak jako to zamýšleli a postavili. Že i ten havířovský Labužník má pořád ten neon s velkým el. Je to takový skanzeneček.

Kromě velkých rolí na divadle jste hrál v pěkné řádce seriálů a filmů. Která role vás těšila?

Ano, mám to štěstí, že jsem hrál v několika pěkných filmech. Je to skvělá zkušenost, film je něco jiného než divadlo, a když je role dobře napsaná, tak vás ji i těší hrát. Mně se hodně líbí výsledek brněnského televizního filmu podle knížky Michala Wiewega Definice lásky. Tam jsem hrál chlapa, co lepí na billboardy plakáty a zamiluje se tam do krásky, která je na jednom z nich vyfocená. Jsou tam čtyři příběhy, které se prolínají, a je to hezky napsané a natočené. Bavila mne role ve Slunečním státu a rád vzpomínám na seriál Já, Mattoni.

Proč?

Tam jsem dostal opravdu charakterní roli a dělal jsem pro ni, co jsem mohl. Nebo rád vzpomínám na malou roli drsného kasaře v Ondříčkově Ve stínu. Tam je se mnou luxusní začátek (směje se). V nějakém filmu Davida Ondříčka bych si rád ještě někdy zahrál. A měl jsem vždycky rád pohádky, kde jsem hrál, a dodnes se na ně rád, ale jen někdy, podívám. Na to, jak jsem byl mladý a vypadal před třiceti lety. Pohádky jsme ale hrávali hodně i na divadle. V pondělí a úterý, pak se to změnilo na čtvrtek a pátek, vždy v devět třicet a jedenáct třicet. Protože jsme byli jako Wolkeři divadlo pro děti a mládež.

Vy jste se dostal k divadlu jako malý kluk díky otci, hrál jste už jako dítě, třeba Cipíska…

Jo, jo, jo. Hrál jsem dětské role, protože naši pracovali v divadle. Tatínek obzvlášť byl velký divadelník, maminka tvořila choreografie, měla baletní konzervatoř. Chodil jsem sem do Bezručů, bylo to tady moc príma, byly tu ty staré rekvizity, pamatuji v kuřárně krásný starožitný nábytek s takovým obrovským oválným stolem, visely tu kostýmy. A vonělo to. Divadlo totiž voní šminkami. Dnes už mi to tak nepřipadá, ale tehdy jako dítěti mi hodně vonělo. Pamatuji si taky, že v divadle, když jsem tam jako kluk chodil, byli milí lidi a přišlo mi, že se furt smějou. Nebo rozčilujou. Ale u obojího se mi tenkrát zdálo, že hodně.

Zažil jste ostravské divadelní legendy?

Těch jmen je. Visívaly tu fotky velkých herců, kteří šli potom do Prahy jako Jirka Čapka, Jaromír Meduna, pan Vlasák, Zdeněk Žák, Lenka Termerová, hodně jich odešlo do většího, státního divadla. Ta jména na divadle jsou ale pomíjivá, dnešní mladí kolegové většinu velkých a skvělých jmen starého Bezruče už neznají. Na to si člověk musí zvyknout. Že za pár let jako by tam nebyl. Ale to, že od nás pořád lidi odchází do Prahy, je vlastně pro naše divadlo největší pochvala.

Co vy? Nelákali vás někam do pražského divadla? Filmovat tam jezdíte často…

Nechci jít z Ostravy. Nějaké nabídky jsem dostal, a hrál jsem tam třeba na Letních Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. To byla velmi příjemná zkušenost, byli tam strašně príma lidi. Ale Praha je moc hektické město. A já jsem asi předurčen pro místo, kde jsem se narodil. Mám to tady moc rád. Opravdu rád. A mám rád ostravské divadlo. A myslím si, že v Ostravě se nedělá vůbec špatné divadlo, ba naopak. A že bych možná těžko hledal v Praze divadlo, které mně tak voní jako tady u nás.

Ostatně ostravské divadlo má v Praze asi dobrý zvuk…

Myslím si, že se docela hodně snažíme. A nejen v Bezruči, ale jsou skvělá divadla v celé Ostravě. Je tady v oblasti divadla jakýkoliv žánr, na který má člověk a divák chuť, teď už dokonce i bulvár v divadle Mír. Což je dobře. Tak proč jít pryč?

Možná tam má herec více příležitostí, víc peněz…

No ano, pražský herec tam má samozřejmě i víc času, protože nemusí jezdit vlakem třeba až z Ostravy. Jsou totiž natáčecí dny, kdy je zapotřebí mnohem více herců než jindy. A dát produkčně do jednoho termínu všechny potřebné herce z Prahy a ze vzdálených měst je někdy téměř neřešitelná překážka. Tak tam je potom tato vzdálenost problém. Navíc pokud večer například v Ostravě hrajeme a do Prahy už pak nic nejede. Takže když třeba z těchhle důvodů nějakou malou roli nedostanu, tak už se nezlobím. V mém věku se už člověk nemusí zas strkat do všeho jako dříve.

Přesto do Prahy jezdíte často. Máte tam nějaká oblíbená místa?

Já tam hlavně jezdím do práce. Takový seriál se točí každý den dvanáct hodin, od šesti do šesti. To je člověk rád, že zná okolí hotelu, ve kterém bydlí. A když tam jedeme s divadlem, tak je to v podstatě totéž. Do Prahy už dnes nejezdím na výlet, to bývalo kdysi. Navíc v té době bylo to město hezké a krásné, přestože pražské památky byly tak zdevastované, jak tehdy byly. Ale tehdy to centrum Prahy žilo. Dnes mi připadá jaksi prodané, jakoby tam místní obyvatelé ani nebyli. Praha je dnes jen „pro turisti“. Má úplně jinou atmosféru než kdysi, zmizely i ty staré pražské české hospůdky s pivem, dnes aby se tam bál člověk česky promluvit, že vás vyhodí. Ale Ostrava dnes také není, co bývala.

Ano?

Tady v centru taky v neděli nepotkáte ani živáčka. Bývalo to úplně jinak a stále existují města, jejichž centra žijí jako dříve. Ostraváci na víkend vyrazí do Beskyd. Asi. Nebo i do té Prahy. Ale v Ostravě je prázdno, aby se tu člověk o víkendu bál. Potká jen pejskaře, protože ti ven musejí. Nebo tráví celý den v nákupním centru. Děti odloží do dětského koutku, jdou do kina, pak se jdou všichni najíst a nakoupit. To moc nechápu.

Brzdíte? Odmítáte třeba nějaké role?

Ne, nebrzdím. A nejsem na tom s nabídkami rolí v seriálech a filmech tak dobře, abych si mohl vybírat. Jsem naopak vždy nadšený, když mám možnost někdy v Praze točit. Ale nesmí toho ježdění do Prahy být moc.

Říkáte o sobě, že jste ostravský patriot. V čem?

No, vždyť jsem se tady narodil. Seděl jsem jako kluk na klepaču se stejně postiženými. Bydleli jsme na Poštovní ulici a měli jsme tam takový vnitřní dvůr, z jedné strany byl východ přes antikvariát na tehdejší náměstí Lidových milicí, my jsme měli vchod jak je optika. Hned za rohem antikvariátu se prodávala zmrzlina, točená za korunu čtyřicet. Ostrava byla tehdy super místo na klukovské řádění, jenomže v tu dobu taky vypadala úplně jinak…

Jak?

Mě opravdu mrzí, že některá místa v Ostravě zmizela. Třeba původní secesní kavárna Elektra, secesní kavárna a vůbec hotel Palace se vším, co tam kolem něho bylo. Jednou v měsíci jsme také chodili máma, táta, brácha a já na nedělní oběd, konkrétně na svíčkovou a polívku s knedlíčkama do hotelu Imperial, potom jsme pokračovali do cukrárny Monika. Pryč je i Dům potravin a Ostravica, rybárna U Neptuna, nebo kavárna Fénix. Evropa gril, Bolero bar. Já za to nemůžu, ale je mi to líto. Taky těch záhadných uliček bylo víc. A vodotrysků. V létě se takový vodotrysk hodí.

Jaký byl mladý Bert Lichý?

Jednou z mých vášní byly hezké holky, to mi zůstalo až do dneška. Akorát, přestože stárnu, tak se mi furt líbí ty mladé. Mozek se mi zkrátka nějak v tom smyslu neupgradoval. Potom to byla muzika a motorky, na kterých jsem pořád jezdil. To mi tehdy říkali: Počkej, jak tě budou bolet kolena, až budeš starší. Já jsem se jim tehdy smál – a už je to tady.

Máte tedy stále motorku?

Mám, ale už se ji snažím prodat. Teď už bych na ni nesedl, kdysi totiž jezdila na cestách třetina aut a ty silnice byly klidné. Měl jsem pěknou mašinu, Jawu stopětasedmdesátku, která nebyla tak těžká jako dvěstěpadesátka, takže se dala i roztlačit, aniž by člověk strhal veškeré své síly. Protože ty pumpy byly tenkrát daleko od sebe, takže když došel benzin, musel člověk tu motorku tlačit a to si teda někdy šlápnul. Mezi Ostravou a Jablunkovem, kam jsme jezdili na chalupu, bylo jenom pár benzinových pump. Takže kolikrát jsem šlapal i deset kilometrů. Ta motorka moc nežrala, ale zase neměla ten ukazatel spotřeby benzinu.

Měl jste motorku spíš jako dopravní prostředek nebo symbol svobody?

No byla to taky frajeřina. Chlap na motorce, ještě štíhlej, černá naleštěná bunda. Jéžišmarja, prostě babolepka. A přestože jezdím hodně vlakem, tak rád řídím auto. A když jsem si ho pořídil, motorku jsem odložil. A dnes, ač řídím málo, řídím rád. Mám dobrý rumunsko-francouzský vůz a jsem s ním spokojený. On toho sice moc neumí, ale mně to stačí. Ale do Prahy autem nejezdím, protože je to zbytečné. Ve vlaku můžu dělat samé blbosti a vlak má i tu výhodu, že se v něm třeba naučím text. To v autě nejde a taky se necítím po jízdě do Prahy unavený. Ve vlaku si můžu zdřímnout.

Jste i muzikant, hrál jste v několika kapelách, skládáte hudbu pro divadelní hry, jaká hudba je ta „vaše“?

Bigbít a art rock. Začalo to tak, že jsem poslouchal hodně rádio, protože nic jiného nebylo. Pak jsme si domů koupili gramofon a poslouchali hodně jazz, protože ho měla moc ráda maminka. Louise Armstronga a takové věci. Pak jsem měl období Hurvínků a Spejblů a různých pohádek a pak jsem narazil na bigbít a byl jsem ztracený. Tady v Ostravě se dostaly docela dobře koupit dobré desky z Polska. A na ostravské burze se prodával Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull, to je nádherná a na dnešek komplikovaná hudba. Dvacet tři minut žádná míra (směje se). Ale měl jsem rád i české kapely, třeba Abraxas, to byla taková čuryna, Marsyas nebo Katapult.

Katapult? Některým hudebním fajnšmekrům ta jejich jednodušší muzika nevoněla…

A právě to mě vzalo. Oni fakt vydrží hrát ty tři akordy na koncertě přes dvě hodiny. To mě fascinovalo. A hlavně to bylo nahlas, o to tenkrát šlo.

A pak jste hrál v kapele i sám…

Ano, založili jsme kapelu už na gymplu. To byly hezké časy. Nedávno jsme si s klukama zahráli, ale teď v době covidu to trochu utichlo. Ale uvidíme, teď jsme měli v Parníku koncert s písničkářem Václavem Fajfrem a jeho Acustriem. Bylo to pro postiženou Marušku Kučerovou. Bylo to takové příjemné setkání a pohodově jsme si zahráli.

Vy i skládáte, hodně i scénickou hudbu pro divadlo…

Ano, byli režiséři, kteří tu moji hudbu měli hodně rádi, tak jsem měl období, kdy jsem docela hodně skládal. Ale teď už je konkurence skladatelů hudby pro divadelní představení tak obrovská a mladí režiséři si často najdou stejně starého skladatele už na škole a zůstanou s ním v kontaktu. Konkurence je tady v tomto oboru hodně dobrá a velká. A já už se zase moc nikam netlačím. Ale takovou menší hudbu do nějaké pohádečky bych si ještě rád zkomponoval. To by mě bavilo. Anebo bych si v nějaké pohádce rád zahrál. Cokoliv. Pohádky mám rád. Tak jednou za deset let.

Co fotbal? Říká se, že každý Čech je buď sparťan nebo slávista. Ostraváci jsou baníkovci. Co vy?

No teda. Jednou jsem někde řekl, že na Baník bych se svým dítětem, kdybych nějaké měl, nikdy nešel, protože tam je hodně agrese, a pak mě zastavili ve vlaku nějací baníkovci, když jsem jel do Prahy, a měl jsem strach, že mě zmlátí.

Máte v Ostravě nějaké kouty, které máte rád, kam rád zajdete?

Měl jsem rád v Ostravě uličku za kostelem svatého Václava, kde stojí socha Jana Nepomuckého. Tam dnes stojí taková moderní nic neříkající budova, to bylo dříve takové stínadelské zákoutíčko. I s tou tržnicí, to také nevím, proč z Ostravy zmizela. A fajn byla letní kina, jedno bylo na Černé louce a druhé Amfík v Porubě. Moc rád jsem chodil do letňáků, protože se tam dalo kouřit. Ale v letním kině to bylo prostě něco jiného, bylo to sledování filmů na vzduchu. A nezapomenu, že v porubském Amfi jsem viděl poprvé Vetřelce. To byl šok, jak vylezl z toho břucha (směje se). Dodnes se na to rád znovu podívám. Měl jsem také hodně rád Komenského sady. Ale teď jsem trochu líný chodit, hlavně jsem měl těžký úraz, roztříštěnou patu, takže mám nějaké šrouby v noze.

Pracovní úraz na jevišti?

Ne, stalo se mi to při koncertě naší kapely. Ale když mám čas, tak zdrhám z Ostravy na chaloupku, kterou mám v Beskydech. A ze zadní verandy tam koukám na celou ostravsko-karvinskou pánev. Což není bohviečo, ale je to nahoře na kopci, božský vzduch a je tam klid. Ten je skvělý a tam relaxuji. Bohužel i tam ubývá těch místních. Kdysi to tam žilo, každý horal tam měl tři krávy a koňa, ovečky, prasátko a slepičky. Ale ti mladí tam už postupně být nechtěli, protože zažili v zimě každý den do školy tři kilometry ve sněhu, takže tam lidé osaměli a zestárli a postupně mizí. A to je škoda. A byli to výborní lidé. Často to byli stejně staří kluci jako já, když to naši koupili. Tehdy jsem šel do první třídy a dnes nám je šedesát.

Vyrůstal jste v sedmdesátých letech, za normalizace. Jaká to byla doba?

Mládí je podle mě krásné za každého počasí, tedy režimu. Protože člověk je mladý, zamilovaný, má všechno před sebou a může dělat, co chce. Tenkrát sice většinou ne, ale dnes už může dělat, po čem jeho srdce touží.

Dnes si také lidi mohou říkat, co chtějí. Na sociálních sítích to je vidět často…

Ano, anonymně, na to jsme pašáci. Když je se pod čím skrýt. Ale někteří už se zase bojí být upřímní a třeba se i proti něčemu špatnému postavit. Protože je hodně věcí, o které se musejí bát, třeba o práci. Takže se zase začíná trošku na všechno kývat. Jako bychom byli zase blíže době, kterou jsme chtěli odstranit zvoněním těch klíčů.

V té době divadla hrála podstatnou roli, lidé do nich chodili za nadějí. Hrají takovou roli i dnes?

To je pravda. Lidé v textech divadelních her hledali a nacházeli to, co tam bylo méně či více skryté a dnes divadlo jako by trošku dramaturgicky ztratilo nepřítele. Najednou je těžké vybrat hru, která by proti něčemu současnému burcovala. To se nám trošku z divadel vytratilo. Navíc myslím, že takových současných her, které by nějakým způsobem reflektovaly tu dnešní dobu, ani moc není. Třeba Ovčáček Čtveráček byl dobrý nápad, ale byl to takový spíše kabaret, žádná krutá hra a revoluce.

Jste ostravský patriot, někde jste i řekl, že vám stačí k životu Česko, nejvýš blízká střední Evropa…

Ta mi stačí naprosto! A to je ještě ta střední Evropa na mě moc velké území.

Ani moře vás nepřitahuje?

Ne ne. Mně stačí napustit si více vody do vany.

Ani při žádném natáčení jste žádné moře neokusil?

Ne. Ani nevím, jestli bych třeba kvůli tomu sedl do letadla, když jsem v něm ještě nikdy neseděl. Já se toho už navíc trochu bojím. Protože v tom letadle člověk nedosáhne nohama na normální zem.

Proto jezdíte tak často vlakem?

Ano. Vlak je krásný dopravní prostředek. Člověk si cestou vlakem do Prahy může vyjít na chodbičku, kdy chce, zajde si na záchod, kdy chce nebo si sedne do jídelňáku. Ve vlaku si můžu poslechnout nějakou audioknížku nebo rozhlasovou hru, které sbírám nebo se podívat na film.

Třeba nějakou detektivku? Stále je máte rád?

Ano, detektivky jsem měl vždycky rád, mám je rád a asi ani nepřestanu. Teď budu možná načítat audioknihu dalších českých detektivních a kriminálních příběhů, tak se na to těším. Každá má totiž svůj půvab. U nás se stávají většinou takové malé české zločiny. Jen někdy s dost nedozírnými následky. Neodehrávají se tu žádné obrovské případy, spíš jen někdo prostě někoho zabije. A také mám rád staré české filmy. Protože české herectví je takové jiné a také jsme měli plejádu vynikajících českých herců a pořád je od nich co se učit. A v českých filmech se řeší české problémy.

Jak to myslíte?

No, my nenatáčíme seriály nebo filmy o tom, jaký má nějaký miliardář Ewing z Dallasu těžký a strašný život. Ten chudák prodává naftu a celý život je ve stresu. Nevím, jestli takový seriál potřebuju k životu.

Jaké naše filmy máte rád?

Krásný film je Na samotě u lesa. Mám rád třeba Nebe a dudy, tam je všechno takové lidské. Mám rád Hugo Haase, to byl skvělý komik. Měli jsme plno výborných komiků, ale je mi trochu líto, že Voskovec a Werich nenatočili nějaký film, který by byl klasičtější a nebyl taková agitka. Když se totiž na jejich filmy podíváte zpětně, jsou vždy trochu socialistická propaganda. Rád se ale k filmům vracím a také ke knížkám. Nedávno jsem zase sáhl po Králi Krysovi, to je tak dobře napsaná a pěkná knížka. Dokonce bych ji klidně namluvil jako audio knihu. A potom mám rád hodně akční a válečné filmy.

Vy jste si už v seriálech a filmech zahrál hodně profesí. Která je vaše oblíbená? Rolbař v Lajně?

No ježíšmarjá! Lajna, když se ještě točila tady v Havířově, to byla hodně velká legrace. A myslím, že i u diváků to dopadlo dobře, hodně lidí na ten seriál vzpomíná. Jak tady, tak v Praze. Hodně lidí mě zná právě z této role, i když ten seriál běžel jen na internetu.

Jste hodně populární, v Ostravě určitě. Není někdy ta popularita na obtíž?

Už mě prý ale hodně dohání Štěpán Kozub (směje se). Samozřejmě mě lidi znají, někdy je to milé, někdy méně. Často to záleží na obsahu alkoholu v krvi – když přijdu někam a jsou tam narvaní chlapi a: Jé, pojď si dát štamprli! Je to rozhodně jiná kvalita, když přijde hezká mladá holka a řekne: Můžeme se spolu vyfotit? a já moudře pokývám hlavou a řeknu: Samozřejmě, děvčátko, můžeme.

Budete se ženit?

Ne, zatím ne. I když je pravda, že se více bojím samoty než smrti. Samoty a nemohoucnosti. A ztráty soudnosti. Že bych třeba nevěděl, co říkám a kde jsem. A na všechno zapomněl. Tak toho se bojím.

Když máte rád detektivky, střihl byste si nějakou velkou roli vraha?

Tu už jsem hrál třeba v Taxikáři, tam jsem z oběti vrahem, je to podle skutečné události, jak napadený taxikář zastřelil toho násilníka. Ale klidně bych vzal i dalšího policajta, kterých už jsem několik hrál. Třeba v Occamově břitvě, to byl dobrý film. Tam mě vyhodili od policie a tak jsem chlastal ve svém bytě. Nebo film Sráč, jak přepadli v Třinci tu poštu, to byl taky fajn film. Jen už bych v těch kriminálkách moc nebral nějaké maratonce, co ve filmu musejí hodně běhat. Bohužel jsou role, o nichž člověk ví, že už si je kvůli svému věku a fyzičce nikdy nezahraje.

Třeba?

Třeba Hamleta. Ale Richarda třetího, to bych bral. A pořád mě láká moc uvést v Ostravě Janem Werichem přepsaného Shakespearova Jindřicha IV., jmenuje se to Falstaffovo babí léto. Falstaff je totiž strašně krásná postava a právě tuto Shakespearovu hru jsem hrál na Letních Shakespearových slavnostech na Pražském hradě.

Ale takovým zajímavým vrahem byl možná i Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol…

Ano, to představení mám docela rád, i když je hodně unavující být celou dobu na place. A je v něm i hodně písmenek, která člověk musí všechna říct. Pro mě bylo i hodně obohacující setkání s panem režisérem Jakubem Nvotou. To je hodně chytrý chlap a skvělý divadelník, má svůj jasný názor na představení. Ale na druhé straně na něm ortodoxně netrvá, a když někdo přijde s něčím jiným, umožní mu to předvést. Hodně a detailně pracuje s hercem.

Máte radši komedie nebo dramata?

Mám hodně rád komedie, ale teď v poslední době se buď netočí, nebo neinscenují nebo se dělají nějak jinak. Někdy je ta jejich veselost až příliš obhroublá. Už jsem opravdu dlouho neviděl komedii, při níž bych se smál, až bych se za břicho popadal. I když mě teď potěšil třeba televizní seriál Osada s těmi chalupáři, tam jsem se nasmál mockrát.