Tip na výlet do (v)nitrozemí Ostravy. Romantické i čůčové Komenského sady

​Opatření proti šíření koronaviru doslova ochromilo obyvatelům měst běžný společenský život. Mnohé prodejny, obchůdky, hospody, bary, muzea, divadla a kina jsou dnes zavřené. Lidé sedí doma nebo si s rodinou mohou při dodržování přísných opatření vyjít s rodinou nebo nejvýše ve dvou někam do přírody.

Inspiraci pro takový výlet, kde riziko nákazy není tak velké, nabízí publikace Cesty do ostravského (v)nitrozemí, kterou vydal ostravský spolek Fiducia. Vydejme se tedy zahnat stres z koronaviru do Komenského sadů. Samozřejmě při tom dodržujme nouzová opatření, jako jsou odstupy od jiných lidí, zakrytí nosu a úst rouškami.

Autorem vyprávění o historii Komenského sadů je ostravský literární kritik Pavel Hruška.

Zelené plíce Ostravanů a místo pikniků a milostných dostaveníček

Komenského sady, tyto „zelené plíce“ ostravského centra se rozkládají na ploše zhruba třiceti hektarů, na délku měří asi jeden a půl kilometru. Vznikaly postupně od 80. let předminulého století na nerovném a zanedbaném říčním břehu, tomto Ostravany oblíbeném místě nedělních pikniků a milostných dostaveníček. Mnozí z nich zde rádi navštěvovali i areál Nové střelnice s výletní restaurací, která se nacházela v prostoru zvaném Cingl u dnešní radnice. Právě tato část břehu bývala neoficiálně nazývána městskými sady už od roku 1894.

Významným mezníkem se stal rok 1907, kdy městská rada rozhodla o rozšíření dosavadní odpočinkové zóny směrem na sever. Následně stavební úřad vypracoval velkorysý urbanisticko-architektonický koncept celé lokality, spojovaný především se jménem Ignatze Faigla, ve kterém zdůrazňoval zejména rekreační funkci území, počítal s těsným sepětím parku s Ostravicí a pamatoval rovněž na plochy pro sport a zábavu.

Kupříkladu na rozhraní mezi sadovou zelení a vodní hladinou byla umístěna trojice odpočívadel s pergolami. Pozoruhodným se jevil zvláště návrh vyhlídkové terasy v ohbí řeky, z níž divák, stojící v pavilonu či posedávající na lavičce ve stínu popínavých rostlin, mohl pozorovat řeku před sebou a zároveň se kochat pohledem na celý její tok směrem na jih se vzdáleným panoramatem hor.

Knihovnice tu otevřela v roce 1952 venkovní čítárnu

V roce 1919 tyto svěží končiny dostaly jméno po „učiteli národů“, jeho busta je dnes umístěna nedaleko od parkového vstupu za objektem Nové radnice. V sadech se mimo jiné pozoruhodné dřeviny nachází památný dub letní s obvodem kmene 431 centimetrů. Ze vzácnějších kultivarů zde rostou vínově zbarvený buk lesní, révolistá lípa velkolistá, ořešák šedý, jerlín japonský nebo dub bahenní.

V létě 1952 byla v parku otevřena venkovní čítárna. Založila ji významná ostravská knihovnice Naděžda Ježková, která už v roce 1951, kdy pobývala na mateřské dovolené, podle vzpomínek pamětníků vozívala s sebou v kočárku knihy a gramofon.

Stařenčina „ostravština“ jí připadala jako hotentotština

Takto vybavena, oslovovala pak maminky s dětmi i další návštěvníky sadů. Neoficiálně se četlo, pouštěly gramodesky, povídalo o knihách a čtenářských zážitcích. O rok později se pak čtení pod širým nebem stalo organizovanou aktivitou městské knihovny.

O čítárnu v parku býval prý obrovský zájem. Naděžda Ježková, rodačka z Jičína, která do Ostravy poprvé dorazila v roce 1943 po studiích z Prahy, působila dlouhá léta v ostravských a karvinských knihovnách a svého času jako ředitelka Knihovny města Ostravy (za normalizace byla z tohoto postu odstraněna). Na poli propagace čtení a čtenářství vykonala ohromný kus práce – péče o knihy se pro ni stala celoživotním posláním.

Vzpomínala: „Moje první vystoupení v Ostravě za knihovnickým pultem dopadlo špatně. Byla tam nějaká stařenka bez zubů, já jí vůbec nerozuměla, co mi říká, i když jsem se moc snažila. Nakonec jsem to musela vzdát a jít ke kolegyním pro pomoc. Ona totiž mluvila nářečím a ještě bez těch zubů šišlala, to na mě, Češku, bylo moc. Dnes, po tolika letech zde, už si toho ani nevšimnu, ale tehdy se mi to zdálo jako hotentotština…,“ vzpomínala Naděžda Ježková.

Únos tramvaje přičetli k zásluze „Fialovým ďáblům“

V druhé polovině 50. let se v altánu v Komenského sadech scházela skupina trampů, hrávala zde na kytaru, pouštěla písně z magneťáku, popíjela limču a pivo. Říkali si „Fialoví ďábli“, později byli rozehnáni příslušníky VB a někteří dokonce odsouzeni. Jejich jméno si bohužel přivlastnily různé kriminální živly a party chuligánů – zrodila se tak rozšířená pověst o bandě chacharů, která okrádá okolojdoucí, rozbíjí lavičky a ukrývá se v rozvalinách slezskoostravského hradu. K „zásluze“ jim byl přičten rovněž poněkud furiantský „únos“ tramvaje.

Na tento únos vzpomínal sám „únosce" Zdeněk Vašíček:

Jeli jsme na potlach někam za Kyjovice. Řidič se vybavoval s nějakou ženou, až měl půlhodinové zpoždění. My jsme z toho byli nervózní jako sáňky v létě. Jdu za chlapem a říkám mu: „Nechcete už jet? To musíte dohnat, nebudete nikde zastavovat.“ On na to: „Ne, já nic dohánět nebudu.“ A já znovu: „To musíte dohnat.“ On zase: „Ne, já mám zastávky.“ Vytáhl jsem z batohu nagant, zavařený, a říkám: „Kur.., a teď pojedeš nonstop, až do Kyjovic.“ A on fakt jel nonstop. Dal jsem mu padesát korun, což byly obrovské prachy. Jízdenka tehdy přitom stála šedesát halířů! Tento incident, vlastně kanadský žertík, přešel do legendy o únosu tramvaje…

„Čůčové párty“ a závadová mládež

Velmi populární částí „Komeňáku“ u některých návštěvníků – zejména za časů tzv. „normalizace“ – býval úsek podél řeky mezi Památníkem osvoboditelů a Muglinovskou ulicí. Břehy na něm masivně zarůstaly šlahouny vrb, topolů či olší, rovněž hustými porosty nejrůznějších keřů a křídlatek, takže úhrnem připomínaly cosi jako „amazonský prales“ – člověk tu dokonale zmizel v zeleni a jen tu a tam mohl narazit na úzkou vyšlapanou pěšinku.

S oblibou se na těchto místech scházívaly především tak řečené „čůčové party“ a „závadová mládež“, což byl dobový komunistický termín. Dnes je bohužel celý park výrazně zplanýrován a stal se téměř dokonale „přehledným“, ubylo v něm zeleně a samostatných romantických zákoutí, významně mu pak chybí zejména keřové patro, a to i v pasážích u řeky, tudíž třeba takový potenciální exhibicionista by se zde už ani neměl za čím skrývat…

Tato lavička je zasvěcena alkoholu!

Ve stínu mostní konstrukce u přechodu řeky směrem na sídliště Kamenec, kousek za Novou radnicí stávala v 80. až 90. letech též opotřebovaná lavička, nad níž se na mostní zdi nacházel bílým lakem vyvedený nápis: „Tato lavička je zasvěcena alkoholu!“ Statut daného místa se skupinám dobrovolníků dařilo udržovat ještě i v průběhu 90. let, později – patrně i v souvislosti s rekonstrukcí mostního tělesa a řadou obecně závazných vyhlášek ostravského magistrátu – lavička zanikla. Anebo se přestěhovala do jiné, utajené a běžně nepřístupné lokality.

Park lemuje ulice Sadová s řadou velkoryse koncipovaných a pozoruhodných vil. Za zmínku stojí především vlastní dům stavitele Oldřicha Špačka, významné osobnosti meziválečného Ostravska, který v tradicionalisticky pojaté vile s prvky národního stylu předvedl stavební i projekční možnosti své firmy. Jakožto humorné a invenční domovní znamení pak na průčelí této budovy funguje mělký, mezi okny umístěný reliéf, zobrazující špačka s ptačí budkou. Zato zcela bez nápaditosti i citu pro hodnoty svého okolí jsou dvě novostavby bytových domů, Podkova a Améba, paraziticky a bezohledně umístěné do této výjimečné čtvrti.

Slavný zachránce židů Oskar Schindler bydlel v Sadové ulici

V jednom z domů na Sadové míval v předvečer druhé světové války svou kancelář tehdejší agent abwehru Oskar Schindler, svitavský rodák a pozdější údajný zachránce asi 1 200 Židů, ač někteří historikové tuto jeho roli zpochybňují. Od poloviny 30. let vykonával za plat, ač měl československé občanství, výzvědnou činnost pro vojenské zpravodajství německé Říše.

Aktivně se podílel na rozbití republiky, později pak na vpádu nacistických vojsk do Polska, kde se za své zásluhy stal arizátorem židovské továrny v Krakově. V červenci 1938 byl sice odhalen a zatčen, po Mnichovské dohodě ale propuštěn a poté vstoupil do NSDAP. Československé bezpečnostní orgány se jej snažily po ukončení války dopadnout, zmizel však v Argentině. Ze svého bytu a kanceláře na ulici Parkstrasse č. 25 byl úředně odhlášen až 4. dubna 1946.

Svou hvězdnou kariéru tu začínal Ivan Lendl

V úseku mezi křižovatkami Sadové s Vítěznou a Preslovou ulicí dlouhé roky rostla unikátní katalpová alej, barbarsky pokácená v polovině 90. let. Nedaleko od centrálního vstupu do Komenského sadů pak všudypřítomnou zeleň stromů a keřů kontrastně doplňuje též cihlová červeň antukových dvorců, neboť v sousedství sadu se nalézají tenisové kurty.

První tenisový klub ve městě byl založen v roce 1924. V 70. letech na nich začínal svou hvězdnou kariéru Ivan Lendl a zápasy tu v minulosti odehráli také Jan Kodeš, Miloslav Mečíř, Petr Korda, Martina Navrátilová či Jana Novotná.

A tady se nám hodí i do této nepříjemné doby úryvek básně Jaroslav Seiferta:

„Zapomeňte na své černé myšlenky a těžké srdce!
Vzpomeňte na bílý lawn-tennis
a lehké gumové míče…
(Jaroslav Seifert: Lawn-tennis)

Publikace Cesty do ostravského (v)nitrozemí, doplněná přehlednými mapkami míst a tras, byla nominována na Moravskoslezské ceny Jantar a lze ji pořídit kvůli nouzovému stavu pouze online na eshopu Antikvariátu Fiducia, zaslání je možné i poštou.

Knížku, oceněnou Cenou Jantar 2019 v kategorii Literatura zvláštní trofejí za mimořádný nakladatelský počin a výrazné grafické zpracování - Kristíny Pupákové, lze objednat na adrese:

http://www.e-antikvariat.com/index.php?option=com_virtuemart&view=productdetails&virtuemart_product_id=27100&virtuemart_category_id=52&lang=cs