Zpátky do formy, kancelářská kryso! Díl třetí: Jeden dřep vládne všem

Čtyřicítka na krku a okrasný tukový prstenec kolem pasu přinutily kancelářskou krysu ke koncepčnímu pohybu. Trvalo to pár měsíců a z výzvy se stala nečekaná závislost.

Sport Zpátky do formy, kancelářská kryso! Díl druhý: Tvé tělo je nejlepší posilovací stroj 09/10/2023

V Levram Gymu už jsem jako doma a poté, co konečně mohu používat i činky, si už někdy připadám tak trochu jako skutečný fitnessák. V ten moment s železnou pravidelností přichází trenérka Tereza a vrátí mě nějakým novým cvikem hezky zpátky na zem. Oni na to vůbec ti trenéři mají nějakou zvláštní superschopnost a ovládají různé psychologické triky.

Jako třeba strava. Terka to párkrát jen tak nenápadně naznačila, zeptala se, co jsem měl k snídani nebo co bude k obědu. Mé odpovědi většinou znamenaly její přísný pohled, ale dál to moc nerozebírala. Zkušeně si počkala, až k tomu dojdu sám.

A já došel. Jednoho dne jsem si stoupl na váhu a zjistil, že ačkoliv obléknu kalhoty i košile z dob před osmi kily, ve skutečnosti jsem šest kilo přibral! Trochu mě uklidnilo, když jsem na Google vyčetl, že jsou prý svaly těžší než tuk, i tak jsem na příštím tréninku pokorně poprosil o pomoc.

Tereza se snažila nedat znát svou radost, ale moc se jí to nedařilo. Dostal jsem úkoly, stáhl si aplikaci a začal si zapisovat, co jím. Po pár dnech si to Tereza všechno přečetla a začala pracovat na změně a mém výživovém plánu. Ten si ovšem probereme v dalším díle. Teď musíme zpátky ke strojům!

„Základy dřepu už umíme, pojďme to posunout trošku dál,“ řekla mi Tereza a ukázala směrem k mučícímu nástroji v rohu posilovny. Nic děsivějšího v Levramu nemají. Jmenuje se to hacken dřep a ten pocit, kdy jsem úplně dole a musím zvednout všechnu tíhu světa, ten je teda výživný.

Málo se to ví, ale dřepy mají asi milion variací. Tou nejbolestivější je zajisté bulharský dřep, při kterém mi společnost dělají jednoruční činky.

Tereza nejen že dohlíží na to, abych správně dýchal a zapojil i břicho, ale také si poctivě zapisuje, kolik mám naloženo. Paměť mi, na rozdíl od zoceleného těla, tolik neslouží, tak když po měsíci nahlédnu do jejich tabulek, jsem tak překvapený tím, jak opravdu na všech strojích a při všech cvičením zvedám stále větší a větší váhy, až se málem zapomenu pochválit.

„Super výkon, pěkně sis máknul, tak teď si můžeš lehnout,“ chválí mě Terka. „Jdeme totiž na bench press!“, dodává s úsměvem.

Bench press je druhým stavebním kamenem každého akčního hrdiny, to mám nakoukáno z devadesátkových véháesek, takže proti tomu nemám co říct a poslušně se složím pod obří činku. Správně dýchat, zpevnit břicho a ono to jde! První tréninky jsem zvedal jen tu tyč, to samozřejmě fotit nebudeme, ale dneska už tam mám závaží naloženo několik a začíná to být i fotogenické. Baví mě to!

Ale nejen činkami je zocelující se kancelářská krysa živa. Oblíbenou kratochvílí se stal boj se švihadlem. Zábava pro děcka, že? Taky jsem si myslel, ale pak jsem zjistil, že k tomu, aby byla trenérka spokojena, musím zvládnout sto přeskoků na jeden zátah. No, nezvládnu. Ale makám na tom! A až to jednou dokážu, zasloužím si pořádný burger!

Zvyšující se počty opakování, větší váhy činek i na strojích, to je všechno super a fakt to člověka motivuje, ale ukázalo se, že už to nepotřebuju. Tohle fitko a ten příjemný pocit z vlastního stále lépe fungujícího těla se mi dostali tak pod kůži, že se na každý trénink těším víc než na pivo! A to jsem před pár měsíci nečekal ani v těch nejdivočejších snech.

Foto: Vladimír Pryček, Magazín PATRIOT