30 let svobody: Revoluční chtěli být i soudruzi. Aneb Ostravo, probuď se!

Magazín PATRIOT připravil k 30. výročí sametové revoluce seriál reportáží, rozhovorů a analýz na nejrůznější témata, související se změnami, které za uplynulých 30 let v Ostravě proběhly.

V dnešním díle se vrátíme do období listopadu 1989, kdy i v Československu, které bylo tak trochu socialistickým skanzenem východního bloku, začaly probíhat společenské změny. Týkaly se samozřejmě i Ostravy, která byla vnímána jako opora bývalého režimu.

Jazykem 80. let můžeme připomenout, že průmyslové Ostravsko bylo „vůlí naší země k uskutečňování snů“ a že obávaný krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula mohl s klidem hřímat: „Z Ostravy nám Prahu neuděláte! Tady je dělnický kádr, ten nedovolí rozvrat republiky.“

Dlužno podotknout, že ke zbourání starých pravd notně pomohla nejprve Gorbačovova přestavba v Sovětském svazu, následovaná politickým uvolněním v Maďarsku i Polsku, kde již v první polovině roku 1989 proběhly částečně svobodné volby.

Když 9. listopadu padla Berlínská zeď, bylo na čase, aby se z šedivé beznaděje, že se cokoli v životech lidí změní, probralo i Husákovo Československo.

O tom, že se probere také Ostrava, kde různé opoziční skupiny měly maximálně několik desítek členů, cosi napověděla například „besídka“ s tehdejším prognostikem a současným prezidentem Milošem Zemanem.

Ten 7. listopadu 1989 v porubském klubu Delta mimo jiné prohlásil, že „jsme jediná země na světě, která má na svých bankovkách masového vraha“. Výrok byl reakcí na vyobrazení Klementa Gottwalda na papírové stokoruně.

Je to malý střípek v historické mozaice, ale přece jen něco vypovídá o náladě doby, která značně zrychlila poté, co byla 17. listopadu v Praze na Národní třídě státními pendreky rozehnána studentská demonstrace.

I Ostrava, proslulá nedůvěrou k intelektuálnu, začala postupně zaujímat nový postoj.

„Během prvního týdne po 17. listopadu se začalo všechno hrotit. Po Vítkovicích, kde jsem tehdy pracoval, pobíhaly Lidové milice. Kolegové mě varovali, abych už nejezdil do práce, protože tam na mě čekají,“ vzpomíná Petr Pánek, který byl jedním z aktérů ostravského „sametu“.

Ve Vítkovických železárnách na sebe upozornil třeba tím, že sbíral podpisy pro petici Několik vět, což samo o sobě bylo na tehdejší poměry odvážné.

Ostravo, probuď se

Zatímco v Praze se už 20. listopadu konala na Václaváku stotisícová demonstrace, v Ostravě přišlo ve stejný den na náměstí Lidových milicí (dnešní Masarykovo) protestovat nanejvýš 1 500 lidí, kteří sympatizovali s protestními stávkami i s generální stávkou plánovanou na 27. listopadu 1989.

Mentalitu lidí, kteří na Ostravsku tvrdě rozhodovali o bytí a nebytí ostatních, vystihují slova generálního ředitele Vítkovických železáren Rudolfa Pešky, který soudruhy z ÚV KSČ žádal o revoluční řešení situace.

„Myslím, že jsme zapomněli na marxisticko-leninské učení, že stát je organizované násilí vládnoucí třídy. A podle toho se má chovat. A za druhé, že revoluce, byť i zvítězí, která se neumí obhájit, není revoluce. Tak jednejme revolučně a zabraňme tomu Dubčekovi přístup na Václavské náměstí,“ pronesl bývalý voják, který podnik řídil v letech 1970 až 1989.

Napjaté čekání na to, co přijde, bylo na sklonku listopadu i samotného komunistického režimu patrné také v ostravských ulicích. „Několikrát se mi stalo, že mně lidi vyhodili z tramvaje, protože jsem si připnul trikolóru. Mnohdy to bylo husté,“ vybavuje si dnes už s úsměvem Petr Pánek.

Zlomovým momentem listopadových dnů, kterým vládla hesla jako „Jednotu!, Svobodné volby!, Chceme vládu lidu!, Odmítáme násilí! Ostravo, probuď se!“, byla podle něj reakce lidí z fabrik a dolů, o jejichž přízeň, a vlastně i blahobyt, se v revoluci hrálo.

„Emočně bylo velice silné, když na náměstí přišli od Sýkorova mostu horníci. Volali, už jsme tady, což byl jeden z nejsilnějších zážitků. Cítili jsme, že tím se to opravdu láme. Když tisíce horníků podpořily generální stávku, režim už s tím nemohl nic dělat,“ říká jeden z pamětníků.

Ať žije Havel

Alternativní politickou silou se i v Ostravě stalo Občanské fórum, které prosazovalo své požadavky při jednáních s představiteli ustupujícího komunistického režimu. Mezi prvními ostravskými členy byl například stávající ministr kultury Lubomír Zaorálek, pozdější primátoři Jiří Smejkal a Petr Kajnar, výtvarník Eduard Ovčáček nebo herečka Jitka Smutná.

Součástí euforie spojené s vidinou svobody byl i návrat zpěváka Karla Kryla, který mohl 7. prosince 1989 po 21 letech emigrace opět zpívat doma v Československu. V ostravském Paláci kultury a sportu spolu s ním před 12 tisíci diváky vystoupili také Jaromír Nohavica, Pepa Streichl či Pavel Dobeš.

Výmluvnou tečkou za událostmi listopadu 1989, kdy lidé dokázali prakticky v deseti dnech vyjádřit masový odpor vůči komunistům, bylo zvolení disidenta Václava Havla prezidentem.

Ve Federálním shromáždění ČSSR k tomu došlo 29. prosince a již 3. ledna 1990 se Havel vydal na svoji první prezidentskou návštěvu. Nevedla nikam jinam než do „padlé bašty komunistů“, do Ostravy, kde prezident uctil památku signatáře Charty 77 Jaromíra Šavrdy pochovaného na hřbitově v Hrabové.

Posléze Havel, který byl za své občanské postoje v letech 1980 až 1981 vězněn v Ostravě-Heřmanicích, zamířil na Masarykovo náměstí, kde jej Ostravané vítali skandováním „Ať žije Havel, ať žije prezident“.

Cesta ke svobodě a demokracii byla otevřená.

Článek byl napsán za přispění dobových informací a zdrojů, které jsou každému přístupné na webovém portále Moderní dějiny.

Společnost Třicet let svobody: Jak se Ostrava stala mimořádným kulturním centrem 28/10/2019