Byl to tlak, jednoho režiséra jsem poslal i do p*dele, říká Petr Slíva z MasterChefa

​Sympatický Petr Slíva z Ostravy se dostal mezi poslední čtyři letošního ročníku soutěže MasterChef Česko, těsně před branami finále však vypadl.

„Je to šok, když člověk opustí soutěž a musí se vrátit zpátky do reálného života,“ řekl Petr Slíva v podcastu Magazínu PATRIOT Po čuni!

Teprve nyní byl díl, v němž jste vypadl, vysílán v televizi. Jak dlouho už vy sám chodíte po světě s informací, že nejste mezi poslední trojkou soutěžících?

Už celkem dlouho. Poslední díl se natáčel 29. května.

Víte, kdo vyhrál?

Jasně že vím.

Kdybych to z vás vytáhl, co by se stalo?

Dostal bych pokutu, která by nebyla malá.

Vyhrál někdo, koho máte rád?

Ve finále jsem pak už měl rád všechny. Od top desítky jsme všichni byli jedna rodina. Čím více jsme spolu byli, tím více jsme se měli rádi. Někdy to sice vypadalo, že je mezi námi rivalita, ale asi bych tu výhru přál každému.

Působil jste na mě nejskromnějším dojmem, nebyl jste největší showman rozdávající úsměvy a bonmoty. Jak jste se v soutěži cítil?

Hlavně ze začátku to byl pro mě šok, že jsem se dostal do finálové šestnáctky po castinzích, které jsme museli podstoupit. Málem jsem ze soutěže vypadl jako první. Čím dál jsem pak postupoval, bojoval jsem v černých zástěrách, tím více jsem se učil novým věcem. Přijde mi, že finálovou čtyřku jsem měl fakt vybojovanou. Ale cítil jsem se tam fajn. Čím déle tam člověk je, tak tím více je v bublině, řeší recepty a cítí se komfortněji. Spíš naopak je to šok, když člověk opustí soutěž a musí se vrátit zpátky do reálného života.

Přihlásil jste se sám?

Ano. Ale bylo to na úkor kamarádky, protože ona se chtěla do MasterChefa přihlásit. Šel jsem nakupovat do Billy (partnera MasterChefa, pozn. red.), kde zrovna hrála znělka soutěže. Hned jsem kamarádce volal, že je poslední možnost přihlášení. Nakonec se přihlásit nechtěla. A já jsem si řekl, že se tam přihlásím já sám. Postoupil jsem to prvního, druhého, třetí castingu. Kamarádce jsem říkal – vidíš, měla ses tam přihlásit ty; teď jsem tam já.

Jak dlouho vše od přihlášení do finále trvalo?

Od přihlášení až do finále to byly přibližně čtyři měsíce.

Jak vypadal první casting?

Fotograf si nás všechny postupně fotil. S ostatními jsem se nepotkal, všichni jsme měli daný čas, na který jsme museli přijít. V prvním kole jsme si museli připravit pokrm doma, na castingu jej pak odprezentovat a naservírovat v časovém limitu.

Byl někdo z porotců už na castingu?

Nebyli tam hlavní porotci, ale byli tam vyslanci od hlavních porotců. Museli jsme ale pokrmy prezentovat tak, jako by tam byli hlavní porotci.

Kdy jste začal věřit, že byste se mohl stát MasterChefem?

Když jsem prolomil pomyslnou metu a vstoupil jsem do top desítky. Říkal jsem si, že tady asi fakt nejsem náhodou.

Jste kuchař amatér? Zvete kamarády na jídlo domů?

Mám to tak, že vždycky mě jídlo stmelovalo s přáteli. Když k nám někdo dorazil, vždycky jsem chystal snídaně, obědy, večeře. Jsem amatérský kuchař, který miluje vaření. Nikdy jsem si nedokázal představit, že bych se tím mohl živit.

Ani teď ne?

Teď to je na vážkách. Vyhrál jsem stáž v restauraci Eska. Hodně se to ve mně láme. Po novém roce půjdu na stáž. Vyzkouším si, jaké to je být v pravé kuchyni, a třeba se mi to začne líbit, skončím s prací v bance a moje nová kariéra bude v kuchyni.

Vážně si dovedete představit, že byste z finančnictví odešel a založil si vlastní podnik?

Hned bych si podnik nezakládal. V dnešní době je těžké otevřít podnik, který by dával smysl a nekopíroval ostatní. Spíš to beru tak, že bych chtěl nabrat zkušenosti. A v budoucnu – kdo ví, co se stane.

Co jste se o sobě během soutěže dozvěděl? Určitě jste si několikrát sáhl na dno. Byl jste někdy na gastronomii naštvaný?

Na gastronomii jsem vyloženě naštvaný nebyl. Ba naopak. Často jsem byl v černých zástěrách, byly tam výzvy obsahující suroviny, se kterými jsem nikdy v životě nepracoval. Vždycky jsem se zakousl a bojoval do poslední minuty. Nechtěl jsem vypadnout na nějaké blbosti.

Televize vždy mistrně záběry sestříhá. Vypadalo to, že opravdu v posledních vteřinách kuchaři dodělávají své výtvory. Bylo to někdy na krev, že jste do poslední vteřiny servíroval?

Ze začátku to takhle bylo hodněkrát. Člověk dostane šedesát minut, hodiny před ním neúprosně bijí, čas utíká. Bylo to náročné. V semifinále se mi poprvé povedlo nenaservírovat.

Co byste řekl o porotcích? Jací byli? Někdy podpoří, jindy dokážou i docela potopit…

Na porotce jsem nikdy zlý nebyl. Vždycky jsem si vážil všeho, co mi řekli. V televizi je to hodně sestříhané a nejde vidět celé hodnocení, které nám dávali. Ke každému jídlu měli deseti, patnácti minutový komentář. Vždycky jsem si z toho snažil vzít co nejvíc, protože jsem věděl, že to zužitkuji v dalších kolech. To, co řekli, pro mě bylo svaté. Samozřejmě jsem na to někdy měl svůj osobní názor. Někdy jsem si říkal, jestli si ze mě dělají srandu.

Je to show, to je bez debat. Mnohokrát jste reagoval emotivně, rozplakal jste se. Jste takový i v civilním životě, nebo vás atmosféra hodně dostala?

Myslím si o sobě, že jsem dost silný člověk. Ale když jsme byli zavření v bublině, dva a půl měsíce jsme natáčeli, neřešilo se nic jiného, měli jsme hodně stresu, byli jsme unavení. Musím říct, že jsem byl chvílemi hodně emotivní a sám sebe jsem ani nepoznával.

Takže když si od vás někdo v bance nevezme nabízený úvěr, tak tam nebrečíte.

Ne, to spíš naopak. Jsem chápavý a empatický člověk. Banka mi dává smysl v tom, že nabízím lidem věci, které pro ně samotné mají potenciál. Nejsem typická finanční hyena, která prodává věci za každou cenu.

Porotci ocenili, že jste nezištně pomáhal svým kolegům. Jaká jste byli doopravdy parta?

Vždycky se najde člověk, který do kolektivu úplně nezapadne. Lidi z produkce nám říkali, že mají srovnání s předešlými ročníky a my jsme nejlepší parta. Jedenáct z nás si dokonce udělalo společné tetování, ať máme památku na celý život. Mám vytetované logo MasterChefa a metličku, se kterou se šlehá. Každý tam má něco jiného. Třeba Lucinka tam má kuchařskou čepici, Jakub nůž. Většina z nás to má na stejném místě na ruce a jen Mára to má na noze. Tetování jsme si nechali udělat asi v pátém díle. Řekli jsme si, že když se dostaneme do top desítky, tak si tetování necháme udělat.

Byl tam někdo, kdo podle vás vypadl předčasně, a mohl se stát MasterChefem?

Měl jsem vytipované dva lidi, o kterých jsem si myslel, že se dostanou alespoň do finálové pětky. Ale vypadli dřív, než jsem čekal, a ještě k tomu kvůli drobné chybičce. V tu chvíli jsem si říkal: co tady ještě dělám?

Na druhou stranu, jak moc vás mrzelo vypadnutí před branami finále?

Když jsem byl ve finálové čtyřce, tak to pro mě byla nejvyšší meta. Samozřejmě jsem si říkal, jaké by to bylo nasadit si na sebe finálový rondon. Ale na to, že jsem měl vypadnout jako první, a vypadl jsem v semifinále, tak to beru jako výhru. Kdybych šel do finále a nevyhrál, tak by mě to možná mrzelo ještě víc.

Byl pro vás nějaký okamžik v soutěži nejtěžší? Je něco, na co jen tak nezapomenete?

Stupňovalo se to. Nejtěžší okamžik pro mě byl, když jsem tam měl celé jehně. Nebo taky okamžik s těstem, kdy jsem si ve stresu špatně těsto nanormoval, dal jsem méně vody, než mělo být; vodu jsem dodal, ale těsto bylo tak hutné, že se nechtělo spojit. Pak mi nezbylo nic jiného, než do robota vrazit vařečku, ať se těsto smíchá. Nakonec se povedlo.

Připadalo mi, že jste praktik. Když to zkrátka nešlo nějak, poradil jste si jinak. To často fungovalo.

Ano. Člověk musí jednat z minuty na minutu, čas je v soutěži neúprosný. Připomenu příběh s knedlíky, kdy se mi nepovedlo těsto. Museli jsme si nakupovat suroviny a pamatuju si, že jsem vzal hladkou mouku místo polohrubé nebo hrubé. Věděl jsem dopředu, že se těsto asi neudělá, ale risknul to. Nakonec se to nepovedlo, tak jsem udělal palačinku, což mě nakonec vyšvihlo a šel jsem na balkon.

To mě taky překvapilo. Říkal jste, že jahodové knedlíky jsou vaše oblíbené. Myslel jsem, že je děláte často.

Dělám je často, ale ne z hladké mouky.

Mám pocit, že se to často stává i dalším soutěžícím. Dostanou suroviny, které si pochvalují, ale nakonec se to nepovede. Jak těžké pro vás bylo srovnat se s jiným vybavením kuchyně než máte doma?

Než jsme nastoupili, tak jsme měli jeden den, kdy jsme si mohli kuchyň osahat, trochu se tam zorientovat. Měli jsme školení, jak zapínat trouby a podobně. Byla to výhoda, ale stejně je člověk pak ve stresu, okolo spousta lidí a zorientovat se trvá déle. Čím méně nás tam bylo, tím více jsme se tam vyznali.

Překvapil mě počet úrazů (popáleniny, řezné rány). Vy jste zranění unikl?

Ano, mně se nic nestalo. Dával jsem pozor. Nechtěl jsem mít na další kola hendikep. Na druhou stranu jsem byl ze všech nejvíce nemocný. Dvakrát jsem bral antibiotika a jednou jsem jel do nemocnice po natáčení ostrých loktů, kdy jsme bojovali o suroviny. Úplně jsem odpadl, měl jsem vysoké teploty.

Udivovalo mě, jak soutěžící byli klidní, když jim kameramani strkali pod ruce kamery, když mezi nimi chodili porotci, často se jich drsně vyptávali. Stalo se vám někdy, že jste je chtěl poslat někam v danou chvíli?

Mezi soutěžícími chodí kameramani, ale taky placoví režiséři, kteří se taky vyptávají – co vaříš, myslíš si, že stíháš? Poprvé jsem dělal malinový dezert, běhal jsem po place. A najednou přišel režisér, začal se mě vyptávat a mně přišlo, že mě chtějí rozhodit. Tak jsem jim řekl, že pokud chtějí, ať to naservíruju, tak ať jdou do prdele, protože to jinak nenachystám. Ale v televizi to nebylo. První vaření byly velmi stresové. Člověk si zvykne a přestane to vnímat.

Často se během vteřin musíte rozhodovat, co budete vařit. Jak to funguje?

Ve velké spižírně jsme opravdu krátkou dobu; co člověk zapomene, to prostě nemá. Když ale dostaneme zadání, pak jdeme do zpovědnice, takže máme několik minut na to si recept v hlavě sesumírovat. Nikdo nám neradil, všechno jsme si museli vymyslet sami. Lidi se mě ptají, jestli jsem u sebe měl telefon – neměl. Když jsme ráno přišli do studia, telefon jsme odevzdávali.

Zajímá mě, jak to funguje se zpovědnicí. Objeví se dramatická scéna a pak je hned střih do zpovědnice, kde o tom mluvíte. Natáčí se to hned po sobě?

Zpovědnice se natáčí vždy po vaření, nebo před hodnocením, nebo když je dramatická chvíle, například stojíme v černé zástěře, tak je střih, jde se do zpovědnice, kde sdílíme nejaktuálnější pocity, a pak se pokračuje. Pokaždé, když se stane zvrat, tak se jde do zpovědnice, ať tam jsou emoce.

Pořad trvá něco přes hodinu. Jak dlouho trvá jedno natáčení?

Natáčení jednoho dílu probíhá dva dny po dvanácti, třinácti hodinách.

To je poměrně dost náročné, ne?

Ano, je to hodně náročné. Vzpomínám si, když bylo první ochutnávání a bylo nás tam šestnáct, tak jsme ve studiu stáli asi čtyři hodiny.

Někdy porotcům závidím, když mají ochutnávat. Ale co soutěžící – mají vůbec prostor se najíst?

Během MasterChefa jsem přibral skoro šest kilo. Bylo to kvůli životnímu stylu. Ráno jsme se probudili, snídaně byly od šesti hodin a třeba v šest patnáct, šest dvacet jsme odjížděli z hotelu. Měli jsme patnáct minut na snídani – to byla asi průprava na další výzvy. Pak jsme prošli maskérnou, kostymérnou. Další jídlo jsme měli kolem druhé, třetí hodiny. Večeřeli jsme večer. V okolí hotelu nebyla restaurace, jen KFC. Takže jsem celé dva měsíce žil na KFC. Každý se mi směje – ty jsi v MasterChefovi, vaříš taková jídla, a pak žereš KFC? Bohužel to tak bylo.

Teď asi dlouho KFC nenavštívíte.

Když vidím KFC, tak tam nejdu, to je pravda. Obecně nejsem velký zastánce fast foodu. Nedávno jsem byl v Praze v novém fast foodu, který jsem chtěl vyzkoušet, tak jsem tam zašel. Fronta byla asi jen patnáctiminutová.

A dobrý?

Za mě to je takové lepší KFC.

Před necelým rokem tady na vašem místě v redakci Magazínu PATRIOT seděla Tereza Hybšová, která se v MasterChefovi dostala hodně daleko. Ptal jsem se jí a zeptám se i vás: jeden z porotců, Radek Kašpárek, je z Ostravy. Pomohl vám tento fakt, že pocházíte ze stejného kraje?

Když jsem se v MasterChefovi zviditelnil, začaly mi chodit nenávistné zprávy. Já jsem z Ostravy, Radek Kašpárek je z Ostravy a prý mě hned vyhodí, protože nemá rád Ostraváky. Naopak, přišlo mi, že zlý na mě nebyl. Určitě mi taky nenadržoval. Během jednoho vaření za mnou přišel, chytil mě za rameno a řekl mi, že je pyšný na to, že jsem z Ostravy. To mě moc potěšilo. Ze začátku byl mým oblíbeným kuchařem Honza Punčochář. Postupem času jsem měl ale blíž k Radkovi.

Kde je na té stupnici oblíbenosti Přemek Forejt?

Přemek je asi na posledním místě.

Měli to tak i ostatní?

Většina ano. Než jsem se přihlásil do MasterChefa, viděl jsem asi jen dva díly. Spíše jsem nejvíce vzhlížel k Přemkovi – je mladý, má zážitkovou gastronomii. Ale pak jsem zjistil, že je hodně rázný. Hezčí komentáře jsem dostal od jiných porotců.

Je někdo z party soutěžících, se kterým se potkáváte? Navázal jste s někým přátelství?

Ode dne, kdy skončilo natáčení, jsem se viděl s osmdesáti procenty lidí asi desetkrát. Skoro co čtrnáct dnů jsme se potkávali. Nedávno jsem byl v Praze, kdy Adam představoval značku svých zástěr – tam se nás sešlo asi dvanáct. Přijde mi, že jsme super parta.

Jsou mezi top desítkou takoví, kteří mají v plánu otevřít si svou vlastní restauraci?

Jakub si chce po novém roce rozjíždět svůj food truck a otevřel si taky v Brně kurzy vaření. Adam má slavnou ségru Kamu, tak možná bude dělat pop upy. Ale spíš si myslím, že někteří směřují spíše do online receptů nebo kurzů. Před týdnem jsem se viděl s Lucinkou, která si chce splnit svůj sen a napsat kuchařku.

MasterChef je oblíbená televizní soutěž. Projevuje se to na tom, že vás třeba lidé poznávají na ulici, píšou vám na sociálních sítích?

Nejvíce se to projevilo ve zprávách na Instagramu. Jsem za to neskutečně rád, je to moc pěkné. Ale nestíhám všem odepisovat. Zprávu si přečtu, ale odepisuju jen, když jedu ve vlaku a potřebuju si zkrátit čas. Zezačátku jsem všem odepisoval, pak se to ale začalo kupit. Nechci upřednostňovat sociální sítě nad svým životem.

Jsou to příjemné vzkazy? Zažil jste i nenávistné zprávy?

První dva týdny mi chodily nenávistné zprávy, ale to asi všem. Ukazovali nás všechny najednou, neukazovali castingy. Lidi nám psali, že jsme šašci, že vybrali černého, bílého, růžového… Ale po dvou, třech kolech mi začaly chodit pěkné zprávy. Čím dál víc se to stupňuje. Obdivuju lidi, kteří mi napíšou dlouhou zprávu, že mě poznali z televize. Chodí mi moc pěkné zprávy..

Ostrava je v MasterChefovi často vidět – ať už to byla Terka, vy, Radek Kašpárek. Co soudíte o gastronomii v Ostravě? Máte oblíbené podniky? Na jaké úrovni je Ostrava ve srovnání s Brnem, Prahou nebo jinými městy?

Když cestuju do jiných měst, tak je škála mnohem širší než v Ostravě. Ale v Ostravě mám taky svoje oblíbené podniky. Nejčastěji chodím do HogoFogo; mám to kousek od domu. V létě jsem na Landeku objevil restauraci Harenda, kde jsem byl nadmíru překvapen; každého, kdo za mnou do Ostravy přijede, tam beru.

Máte nabídky na vystoupení?

Dostal jsem nabídku udělat své degustační menu v Loděnici v Ostravě. Byl jsem oslovený na Guláš fest, kousek od Havířova – nabídku jsme přijali já a Terka, budeme vařit spolu. Dostal jsem nabídku jednou za měsíc vařit v Dobrém ránu, což mám za domem; to jsem nemohl odmítnout. Terka Hybšová tam taky občas vaří, moc si to pochvaluje.