Koncertní sál Ostrava: česká stopa v unikátním projektu

Pokud se hovoří o novém koncertním sále a rekonstrukci Domu kultury města Ostravy, rezonuje především jméno amerického architekta Stevena Holla. Méně už se ale ví, že se na projektu výraznou měrou podílejí také čeští architekti, Hana Petříková a Martin Kropáč z Architecture Acts.

„V Ostravě jsme se účastnili soutěže na řešení náměstí Msgr. Šrámka. Umístili jsme se druzí, ale díky tomu, že jsme byli na vyhlášení výsledků, jsme se dozvěděli o chystané soutěži na koncertní sál,“ říká Martin Kropáč. Spolu s Hanou přitom působili především v zahraničí, ale Martin se chtěl coby ostravský rodák nějakým způsobem do rodného města vrátit… „Kancelář jsme založili v New Yorku poté, co jsme absolvovali stáže v různých kancelářích, ať už v New Yorku, Kalifornii, Coloradu, Aspenu, ale i v Evropě, například v Madridu,“ říká Hana.

Proč jste se vraceli domů z takových úžasných míst?

Martin: Důvodů bylo hodně. Nejprve jsme volili formu půl roku v Praze, půl roku v New Yorku. Práce ale přibývalo v Čechách, tak jsme se rozhodli zůstat tady. V New Yorku jsme byli naposledy před covidem.

Společnost Ostrava už ví, kdo postaví koncertní sál. Bude stát 2,8 miliardy 28/02/2024

Martine, vy jste Ostravák, že jo?

Martin: Já jsem se narodil v Ostravě a vyrostl jsem tady. Stihl jsem tu ještě první třídu. Mám hodně dětských zážitků z Ostravy. Teď máme děti v tom věku, takže to, na co já si vzpomínám, porovnávám s tím, jak to prožívají oni. Mám z Ostravy hodně hezkých vzpomínek.

Hrálo to pro vás nějakou roli, když jste se dostali k práci pro Ostravu v rámci stavby koncertního sálu?

Martin: Hrálo to velkou roli v mnoha ohledech a rovinách. Pro Ostravu a region jsme již několik zadání v minulosti řešili, například v rámci zmíněné soutěže mezi katedrálou a Divadlem Jiřího Myrona. Vždycky jsem se chtěl do Ostravy nějakým způsobem vrátit…

Hana: A povedlo se to tou profesní formou.

Martin: Když jsme do Ostravy začali jezdit, tak jsem chtěl navštívit místa, která si pamatuji z dětství.

Která to jsou?

Martin: Vyrostl jsem ve Výškovicích, pamatuju si Zábřeh, jezdil jsem na hokej do vítkovické haly.

Jak se to stalo, že jste se dostali k projektu koncertního sálu a rekonstrukce Domu kultury?

Martin: Když jsme se dozvěděli, že Ostrava chystá takhle velký, krásný a zajímavý projekt, začali jsme přemýšlet. Byli jsme natěšení proto, že jsme se umístili druzí v předchozí soutěži, že nám to teda snad jde. Zároveň jsme to museli zvážit, protože je to velký projekt a potřebovali bychom sestavit velký tým lidí, který by byl schopný všechno realizovat.

Hana: Steven Holl nás napadl úplně spontánně, ale hlavně také kvůli tomu, že jsme v New Yorku žili a Martin u Stevena pracoval, takže se osobně znají.

Martin: Zapadalo nám to, že bychom vytvořili společnou symbiózu. Jeho kancelář měla v té době zkušenost s velkým projektem kulturního charakteru, my jsme chtěli doplnit naši znalost místa, znalost zadání, českého prostředí, legislativy. A chuť to dělat. Bylo jasné, že když uděláme takovou soutěž, tak to bude projekt odvážný, náročný a rozhodně ne standardní, kde bychom se mohli opřít o něco, co známe z praxe českého trhu. To se teď ukazuje velmi výrazně. Projekt je v mnoha ohledech zcela unikátní, a řešení, která tam jsou, jsou pro mnohé lidi dobrodružství.

Zajímalo by mě, jak to funguje. Jak se takový architekt oslovuje?

Martin: Měli jsme jasno v tom, že bychom projekt chtěli udělat a podat návrh se Stevenem Hollem. Zvažovali jsme i jiné architekty, u kterých jsme byli na praxi nebo které jsme znali, ale nakonec to byla jasná volba

Hana: Zároveň jsme hledali zkušeného partnera – architekta s realizacemi kulturních staveb.

Martin: To byla první rovina. Další rovina byla ta, že to byla mezinárodní soutěž, a sestavit tým zkušených odborníků se nám povede tehdy, když budeme mít spolupracovníky a kontakty na nejlepší konzultanty v různých oborech. Už v době, kdy jsme se na soutěž připravovali, jsme oslovovali akustiky, statiky. Když jsme měli první odvážný formulovaný návrh (zatím slovně), tak jsme chtěli vědět, jestli je realizovatelný. Jestli naše odvážná navrhovaná konstrukce, která přesahuje dům kultury, je proveditelná, a z jakého materiálu.

Byl první slovný odvážný návrh blízký tomu, co teď vidíme ve vizualizacích?

Martin: Rád bych přiblížil, jak návrh vznikl. Měli jsme několik společných videokonferencí, kde jsme si povídali. My jsme se Stevenovi snažili zprostředkovat zadání, specifika místa, význam stavby pro Ostravu. Z toho dialogu, který trval tři týdny, vyšlo najevo, že bychom chtěli udělat návrh, který využívá Dům kultury, ale zároveň do něj výrazně nezasahuje. Z této diskuze vyšel první, velmi výrazný impuls, že dům bude umístěný vzadu, směrem do parku, bude trochu vykukovat do ulice, aby o něm lidi věděli, ale zároveň nový dům kulturák nenabourá, ale překročí. Výsledkem této diskuze byl známý akvarel od Stevena Holla, kdy UFO přistává nad Domem kultury. Akvarel vystihl ten záměr. Snažili jsme se tento záměr držet, najít technická řešení, abychom to udělali funkčně a realizovatelně a udrželi koncept, který jsme si na začátku určili. A tím odpovídám na vaši otázku na začátku, jak jsme Stevena přesvědčili. Když jsme kolem toho na začátku chodili a nevěděli jsme, jestli udělat nějaký tunel, jestli budeme muset nechat Dům kultury stranou a postavit úplně nový sál, tak Steven váhal, jestli do té soutěže jít. Když ale padl návrh s tím UFO, když jsme nastínili širší základnu souvislostí a vztahů, ověřili jsme si, že jsme schopni splnit požadavky územního plánování a že projekt má reálný základ, tak na to Steven kývnul.

Přísálí budoucího komorního sálu s hlavním schodištěm na balkon a autorským lustrem. Vizualizace: Architectrue Acts

Jak to funguje reálně u tak slavného architekta? Nakreslí slavný akvarel a řekne vám, udělejte to takhle? Nebo je za pokračováním projektu neustálá práce jeho i celého týmu?

Hana: Je to neustálá práce. Každý týden po této iniciační skice jsme se setkávali na videokonferenci, mluvili jsme o všech detailech, konceptech, ať už provozních, funkčních. Steven chce mít kontrolu nad tím, co se plánuje do budoucna.

Martin: Steven chce mít přehled. Ustálili jsme si pracovní postup, který se nám osvědčil. Měli jsme jeden 3D model, který jsme si posílali. Když jsme mu chtěli představit posun v návrhu lobby nebo komorního sálu, nebo něčeho, na čem jsme pracovali u nás v Praze, tak jsme si jednou za týden poslali model. Během toho týdne jsme si posílali skici, v naší kanceláři jsme drželi veškerou výkresovou dokumentaci, například půdorysy, řezy, pohledy. Návrhy jsme Stevenovi posílali, aby je vedl v patrnosti. Byl to projekt, který ho zajímal, zajímala ho typologie. Myslím, že proto byl do toho angažovaný a položený tak dlouho. Formou komentářů a společných rozhodnutí jsme dělali změny.

Jaké třeba?

Martin: Jedna pro nás velmi důležitá změna byla, kdy jsme si řekli, že špička koncertního sálu nebude zasahovat v parteru do ulice. V našem prvním návrhu totiž špička nebyla vykonzolovaná nad pěší promenádu, ale byla to hmota, která přetnula chodník. Dlouho jsme spolu řešili, že toto řešení je sice konstrukčně jednodušší, ale došlo by k tomu, že by chodci museli dům obcházet. Mělo to pak velký dopad na řešení předprostoru koncertního sálu. S podpěrou špičky byla ta konstrukce dimenzovaná úplně jinak.

Stavba by byla snadnější, je to tak?

Martin: Ano, byla by snadnější, ale utrpěl by veřejný prostor před koncertním sálem. Při novoročním koncertu jsme si ověřili, že program začíná už v okamžiku, kdy se lidi sejdou před budovou. Veřejný prostor třeba před Vesmírem chybí, je malý. Jsem hodně rád, že před novým koncertním sálem je dostatečný prostor, aby se před sálem dokázali potkat. Uzpůsobili jsme tomu parter, mobiliář. Mysleli jsme na to, že v teplejším počasí se lidi půl hodiny před představením sejdou a shromaž­ďují se tam.

Hana: Z doby konání koncertů v Domě kultury jsme věděli, že někteří přicházejí s hodinovým předstihem před koncertem a odcházejí hodinu po koncertě. Je to komplexní společenská událost.

Na kolik je to dílo Stevena Holla a na kolik vaše? Prostorem zaznívá jméno Stevena Holla neustále. O vás se tolik nemluvilo a nemluví.

Martin: Dobrá otázka. Steven Holl je můj mentor, světoznámý architekt a má ohromnou intuici, kterou od začátku velmi respektujeme.

Hana: Oproti nám má taky obrovské zkušenosti.

Martin: Je to velké jméno a samozřejmě se objevuje v mediálním prostoru výrazně víc. S tím my se musíme popasovat. Zároveň vnímáme to, že projekt od začátku děláme spolu. U nás na něm pracovalo deset architektů. U Stevena Holla byla skupinka výrazně menší. Práci jsme si rozdělovali, jak to bylo během projektu bylo vhodné. Beze sporu je, že Steven je autorita pro mě, pro nás i pro odbornou veřejnost. Je to přirozené, že se jeho jméno objevuje více. Myslím, že to projektu výrazně pomůže. To je dobře i pro nás. Jsme autoři toho projektu stejně tak jako kancelář Stevena Holla. Práce probíhala od začátku formou společného dialogu, formou vytvoření pracovních týmů, které si informace vyměňovaly. Zodpovědnost se přesouvala více do naší české kanceláře, kvůli povolovacím procesům, souhlasům a dalším záležitostem.

Budoucuí komorní sál s kapacitou 515 míst a ukázkou variabilního uspořádání hlediště i jeviště. Vizualizace: Architecture Acts

Součástí nové budovy bude špička zasahující do ulice. Byly některé z předešlých návrhů odvážnější? Museli jste návrhy upravovat, tlumit?

Martin: Projekt v úvodu, ve studii, prošel největšími proměnami, co se týká tvaru. Snažili jsme se zoptimalizovat ten nepravidelný, organický tvar, aby byl víc racionální a lépe realizovatelný. První návrh prošel mnoha změnami, například i proporce celé hmoty se změnila. Zároveň jsme řešili uvnitř budovy například požární bezpečnost, šířky schodišť, výsledkem čehož byla úprava geometrie. Řešili jsme provoz, množství výtahů, aby se o přestávce všichni návštěvníci dostali k barovému pultíku, občerstvení, což je těžký úkol pro tisíc tři sta lidí.

Naráželi jste na odlišnosti z hlediska bezpečnostních podmínek tady u nás a v Americe?

Martin: Ano, rozdíly jsou diametrální. V českém prostředí jsou normy psané na určité typy staveb a ta naše se v mnoha ohledech těmto standardům vymyká - organickým tvarem, fasádou, kruhovým uspořádáním hlediště hlavního sálu, schodišť... Museli jsme vyřešit splnění požadavků na požární bezpečnost, hlediště, ale i statiku, životnost konstrukcí, požadavky na prostředí staveb.

Stalo se v době procesu, že jste litovali, že jste do toho šli?

Hana: Nelitovali jsme.

Martin: Rozhodně bych ale řekl, že jsme nikdy nedokázali odhadnout, kolik energie, práce a času je před námi Hana: První fáze navrhování byla krásná a příjemná. Bavilo nás to. Postupně, jak jsme procházeli od studie k dalším fázím projektové dokumentace, tak to začalo být zdlouhavější kvůli různým projednáním. Martin: I pro kolegy v New Yorku bylo těžko pochopitelné, proč získání povolení v Česku trvá tak dlouho. Proč potřebujeme vyjádření sto dvaceti osmi dotčených orgánů. Spolupráce mezi newyorskou kanceláří a naší kanceláří nás bavila, doplňovali jsme se, byli jsme si schopni rozdělit a okomentovat práci. Naše kancelář zpracovala například celý návrh komorního sálu, což je velmi krásné téma v projektu. Je to sál, který vzniká z největšího stávajícího sálu, který dnes v Domě kultury je. Měníme ho, zmenšujeme jeho kapacitu z devíti set na pět set sedících diváků. Tím přinášíme velkou flexibilitu sálu. V sále budou moci být komorní vystoupení, sólová vystoupení a další. Fungovalo to tak, že jsme přišli s konceptem řešení a chtěli jsme znát názor kolegů v New Yorku. Podle této interní kritiky jsme postupovali dále.

Jak velká je vaše kancelář? Byli jste schopni účastnit se i jiných projektů, nebo se soustředíte na koncertní sál? Jaké zajímavé projekty jste v minulosti měli?

Martin: Projekt koncertního sálu v Ostravě je měřítkem a zadáním tak velký, že teď, když jsme odevzdávali poslední část projektové dokumentace, tak se celá kancelář musela soustředit pouze na to. Pracoval na tom celý tým.

Hana: Z naší kanceláře se na projektu podílelo asi deset lidí. Z toho většinou architekti, dále pár stážistů, studentů architektury a k tomu bylo připojeno dohromady sedmdesát odborníků: statici, stavaři, inženýři, elektrotechnici, vzduchotechnici, akustici.

Martin: Když jsme ateliér zakládali, líbilo se nám slovo platforma. Náš cíl byl dělat širší spektrum zadání, ne pouze stavby. Od založení kanceláře se nám podařilo uskutečnit krásnou výstavu na univerzitě v Princetonu o architektu Aldo Rossim, společně jsme vedli několik ateliérů architektury tady v Čechách na fakultě architektury, ale třeba i v New Yorku na NYIT (New York Institute of Technology) jsme tři roky vedli ateliér.

Jaké jsou další aktuální projekty, na kterých pracujete?

Hana: V realizaci máme projekty bytových domů v Krkonoších. Ve Fulneku připravujeme krásný projekt umělecké galerie.

Martin: To byl jeden z impulzů, proč jsme se z New Yorku začali častěji vracet. Je to projekt, na kterém pracujeme delší dobu, a teď se posunul do fáze, kdy už víme, jak bude vypadat, už máme územní rozhodnutí. Připravujeme první nesmělou prezentaci veřejnosti, bude to dvacátého prvního března v Ostravě v galerii PLATO. Bude to krásná galerie pro nadační fond o rozměru třináct krát třináct metrů, je to takový unikátní projekt.

Foto: Vladimír Pryček

Existuje množství lidí, kteří na sociálních sítích komentují, že takový koncertní sál se sem nehodí. Není to asi nic neobvyklého. Nicméně, jak je tento projekt přijímán odbornou veřejností?

Hana: S kritikou jsme se zatím nějak zvlášť nesetkali. Kolegové architekti jsou nadšení.

Martin: Můj subjektivní dojem po pěti letech v České republice je ten, že je velmi tradiční setkat se s kritikou čehokoli výrazného. Vzpomínám si ještě ze zahraničí na projekt knihovny od pana architekta Kaplického, který rozdělil celou společnost. Nemám podobnou zkušenost z New Yorku, ani z pobytu ve Španělsku, kde by se vedly tak kontroverzní diskuze o architektuře, jako si to pamatuju u tohoto konkrétního projektu pana Kaplického. Naopak mám pocit, že koncertní sál v Ostravě je přijímaný velmi dobře. Možná jen to jen v mojí bublině. Negativní ohlasy z prostředí naší profese nevnímám a nemám ani dojem, že by projekt vyvolával negativní emoce. Vím, že se objevoval během voleb jako jedno z témat. Většinu odborníků pak zajímá, jak jsme to vymysleli a jak se bude vše realizovat.

Co je třeba zajímá?

Martin: Projekt je velmi ambiciózní v rozponech, materiálovém řešení, jak budeme dostávat denní světlo do sálu. Stává se nám, že nám poslední rok volají kolegové s otázkami, jak jsme co udělali. Vybudovali jsme si jakousi znalostní bázi nestandardních řešení. Spoustu věcí se nedalo řešit produktem z jiného projektu, museli jsme vyvinout něco nového.

Hana: Setkání s odbornou veřejností – tou hudební. Nedávno jsem byla ve Švédsku na koncertě královské švédské filharmonie, kterou dirigoval slavný dirigent Esa-Pekka Salonen, který byl v minulosti šéfdirigentem Los Angels Disney koncertního sálu, což je nádherný sál. Tento dirigent jej tvořil s Frankem Gehrym. Bavila jsem se s ním a zmiňovala se, že pracujeme na koncertním sále v Ostravě se Stevenem Hollem, a byl úplně nadšený. Říkal, že je úžasné, že se v Čechách něco tak skvělého povede, a všem nám drží palce.

Jak se staví muzikanti k uspořádání hlavního sálu, kterému se říká vinice?

Martin: Světoví muzikanti tento typ sálu znají. Takové uspořádání sálu je třeba v Berlíně. Tento tvar, vinice, je známý tím, že vytváří intimitu sálu i přesto, že má kapacitu tisíc tři sta diváků.

Hana: I pro diváka je tento typ sálu více atraktivní.

Martin: Zvuk je tam velmi kvalitní. Muzikanti s tím nemají problém. Garantem je světoznámý akustik, pódium má přesné parametry, na které jsou muzikanti zvyklí ze světových koncertních sálů. Měl jsme z rozhovorů dojem, že když se špičková tělesa dozví, že se v České republice chystá sál této úrovně a specifikace, tak to vzbudí zájem do země přijet. Vytváří to příležitost pro hudební těleso, které vyžaduje jistý standard. V hudební odborné skupině toto rezonuje.

Jste připraveni na to, kdyby se vám někdo ozval s nabídkou podobného projektu?

Martin: Chtěl bych vědět doplňující informace: zadání, s kým pracujeme, s jakým orchestrem, záměrem, kde by stavba byla. Množství informací a řešení, které jsme nabyli, je obrovské. Určitě bychom je uplatnili i dál. Po čtyřech letech ustavičné práce máme opravdu spoustu zkušeností.