SÁGA RODU MALÍKŮ
13/08/2022 Petr Broulík

Sága rodu Malíků: Tanečky, divadlo i kavárny. Jak se bavila střední třída v Ostravě

„Idu do Malíka,“ říkávaly naše babičky a prababičky. Myslely tím Velkodrogerii Malík, která stávala v centru Ostravy. Do roku 1944 na hlavním náměstí, po vybombardování se přestěhovala k obchodnímu domu Textilia.

Po znárodnění skončila proslulá a největší ostravská drogerie v rukou komunistického režimu. Rodina bývalých majitelů musela nejprve budovat lepší zítřky, poté v roce 1969 odešla do Kanady.

Magazín PATRIOT připravil seriál o historii rodiny úspěšného a významného ostravského podnikatele Vladimíra Malíka, kterou vypráví z Toronta jeho dcera Hana Mrázová. Tato sága se odehrává na pozadí bouřlivého vývoje Ostravy v překotném 20. století.

Chodilo se do opery, divadla, do ostravských kaváren

Kultura a umění byla za první republiky důležitou součástí života celé, hlavně mladé pokrokové buržoasie. Vraťme se do Ostravy té doby s Hanou Mrázovou, dcerou největšího ostravského velkodrogisty Vladimíra Malíka, který měl svůj vyhlášený oblíbený obchod přímo v centru města.

„Společenský život zahrnoval pravidelnou návštěvu divadelních představení, většinou na předplatné. Chodilo se ať už do opery nebo baletu ostravského Velkého divadla či do činohry a operety Divadla Jiřího Myrona naproti kavárny Fénix.

Interiér kavárny Fénix. Foto: se souhlasem Archivu města Ostravy

Do této proslulé kavárny se chodilo někdy i před divadelním představením, po divadle zase spíše někam do vinárny na skleničku, kam chodívali i divadelníci a herci či jiná ostravská společnost. Kavárna Elektra zase poskytovala i taneční parket s živou hudbou v elegantním prostředí.

Byt na náměstí zdobila díla Svolinského, Uprky, Špály

Otec značně investoval do nákupů obrazů nejpřednějších českých malířů, často na odborné doporučení svého staršího bratra Bohuše. Ten sice studoval v Praze obchodní akademii, měl však umělecké sklony a mnoho času trávil mezi pražskou bohémou - divadelní, literární a výtvarnou. Sourozenci měli jako úspěšní podnikatelé také peníze a díky Bohušovi se naučili oceňovat mnohé, co nového a moderního v umění vznikalo.

A tak náš po bombardování v roce 1944 nový byt na Prokešově náměstí zdobila krásná díla předních českých malířů, jako byli například Václav Špála, Václav Radimský, Joža Uprka, Karel Svolinský, Vojta Sedláček či Oldřich Blažíček.

Měli jsme také obraz Jaroslava Panušky, což byl blízký přítel Jaroslava Haška. Bohušovým švagrem byl také Otakar Mrkvička, malíř, typograf a jevištní výtvarník avantgardního Divadla E. F. Buriana v Praze. Jeho obrazy jsou dnes i v naší širší rodině, já sama mam krásné dva zde v Torontu.

Ložnici vévodil triptych Ostravská Madona

Bohuš se oženil už starší, teta Vlasta byla nevlastní sestrou Mrkvičkovy ženy Lídy. Lída Otáhalová byla velice známou herečkou a zpěvačkou nejen u E. F. Buriana, ale spolupracovala i s Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha. Samozřejmě byla původem také z Ostravy a tam poté jako seniorka i dožila. Hodně prý spolupracovala s ostravským rozhlasem.

Ta umělecká sbírka mého otce vypadala trošku jako nějaká pobočka Národní galerie. Pro mne s mými, od dětství uměleckými sklony, to bylo krásné uvedení do světa umění. V neposlední řadě sbírku doplnily obrazy předních regionálních obrazů z Ostravska, třeba obraz Havíři hrající karty na louce pod šachtou od Viléma Wünscheho.

Ložnici našich rodičů pak vévodila rozměrná Ostravská Madona, namalovaná profesorem Janem Obšilem jako triptych. Vedle Madony byli zobrazeni havíř, hutník, technik a žena ve slezském kroji s děvčátkem, na pozadí byly ztvárněny těžní věž a hutní motiv.

Triptych Ostravská Madona. Foto: Petr Broulík

Porodní babička a odstávající uši

Právě pod obrazem Ostravská Madona se narodil v roce 1950 náš bratr Láďa za pomoci porodní asistentky paní Jalůvkové. Naše „porodní babička“, jak jsme jí říkali, je zachycena i na jednom z rodinných filmů, jak před velkým kostelem, tedy ostravskou katedrálou Božského spasitele v Moravské Ostravě, vystupuje z auta s novorozenou mou sestrou Evou. Dítě v peřince je zahaleno teplým šálem, v kostele je čekají kmotři, Josef a Božena Fuskovi.

Paní Jalůvková tehdy přivedla na svět nás obě sestry v letech 1940 a 1941. V bytě byl však vždy při porodu pro jistotu přítomen i doktor Otakar Porubka, druhý manžel tety Žofie Helbichové. Ale vše vždy proběhlo dobře. Až na to, že se někomu z rodiny zdálo, že čerstvě narozenému Láďovi nějak odstávají uši. Ale strýc Otakar rozumně poukázal, že se to časem spraví. A měl pravdu.

Hnisavou angínu vyléčil strýc rázným chirurgickým řezem

Strýc Otakar Porubka byl totiž zkušený lékař, jako vyhlášený diagnostik byl mnohdy zván i ke konciliu lékařů. Pacienta vyšetřoval vlastním uchem, živě si to sama pamatuji. Prý měl perfektní hudební sluch, což bylo podstatou jeho úspěchu.

Byl to náš opravdu rodinný lékař. Maminka vzpomínala často na to, jak jí vlastně zachránil život - měla totiž hnisavou angínu a antibiotika tehdy ještě myslím nebyly. Mandle měla tak zduřelé, že se dusila. Operaci provedl strýc Otakar rychle a přímo doma v bytě. Děda Malík, tedy tchán maminky, jí držel hlavu a doktor Porubka zručným řezem skalpelu mandle nařízl, aby hnis mohl odejít, vzpomínala maminka.

S Ostravskou Madonou tančil na zábavách

Je zajímavé, že se můj táta a Ostravská Madona, znali ještě jako svobodní, dávno před tím, než pan Obšil svou ženu, která se jmenovala Jenovefa Bystroňová, jako Ostravskou Madonu namaloval a táta od něho tento zvláštní třídílný obraz koupil. Dobře si pamatoval, že za něho dal pětadvacet tisíc tehdejších protektorátních korun, obraz totiž vznikl v roce 1941.

Otec se jako mladý doučoval v oboru drogistiky v Orlové. A právě tam tehdy budoucí ženu malíře Jana Obšila poznal. Takto na to vzpomínal: „Na tanečních zábavách jsem občas tančil i s Jenovefou, které jsme říkali Vefka.“ Právě Jenovefa se později vdala za Jana Obšila.

Na malíře Jana Obšila zase vzpomínala naše teta Vlasta, která byla vdaná za strýce Bohuše Malíka: „Za svobodna jsem chodila někdy tančit do kavárny Elektra, občas jsem taky tančila s Janem Obšilem. Střední třída v Ostravě nebyla veliká, lidé se prostě navzájem při různých příležitostech potkávali a poznávali,“ vysvětlovala v rodině.

Tenis v Komenského sadech, lyžování a sáňkování

Otec jako mladík miloval fotbal, později, už jako podnikatel, hrával také rekreačně tenis. Byl členem tenisového klubu vedle Komenského sadů blízko Čapkovy sokolovny. Občas jsme tam šli jako celá rodina. Pamatuji si, že tam měli výborné zákusky a celkově tam bylo příjemné kultivované prostředí.

V zimě otec rád lyžoval, ale s námi dětmi se chodilo i sáňkovat, protože to tehdy byla velká zábava i pro dospělé.

Otec byl také členem mysliveckého spolku. Občas chodil na hony, většinou na zajíce a bažanty, ale někdy i na vysokou. Věděl, že zvěřina se musí nechat uležet, tedy nechat zavěšená několik dnů na balkóně. A z něho pak býval skvělý pečený zajíc na smetaně s brusinkami a chlupatým, černým knedlíkem. Otec nás taky poučoval o etice a rituálech v myslivectví. Od dokrmování zvěře v zimě po vzdávání úcty skolené zvěři po skončeném honu.

Nechali maminku v roli Pátka. Tak jim to pořádně "osolila"

Vím taky něco z lesnického názvosloví. Že zvířecí krev je „barva“, zvířecí nohy jsou „běhy“, že ulovené vysoké se vkládá do úst, tedy do „svíráku“ zelená větvička omočená v „barvě“. Myslivci tomuto rituálu říkají poslední skus zvěře.

Po roce 1950 však už k pěstování žádné z těchto zálib nebyly podmínky, otci zůstaly z jeho zálib už jen knihy. Ale stále se ještě dalo rybařit, což byla i velká záliba našeho strýce Joži Fuska. Lovit ryby jezdili s mým otcem na západní Slovensko.

Maminka vzpomínala na různé příhody z těchto jízd na ryby, třeba jak byla jednou součástí takové výpravy pod stany a připadla jí role robinsonovského Pátka. Na místo prý dorazili tehdy pozdě odpoledne, muži narychlo postavili stany, osekali větve na „podestýlku“ a pádili k řece ulovit nějakou večeři, i když už ryby v takovouto pozdější denní dobu prý moc neberou.

Mezi horami se brzo stmívá, a tak les tehdy už ztemněl, a pak se začaly ozývat podezřelé zvuky - a chlapi nikde! Bylo prý jí z toho velmi úzko. Nakonec přišli, tak jim z toho úlovku na pánvi připravila večeři. Kterou však pořádně osolila, no aby jim ten zážitek prostě „osolila“. Proto potom tu rybu chlapi museli zapít větším množstvím vody právě z toho potoka.

Dostal štěně, za rok ho porazilo auto

Sestra Eva si pamatuje pěkný výlet na řeku Dunajec na polských hranicích, řeku sjížděli gorali s pltěmi, tedy vory. Byl to prý malebný pohled. To já jsem o prázdninách dávala přednost pobytu ve stanovém táboře mezi děti. Dokud byl bratr Láďa ještě malý, tak býval v létě u Fusků v ostravském Zábřehu s tetou Boženou, kde byla taky naše babička Malíková.

Když bylo Láďovi asi pět let, pamatuje výlet na Bílou Vodu pod Kriváňem, myslím, že na pstruhy. Přijeli tam tehdy z Bratislavy blízcí přátelé Eda a Lia Ambrošovi a přivezli štěně z vrhu jejich fenky, byl to dlouhosrstý jezevčík. Bylo to krásné zvíře, bohužel jsme ho měli asi jen rok, než ho porazil na silnici automobil.

Taky naše rodina vzpomínala dlouho na jeden rybářský výlet na jižní Slovensko. Tehdy jsme vyrazili až někde ke Komárnu na maďarských hranicích a tam se lovili sumci. Ještě dlouho se ale v rodině vzpomínalo hlavně na mračna komárů, která tam na ně útočila.

Po letech rybaření pak po čase nastalo opět dlouholeté období nádherných rekreací. To už jsme ale my a rodiče zažívali v Kanadě, kde jsme začali o dovolených navštěvovat spoustu krásných zemí.

Příště: Vášniví karbaníci, po stopách Jacka Londona a domácí kino

Sdílejte článek