​Bronz z Paříže? Všechno mi dochází postupně, říká oštěpařka Ogrodníková

Ostravská oštěpařka Nikola Ogrodníková má ve sbírce řadu medailí z domácích šampionátů i stříbro z mistrovství Evropy. Svého největšího úspěchu ale dosáhla až na letošní olympiádě v Paříži, kde získala senzační bronz.

Čtyřiatřicetiletá rodačka z Ostravy objíždí „velké“ akce pravidelně. Pod pěti kruhy startovala podruhé, ovšem ani ona sama nečekala, jakého úspěchu v Paříži dosáhne. Svým třetím pokusem poslala oštěp do vzdálenosti 63,68 metrů, což jí nakonec stačilo na bronzovou medaili. „Ani nevím, jestli si všechno pamatuju,“ přiznala pro patriotmagazin.cz.

Jste bronzovou medailistkou v hodu oštěpem. V mládí jste těch sportů ale zkoušela víc, že?

Už někdy v pěti nebo šesti letech jsem začala s krasobruslením. Během dětství jsem dělala strašně moc sportů a kroužků. K atletice jsem se dostala až v páté třídě, do té doby jsem hrála volejbal, plavala nebo jezdila na lyžích.

A jak jste se dostala k oštěpu?

Přivedl mě k němu sedmiboj, který jsem dělala dlouho. Potom jsem se rozhodovala mezi překážkami a oštěpem. Jsem ráda, že jsem se rozhodla správně.

Kdy vám došlo, že byste to mohla v oštěpu dotáhnou někam dál?

Celou dobu jsem se atletice věnovala, protože jsem měla ráda medaile a úspěchy. Když ale člověk dospěje do jiného věku, tak si plní jiné cíle. Třeba jako účast na olympiádě.

Závodila jste v Paříži i předtím v Tokiu, před lety jste ale startovala také na celorepublikové Olympiádě dětí a mládeže. Jak na to vzpomínáte?

Mám na to moc hezké vzpomínky. Na té úplně první byla celá má rodina, moc to pro mě znamenalo. V té době jsem si ještě neuvědomovala, že jednou pojedu na dospělou olympiádu a získám na ní medaili.

Ty už jste ale získala i na Olympiádě dětí a mládeže. Kolik jich bylo?

Na té první jsem získala zlato za hod míčkem. Na druhé olympiádě jsem přidala další tři medaile.

Jela jste si pro medaili i do Paříže?

Určitě ne. Chtěla jsem postoupit do finále, což je první velký sen pro ty, kteří na olympiádu jedou. Už jsem se o finále prala v Tokiu, ale tam to nevyšlo. Teď se mi to povedlo, hodila jsem parádní výkon a ještě z toho byl bronz.

Užila jste si závod?

Byla jsem sama sobě hrozně vděčná, že jsem zvládla krizové situace. Prošla jsem kvalifikací, neměla jsem stresové momenty, závod jsem si užívala. I když jsem přešlápla daleký hod, tak jsem věděla, že hodím ještě jeden.

Přitom pár let zpátky se vám vůbec nevedlo…

Do sezony vstupujete s tím, že si věříte na nějaké výkony. Tehdy jsem ale měla hodně komplikací, byla doba covidu, který mě potkal třikrát. Na to se pak nabalují další zranění, bylo to smutné.

Na začátku letošního roku jste ukončila spolupráci s trenérem Janem Železným a připravujete se sama. Bylo to těžké rozhodnutí?

Na jednu stranu ano, ale na druhou moc ne. Můj vnitřní hlas mě k tomu rozhodnutí vedl a myslím, že jsem udělala dobře. Vnímala jsem, že momentálně není nikdo, komu bych svěřila svou atletickou kariéru, abych z toho měla dobrý pocit.

Dodal vám olympijský bronz novou energii?

Než samotná medaile, tak celý ten rok, který jsem věnovala přípravě a trénování sama sebe. Dovedlo mě to ke strašně velkému poznání. Existují i věci, které mohu zlepšit, to je motivace.

Jak zvládáte zvýšený zájem médií i veřejnosti?

Nějak normálně. Pokud mě to nesvazuje časově, tak se přizpůsobím. Sezona byla dlouhá, takže jsem trénovala a odsunula mediální věci stranou. To mě čeká až teď.

Do nové sezony půjdete coby bronzová medailistka z olympiády. Počítáte s větším tlakem?

Je to pochopitelné, nicméně nechci, aby lidé říkali něco ve smyslu, že když mám medaili, tak budu automaticky vozit další. Chci stabilizovat výkonnost, na tom musím zapracovat.

Vzpomenete si, co se vlastně dělo poté, co bylo jasné, že budete mít medaili?

Myslím, že se to dávkovalo opatrně. Měla jsem ještě nějaké závody, takže jsem to neprožila úplně na sto procent. Dojalo mě setkání s rodinou, všechno mi dochází postupně. Ale je to pro mě zvláštní, úplně nevím, jak bych to popsala.

Přehráváte si ještě pařížský závod v hlavě?

Ani moc ne. Ani nevím, jestli si všechno pamatuju. Více zážitků mám asi z kvalifikace, která byla složitější. Bez kvalifikace se totiž neposunete dál.

Jak jste si celou olympijskou Paříž užila?

Velmi! Měla jsem zkušenost z Tokia, ale tehdy byl covid, na olympiádě nebyli diváci, my jsme nesměli chodit z vesnice, teď to bylo jiné. Líbilo se mi, jak jsme spali, jaké jsme měli stravování, olympijská vesnice byla obrovská. Bylo teplo, které mám ráda. Měla jsem tam i kamarády, zkrátka jsem ráda, jak jsem Paříž prožila.