​Kráska z Vítkovic uhranula Gotta, Kunderu i Kopeckého

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

V paruce a s cizím hlasem, přesto dokázala ostravská rodačka Hana Lelitová-Prymusová (1949) zazářit na stříbrném plátně.

V době svých dvacetin tato tehdy brněnská konzervatoristka okouzlila spisovatele Milana Kunderu a známé herce Miloše Kopeckého a Pavla Landovského. Režisér Antonín Kachlík ji totiž svěřil hlavní roly naivní dívky Janičky v tragikomedii Já, truchlivý bůh (1969).

Snímek patří k přelomovým, protože do té doby více méně teoretik Kundera se v něm setkává s prací scénáristy a navíc ve svém rodném prostředí Brně. Kundera do té doby učil na FAMU, kterou i absolvoval v oboru režie a scenáristika.

Společně s Antonínem Kachlíkem tak ušili Kunderovu předlohu ze Směšných lásek filmu na míru. Bohužel se později slavný spisovatel od snímku i povídky distancoval, to ale nic nemění na tom, že se Já, truchlivý Bůh! Úspěšně reprízuje dodnes.

Hana Lelitová byla koncem 60. let ztělesněním ostravské krasavice, a měla na to i odpovídající titul: Miss Vítkovických železáren. Nejen, že vyhrála tuto soutěž královny krásy, ale stala se i vicemiss Ostravy.

Antonín Kachlík s Milanem Kunderou si podle vzpomínek herečky představovali naivní dívku, právě proto se snažili z ostravské brunety udělat hloupoučkou blondýnku.

Nejen, že jí dali blonďatou paruku, ve finále debutantku předabovala zkušenější filmová herečka Alena Procházková.

Hana Lelitová zůstala věrná divadelnímu řemeslu, v době Kunderovy adaptace už hrála v Divadle Petra Bezruče, a ve filmu se objevovala jen sporadicky, nicméně u pozoruhodných osobností.

Ve stejném roce svého filmové debutu si jí všimnul slavný Juraj Herz a obsadil ji do zdařilé adaptace Sladké hry minulého léta (1969).

Snímek umožnil ostravské miss excelovat vedle slovenských hereckých legend jako je Milan Lasica a Július Satinský. Juraj Herz pak využil staré známosti a vzpomněl si na Hanu v době natáčení svého válečného dramatu Zastihla mě noc (1985).

Zaujala i slovenského mistra obrazu Juraje Jakubiska, který s ní natočil Neveru po slovensky. Na Slovensku měla Hana Lelitová větší štěstí, obsadili ji i do kriminálky Šeptající fantóm (1975) nebo do socialistického dramatu Ohnivé křižovatky (1974), bohužel tyto snímky už dávno zapadly.

Výhrou nebyla ani role manželky výrobce gramofonových desek Maxe Ferrera v muzikálu Hvězda padá vzhůru (1974). Skutečná hvězda snímku Karel Gott prý po ní šílel a zastavoval pro Hanu i letadlo, aby stihla představení v Ostravě.

Nejraději ale vzpomíná na znovusetkání s Milošem Kopeckým, když spolu po letech natáčeli pro ostravskou televizi. Stejně jako v roce 1969 i tehdy ji zval na jahodové knedlíky.

V roce 1990 se objevila v menší roli v „ostravské“ kriminálce Divoká svině.

Přes všechny vyjmenované filmové role tak v nepříliš bohaté filmografii Hany Lelitové-Prymusové zůstává dodnes bezkonkurenční role naivky Janičky z adaptace Já, truchlivý bůh.

Málokterá filmová hvězda se tak může jako ona pochlubit účastí na díle nejpřekládanějšího autora českého původu.

Stálé angažmá měla v Divadle Petra Bezruče a ve Slezském divadla v Opavě. Několik sezón hostovala v Těšínském divadle, spolupracovala s Národním divadlem moravskoslezským.

Zahrála si i na letních Shakespearovských slavnostech v úspěšné Komedii omylů. Vyučuje na Lidové konzervatoři a Múzické škole v Ostravě-Mariánských Horách.

Společně s manželem, operním pěvcem Adolfem Prymusem, provozovali zájezdové divadlo.

Autor je filmový kritik a publicista