Nesmrtelné hospody: Hostinský se zastřelil, když gestapákovi někdo vyměnil na autě německou vlaječku za českou
Nejstarší hospoda v Šenově zvaná Pod zámkem je opravdu hodně stará, její počátky se vážou až ke vzniku šenovského zámku.
Dnes už asi nežije nikdo, kdo šenovský zámek pamatuje, protože ho už jako značně zchátralý strhli v roce 1928. A Šenováci si ho tehdy rozebrali do poslední cihly, posloužil jim ke stavbě vlastních obydlí.
Hostinec Pod zámkem však zůstal, dlouho sloužil šenovským pivařům a až nedávno se z něj stal malý pivovar. Kdo si však chce ve starém výčepu posedět, stačí se s majiteli domluvit a do staré hospody zvané nedávno také Šamara, si zajít a užít si jejího genius loci. Tedy až skončí opatření proti pandemii...
Ze staré panské hospody je dnes spíše klub. A pivovar
„Nabízíme původní restaurační část pro různé oslavy a další akce, pro různé pivní nadšence a turisty, kteří objíždějí české pivovary a degustují různá piva. Jsme spíše takový klub, Nemáme stálou otevírací dobu, po telefonickém objednání si do hospody mohou přijít posedět i běžní lidé a známí. Štamgastů máme hodně. Jen si trochu vybíráme, nechceme, aby nám sem chodili nějací pobudové,“ říká sládek a hostinský šenovského pivovaru a pohostinství Rostislav Kosňovský.
Provozuje hospodu spíše formou klubu. Lidi zavolají, jestli je otevřeno. „Když je, tak přijdou na pivo, umíme ale nabídnout i gastronomii. Někdy i denně. Chodí nám sem šenovské sokolky, turistické kroužky a stálí zákazníci. A my jim zase zaručujeme soukromí a diskrétnost. Jedním z našich stálých hostů je třeba soudce, který nechce v hospodách potkávat ty, které posílal za mříže. Naši pejsci ho ochrání,“ říká s úsměvem sládek.
Objevené kameny, klenby a zarostlý nárožní kámen původní krčmy
Se ženou se chystají ještě letos otevřít u staré hospody zahradu. Paní Kosňovská dokončovanou zahrádku obložila říčními kameny, které dokumentují dvě a půl století dlouhou historii hostince. Přitom tady široko daleko žádná řeka není,“ upozorňuje Rostislav Kosňovský.
„Našla jsem je několik metrů hluboko, jeden vedle druhého, jako se dláždily třeba ve středověku cesty a zřejmě tudy také nějaká vedla. Zatím jsem se k nějakým starým mapám nedostala, ale možná je tam i zakreslená. Podobné cesty jsou vidět v pamětnických filmech,“ říká Zuzana Kosňovská a ukazuje „objevené“ kameny.
Její muž připomíná také staré stropní klenby ve své varně a ve sklepě hostince. „A nejstarší památkou na původní hospodu je velký nárožní kámen na roku hospody, který je teď zarostlý psím vínem. „Máme staré fotky, jak na tom kameni sedí v devatenáctém století šenovské děti, rakouskouherští vojáci či kolem něho jdou májové průvody. Šenov se chystá dělat novou cestu, tak potom chci ten kámen odhalit a instalovat u něj ceduli s těmi fotkami a povídáním o hostinci. Protože ten nárožní kámen patřil k prapůvodní podobě panského hostince,“ říká Rostislav Kosňovský.
Šlechtic prodal panskou krčmu synu kováře, ten mohl mít u pánů i krávy a prasata
Nejstarší záznam, který se místním badatelům sdružujícím se kolem Šenovského muzea podařilo k nejstarší šenovské hospodě nalézt, pochází z roku 1776. Místní historik Zdeněk Šebesta zjistil z této listiny, že majitel šenovského panství Karel František Skrbenský z Hříště stvrzuje prodej vrchnostenské krčmy vedle panského pivovaru, a to za 130 zlatých.
Hostinec Pod zámkem je velmi starý, postaven byl jako vrchnostenská krčma někdy před rokem 1740, snad okolo roku 1720 a patřil rodu Skrbenských. Oficiálním názvem byl vždy Pod zámkem, neoficiálních bylo několik - U Maxe, U Lichtenšterna, Na krčmě, U Wünsche, U Kocura, U Kramské, Šamara. Na rohu hostince Pod zámkem býval velký kámen, který zde zůstal až někde do sedmdesátých let. Lidé na něj rádi sedávali a auta dávala pozor, ať do něj nenarazí. Častým dokreslením tehdejšího života u hostince bývali stánkoví prodejci. V levé části býval dlouho patrný nápis Kino Lucina, které tu začalo promítat v roce 1930. Zajímavá je rovněž reklamní tabule obchodního domu RIX z Ostravy, který byl vybudován v roce 1909 a druhý obchodní dům tohoto jména byl otevřen v roce 1928. A který zničily americké bomby v roce 1944 při tehdejším srpnovém bombardování Ostravy. Na hostinci je již umístěna konzola s dráty elektrického proudu, zavedeného do obce v letech 1930-1931, foto okolo roku 1933. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
K takzvané dědičné držbě získal panskou hospodu za tuto cenu syn zdejšího kováře Jana Miksy Andres. Listina mu však připisuje i povinnosti, například šenkovat panské pivo a pálenku nebo držet muziku. Nesmí však v krčmě trpět žádné bitky.
Má též právo poskytnout pocestným lidem a formanům nocleh a zaopatření. Za to má platit ročně deset zlatých. „Povoluje se mu též bezplatná pastva dvou krav a vepřů v panském stádě a užívání loučky i zahrady za krčmou. Tato listina v zemském archivu v Opavě z 16. července 1743 podle Zdeňka Šebesty dokazuje, že podzámecká hospůdka je už hodně stará. A třebaže její přesné stáří neznáme, víme, že je starší budovou než šenovský kostel Prozřetelnosti Boží.
Nová fakta: Panskou krčmu si už dříve pronajal židovský obchodník
Milan Pastrňák z nedalekých Václavovic doplňuje, že nejstarší, rohová část budovy hostince prý není kupodivu podsklepena, což pro dávné hostince nebylo obvyklé.
„Také je novou informací, že ještě před prodejem hostince Pod zámkem Andresi Miksovi majitelé šenovského panství hospodu pronajímali. V zápisu o obyvatelích židovského původu na Frýdeckém panství je uvedeno, že v období slezských válek v letech 1743 až 1744 byl nájemcem hospody Salomon Simon ze Šenova, ovšem poté, co ji majitel panství prodal, si tento židovský obchodník pronajal od frýdeckého měšťana Samuela Mališe šenk ve Frýdku a později se usadil v Komorní Lhotce,“ popisuje badatel.
Pod zámek chodili spíše „lepší“ lidé, šéfoval jí i otec slavného malíře
Na Obecní ulici, kde hospoda stojí, bývaly na docela malém prostoru celkem tři hospody. Vedle pivovaru byla nálevna. Hned naproti v domě se pálila kořalka. A pár desítek metrů vzadu, kde je dodnes pozůstatek kina, bývala fojtská hospoda u Tlolků, kde se dříve říkalo v Harendě.
Pohled na zámek a kostel, rovněž rybník Inzula s dřevěným můstkem, lihovar/pivovar s dominantním komínem, dřevěnici rodičů Viléma Wünscheho, hostinec Pod zámkem, hostinec Kasper (později hostinec Tlolka). Vedle sebe tak existovaly dva hostince. Foto, na kterém je zajímavé i patrné výrazné zkreslení vzdáleností – zámek je téměř „nalepen“ na uvedené budovy, zcela vlevo vzadu je silueta fary, je pravděpodobně z roku 1901. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
„Takže na tom malém koutě byly prakticky tři šenky a lidé do nich hojně chodili. Hospoda pod zámkem však byla spíše taková pro panstvo a lepší lidi, do nálevny a k Tlolkovi chodili spíše třeba horníci. Ale i v ní býval vymezený stůl pro vrchnost,“ říká další šenovský historik Milan Pastrňák, který si rád donedávna v hospodě Pod zámkem poseděl.
Upozorňuje však, že podrobná historie někdejší panské hospody Pod zámkem zatím není sepsána. Badatel Zdeněk Šebesta se o ni zajímá spíše kvůli šenovskému malíři, národnímu umělci Vilému Wünschemu.
„Bydlel naproti hospodě u cesty a měl tam ateliér. Je tam ve štítě soška Merkura. Otec malíře měl dokonce jeden čas hospodu Pod zámkem pronajatou. Takže některé obrázky Viléma Wünscheho jsou dokonce přímo situovány do této hospody, třeba právě jeho známý obraz pijáka na židli a ruchu v krčmě,“ říká Milan Pastrňák.
Obraz Viléma Wünsche z hospodského prostředí. Foto: archiv Šenovského muzea
Hostinci se říká i Šamara. Podle jména fenky paní hostinské
Pohostinství Pod Zámkem, které dokazuje své stáří číslem popisným 6, si před několika lety dlouhodobě pronajali manželé Zuzana a Rostislav Kosňovský. Sládek ukazuje, že kolem jeho hospody býval lihovar a pivovar. „Tady, kde jsou garáže, bývaly v osmnáctém století stáje pro koně formanů, kteří se zde v panském hostinci stavovali, když tudy jezdili po hlavní cestě do Šenova, Petřvaldu, Těšína, Karviné. Tady si ošetřili koně a přišli na nějaké to pivo a přespávali nahoře,“ provází hostincem sládek.
A dodává, že hospoda je o více než půl století starší než třeba šenovský kostel. Na starých pohlednicích jsou vždy hezky vidět nad sebou – v popředí hostinec, za ním dnes už dávno neexistující zámek a vzadu kostel.
Panská honorace přijela v kočáře k hostinci Pod zámkem. V pravé části je původní oplocení, které bylo později zlikvidováno. Za plotem je venkovní vstup do kvalitních chladných sklepů pod hostincem, které byly využívány hostincem, lihovarem i pivovarem pro skladování surovin i hotových výrobků, foto okolo roku 1922. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
Šamara se pohostinství říká podle jména feny německého ovčáka, kterou měla legendární hostinská paní Kramská. Donedávna po restituci hostinec provozovala Zdenička Najmonová, která ale před několika lety zemřela a její manžel hostinec pronajímal. Ne moc šťastně.
Pověst Šamary upadala, až se tu usídlil sládek malého pivovaru
„Stala se z toho časem taková spíše čtverka, kam chodí hlavně pijáci piva. Šipky, kulečník, fotbálek. Přitom si ještě pamatuji, že tu chodívali na plzeňské pivo nebo čaj starší a vážení obyvatelé Šenova, když šli třeba z kostela. Bývalo to dříve asi nejkulturnější místo v Šenově. Po zdražení plzeňského se tady ale začalo točit levnější pivo, přestalo se tu vařit a už to byla spíše jen taková konzumárna,“ říká třiašedesátiletý sládek, který si hostinec dlouhodobě pronajal někdy před třemi lety. Ale má dost zkušeností z různých ostravských podniků. Pracoval třeba v restauracích Fénix, U Křižánka, Na Spolku nebo v restauraci Pavilon na Černé louce.
V dříve až moc rušné hospodě, v níž stále zůstal fungující výčep a restaurační prostory či kulečník, vaří pan Rostislav Kosňovský výhradně své speciály a svá pšeničná silná piva, někdy s hutnou dávkou pšeničného nebo nakuřovaného sladu. A to podle přesných, vesměs německých receptů, které si přivezl, když jako kuchař působil v Německu.
Rostislav Kosňovský. Foto: Petr Broulík
„Hlavně v Bavorsku, tam jsem se kromě pokrmů jako šéfkuchař dostal i k vaření piva. A domů jsme si přivezli technologie i recepty. Všechno vaříme i mícháme ručně. Jako se vařilo pivo v Německu před pěti sty lety, vaříme jejich klasická piva, ale nebráníme se ani těm novým, jako jsou APA, IPA. Máme svrchně kvašená i spodně kvašená piva,“ říká muž, který vaří své pivo více než šestnáct let. Někdy i denně.
Klient přijede a vybere si z patnácti druhů piva
Pivo už dříve vařil v prostorách domu pod dalším šenovským starým hostincem Horakůvka. „Vaříme však pivo jen pro naše zákazníky a pro sebe. Průmyslová piva nevyhledáváme. Nejsou to běžná pasterovaná, sterilovaná a filtrovaná piva, ale takzvaná živá piva. Ani je nerozvážíme, klienti si pro ně jezdí k nám, nebo ho tady pijí při akcích. Pivo tady načepujeme nebo narazíme bečku. Rozvážením nebo špatným zacházením tohle živé pivo rychle stárne nebo se kazí. Je to podobné, jako byste si vzal do ruksaku mléko a utíkal s ním na Lysou horu. Tak vám z toho vznikne máslo,“ říká Rostislav Kosňovský.
Jak to tedy funguje? Klient přijede, vybere si z nějakých patnácti druhů piva a sládek mu ze sklepa přinese lahve nebo přiveze na dvůr bečku piva. A klient má pivo ke grilování nebo si dá lahve do ledničky a týden je pije. Rostislav Kosňovský také pomáhá domácím pivovarníkům. Tedy těm fajnšmekrům, kteří si doma vaří svoje vlastní pivo.
Jako první v Česku založil s bývalým kolegou e-shop se surovinami pro vaření piva. Těm, kdo si chtějí uvařit doma svoje vlastní pivo, dodává jim hotové „balíčky“ k uvaření různých klasických značek piv, která mají třeba stále oblibě Němci. „Manželka si udělala pivovarnickou školu a funguje jako druhý sládek,“ usmívá se muž, pro něhož je vaření piva hlavně velké „hobby“.
Možná i proto jejich pivo Hefeweizen vyhrálo letos na jaře v kategorii „pšeničné pivo“ na pivní soutěži malých pivovarů v Padochově. „To pivo je bavorská klasika,“ říká Rostislav Kosňovský a upozorňuje, že jeho piva mají přesné názvy, pod jakými se vyrábějí v Německu. „Žádné Šéfovo tajemství, pod kterým nikdo neví, co si má představit, u nás nevedeme,“ ujišťuje sládek šenovského pivovárku, který vyrábí i originální pivní bonbony dvou příchutí.
Vaříme piva, jak se vařila kdysi. Říkalo se mu bílé a bylo pšeničné
Jeho pivovar vlastně dobře „ladí“ se starou panskou hospodou. „Vaříme totiž v podstatě historická piva. Kdysi dávno se totiž vařila piva s vysokým podílem pšenice. Bavorsko a část Evropy tato piva vařila, říkalo se mu bílé pivo. Někdy se do pšenice přidal oves, protože pšenice i oves byly levné plodiny a byly všude. Tenkrát se ještě nevědělo, že ječmen bude jednou klíčová pivovarnická plodina. Pak vznikl i sladovnický ječmen, dvouřadý nebo šestiřadý. Ale Němci mají podíl pšenice stále ještě u většiny piv a to i v ležácích,“ vysvětluje Rostislav Kosňovský.
A jaké pivo mohli pít bohatí návštěvníci panské hospody, ale i horníci, v panské krčmě pod šenovským zámkem? Neslo název Šenovské. My jsme na něj vlastně svými pivy navázali a hlásíme se k němu. Akorát nemáme žádné mázhausy a už nám neporoučí žádná šlechta,“ říká sládek.
Recepturu z Šenova převzal i Strassmanův pivovar v Ostravě
Není sice přesně známo, kdy panský pivovar naproti panské hospodě vznikl, ale z historické literatury je jisté, že šenovské pivo se vozilo kdysi až za Kunčice, dokonce až za řeku na Prajzkou.
„Šenovské pivo bylo známé jako velice silné, velice hutné a těžké. Dokonce německý Strassmanův pivovar, který stával v centru Ostravy, začal vařit recepturu šenovského pivovaru. Byla to ta nejsilnější havířská piva. Měla možná nad patnáct stupňů alkoholu, tehdy se řídká piva pro ty chlapy, kteří ho pili po šichtě, nevařila. Pivo je mělo uvolnit po těžké robotě,“ říká sládek malého šenovského pivovaru.
Uprostřed rozsáhlý živnostensko-bytový dům Čeňka Večeři (1893-1934) a Marie Večeřové, rozené Kubalové (1904-1991), již bez zbořeného pivovarského/lihovarského komínu (v roce 1924). Zcela vlevo dům rodiny Grzegorzových, později Wünscheových, vpravo dva prakticky vedle sebe stojící hostince - Pod zámkem a Hostinec Kasper (později Tlolka). Vpravo vzadu mezi stromy zámecká střecha s komínem, foto zhotoveno z hráze rybníku Inzula okolo roku 1926. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
Proto byli i havíři nezřídka hosty hospody Pod Zámkem v Šenově. „Hodně chlapů z obce dojíždělo za prací na šachty do Ostravy, tady šachty nebyly. A hned, jak přijeli, šli sem na pár piv do hospody. Všechno v dole vypotili. V šachtách si totiž nemohli dát třeba nízkostupňové pivo, jako se dalo pít při směně třeba v hutích,“ říká Rostislav Kosňovský.
Lupiči na půdě kradli, zatímco dole se veselili svatebčané
Vraťme se po návštěvě u dnešních majitelů do historie panského hostince. Nejstarší hospoda se objevuje v některých písemnostech, ale i ve zkazkách a pověstech. O jednom takovém vyloupení šenovského krčmáře Havrana se dochovala lidová báseň. Jestli je pravdivá, nevíme. Je to však veselá zkazka o lupiči džentlmenovi, která využívá půvabného staroostravského nářečí.
Je o tom, jak zloději vykrádali hostinec, zatímco velitel bandy ještě zvládl svým šarmem drze zapůsobit na svatebčany, kteří dole nic netušíce i s krčmářkou slavili. "Vždyť kdo ví, možná to byl sám proslulý zbojník Ondráš," jak k události připomíná ředitelka Šenovského muzea Simona Slavíková. „Ostatně tady v okolí Ondráš rád po hospodách chodil, a některé i vykradl, třeba jednu starou v Sedlištích. Ale těžko to dnes už dokázat, ale připisují mu to někteří,“ usmívá se ředitelka a začne číst povídání nazvané „Nemilá návštěva“:
Šéf zlodějů písničkou „navigoval“ z rozjařené hospody své kumpány
Je tomu hodně dávno, co v Šenově vyloupili lupiči krčmu páně Havranovu. V den nemilé návštěvy pořádala se v hostinci svatební taneční zábava. Povídá se, že uprostřed největší zábavy vkročil do sálu vysoký pán pěkně ustrojený, který měl na prstech krásné zlaté prsteny a ve vestě zlaté hodinky s tlustým řetězem.
Účastníci zábavy myslili, že je navštívil mladý hrabě z šenovského zámku, popřípadě nějaký urozený pán ze sousedního panství. Chvíli prohlížel si pečlivě účastníky, ba i ženicha a nevěstu přivítal a na to vytáhl měšec s penězi, potřásl jím a poručil několik sklenic piva hudebníkům, které vyzval, aby mu zahráli. Že by si rád zazpíval. Udal nápěv a venkovští šumaři jej doprovázeli. A zpíval:
„Namazaj se tumpilečkem lojem, aby to šlo tichym strojem.
Judá, dunajdá. Judá dunajdá.
Ve stropě sálu byla otevřená ventilace, proto zvláštní host pro své kradoucí kamarády, které takto v patře hospody „navigoval“, zanotoval:
Zatkaj ďure vietchym, bo sa tam sviti, a jak tě tam kdo uvidi, tak tě tam chyti.
Judá dunajdá, Judá dunajdá
Spusť sa nadul kolanami, ať sa gura nietřese nad nami
Judá dunajdá. Judá dunajdá.
Siveho mi kuňa ošedlejte, při udolu mně tam čekejtě
judá dunajdá, judá dunajdá.
Po zpěvu těchto slok skladby uchopil paní hostinskou Havranovou do tance a zazpíval:
Sbohem buďte, krčmařičkaa švarna, už je gura i maštalička prazdna
Judá dunajdá. Judá dunajdá.
Zda se to opravdu stalo, ví jen stěny panského hostince Pod zámkem. Historik Milan Pastrňák však říká, že zloději určitě nebyla banda zbojníka Ondráše. „Ten byl zabit ve Sviadnovské hospodě už v roce 1715 a Havran byl hostinským v hostinci Pod zámkem v roce 1831,“ vysvětluje.
Diplomka o hospodách líčí, jak Lichtenstern prodal panský šenk hajnému
Historii Panské hospody v Šenově v letech 1860 až 1948 zpracovala ve své diplomové práci nazvané Hospodské živnosti na Frýdecku v roce 2006 Lucie Jelínková pod vedením historika Milana Myšky, který například zpracoval podrobnou historii známého beskydského šenku U Bebka.
Hostinec Pod zámkem, v levé přilehlé části je vidět dřívější oblíbené kino Lucina, které bylo přistaveno k hostinci v letech 1929-1930, ale v roce 1954 bohužel vyhořelo a celá levá část budovy, přilehlá k hostinci, byla následně zbourána. V pravé části je již patrný občasně používaný název Restaurace. Objekt hostince byl během své působnosti několikrát stavebně upravován. Potvrzením, že nárožní kámen opravdu plnil svůj účel a byl využíván, je i tento snímek s odpočívajícím chlapcem, foto okolo roku 1931. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
Pro milovníky historie hospod tedy otevřme tuto zajímavou diplomku:
Kolem roku 1895 bylo podle dopisu z Hejtmanství v Těšíně pro dům č. p. 6 v Šenově uděleno slezskou zemskou vládou v Opavě reálné právo k výčepu piva a kořalky. Vlastníkem reality byl tehdy Jindřich Lichtenstern, který v roce 1897 prodal Panskou hospodu Janu Robenekovi, hajnému v Kaňovicích.
Ten požádal Okresní hejtmanství, aby hostinskou a výčepní koncesi převedlo na jeho jméno, neboť se dosavadní majitel Jindřich Lichternstern koncese v jeho prospěch vzdal. Asi po dvou měsících získal Jan Robenek koncesní dekret. Součástí hostince byl tehdy obchod se smíšeným zbožím, ve kterém pomáhal zeť Jana Robenka, Karel Pašík.
Hrabě koupil panskou hospodu zpět a začal ji pronajímat
Hrabě Bedřich Larisch Mönich, majitel velkostatku v Šenově, koupil stavení č. p. 6 a dne 2. dubna 1906 byla na jeho jméno vystavena hostinská a výčepní koncese, která byla doplněna o veškerá oprávnění. Od roku 1909 měl koncesi v pronájmu František Vašíček. Když roku 1922 zemřel, usilovala o pronájem hostince Bedřicha Larisch Mönicha vdova Antonie Vašíčková, narozená 9. června 1883 v Šenově. Protože uměla vést hostinec, byl jí pronájem schválen na dobu tří let.
Jakmile vypršela nájemní lhůta, vzdal se Bedřich Larisch Mönich koncese ve prospěch Roberta Kocura, který pohostinství od hraběte dne 30. prosince 1924 koupil. Hrabě upozornil na to, že se koncese vzdal s tou podmínkou, že bude se stejnými oprávněními propůjčena novému majiteli hostince.
Nastupuje Robert Kocur, ale musel rozdělit, osvětlit a ventilovat záchody
Robert Kocur, narozený 20. února 1895 v Petřvaldě, nebyl trestně stíhán a byl vyučený číšník. Po škole byl zaměstnán jako sklepník a poté měl v pronájmu hostinec v Petřvaldě. Díky tomu byl členem Společenstva hostinských a živnostníků.
Robert Kocur zaslal na Okresní správu žádost o vystavení hostinské koncese. Uvedl v ní, že pohostinství by mělo být i nadále zachováno, neboť místnosti vyhovovaly stanoveným normám, v blízkém okolí se žádný jiný občerstvovací dům nenacházel a hostinec zároveň ležel na strategickém místě, a to na křižovatce hlavních cest.
Hostinec brzy navštívila komise, která posoudila stav nemovitosti a rozhodla, že bude zapotřebí odstranit drobné nedostatky. Robert Kocur měl například „umístit kolem kamen plech, aby nedošlo k požáru, záchody měly být odděleny, řádně osvětleny a ventilovány, žumpa vystavěna z nepropustného materiálu a přikryta krytem."
Nedostatky měly být opraveny do roka. Přestože nový majitel chtěl provést opravy do stanoveného termínu, z finančních důvodů se mu to nepodařilo. Požádal proto Okresní politickou správu o roční prodloužení úprav. Řádná kolaudace tak proběhla až v září roku 1927.
Po smrti hostinského v roce 1940 vdova převzala koncesi a šenk pronajala
Robert Kocur obdržel koncesní dekret dne 6. února 1925, během března byla Robertu Kocurovi rozšířená koncese o dovolení podávat jídla, čepovat víno, podávat kávu, čaj, čokoládu, jiné teplé nápoje a občerstvení.
Manželé Kocourovi se o chod hostince řádně starali až do února roku 1940. Hostinec byl u místních i cestujících oblíben, čemuž odpovídaly také zisky. Robert Kocur však na počátku března téhož roku zemřel. Emilie Kocurová se rozhodla, že živnost povede sama. Manželé byli totiž bezdětní a nebyl tedy nikdo jiný, kdo by byl oprávněn živnost dědit. Proto byla Emilii Kocurové vystavena koncese, která platila po dobu jejího vdovského stavu.
V květnu roku 1940 však Emilie dala hostinec do pronájmu. Novým nájemcem panské hospody se stal Jan Walonga, narozený 22. dubna 1893. Byl ženatý a s hostinskou živností měl zkušenosti. V letech 1924 až 1939 provozoval hospody v Dolní Suché, v Moravské Ostravě-Vítkovicích, v Dolních Bludovicích a poslední pronájem měl v letech 1936 až 1939 v Prostřední a Dolní Suché. Emilie Kocurová s ním po smrti manžela nájemní smlouvu podepsala na dobu tří let.
Na německém autě se objevila československá vlaječka
V diplomové práci její autorka napsala lakonicky, že „Robert Kocur však na počátku března téhož roku zemřel“. Za těmito slovy se však skrývá dramatická událost, kterou nám osvětluje místní historik Milan Pastrňák z Václavovic.
K hostinci Pod Zámkem se váže i dramatická příhoda z období okupace. „Do hostince Pod Zámkem chodíval německý velitel místní vojenské jednotky Stephan Blaszczyk. Sedával tam prý dost často, bydlel v Šenově u správce šenovského velkostatku Emila Mildeho a služebně jezdíval do Ostravy. A jednou byl ten velitel opět v panské hospodě, kam to měl kousek. Pobyl tam i s dalšími Němci dost dlouho. Ráno poté jel na gestapo do Ostravy. A ve městě zjistil, že na služebním automobilu, na místě, kam se zasunují vlaječky, má československou vlaječku,“ vypráví historik Milan Pastrňák.
To byla velká ostuda. „Velitel se vrátil zpátky a měl prý delší dramatický rozhovor s hospodským Robertem Kocurem. Pak německý velitel odešel a ten hospodský se - zastřelil. Je to zvláštní příběh – je například divné, že hostinský měl pistoli. Velitel gestapa mu zřejmě nějak vyhrožoval. Ale jestli měl svůj vůz zaparkovaný před hospodou, mohl mu tu vlaječku dát na auto kdokoliv jiný, kdo šel třeba jen večer kolem. Hostinský Kocur to vzal zřejmě takhle na sebe…,“ říká Milan Pastrňák.
Nacista Blaszczyk se v opilství rád převlékal do uniforem SA a SS
„Sebevraždu“ hostinského Roberta Kocura vylíčil ve své knize k 700 letům města Šenova vydané v roce 1986 i její autor Ludvík Tvrdý.
Stephan Blaszczyk byl komandant německého pohraničního komanda. Tento pán pocházel z Katovic a denně se opíjel a navštěvoval zámeckou restauraci, V opilství se rád převlékal do uniformy SA a SS. Rád se také chlubil, že je dobrým boxerem a ostatně celá řada lidí pocítila jeho pěsti na svém těle..
V zámecké restauraci se sjížděli na večerní pohoštění i gestapáci z Ostravy. Blaszczyk se spřátelil s hostinským Robertem Kocurem tak, že se před ostatními hosty někdy objímali jako nejlepší přátelé. Jednoho dne nějaký odvážlivec vyměnil na gestapáckém autě, které stálo u zámecké hospody, německou vlajku za československou. To vzbudilo velké podezření na hostinského Roberta Kocura, kterému Blaszczyk vyhrožoval pomstou. Svědkové vypravovali, konkrétně pamětník Antonín Slíva, že pod hrozbou a ze strachu se Robert Kocur zastřelil. Pohřeb měl 7. března 1940, píše Ludvík Tvrdý.
Výstavba budovy kina Lucina nad hostincem „Pod zámkem“. Na trakaři sedí Robert Kocur (1895-1940), majitel hostince Pod zámkem, vedle něj stojí Josef Brháček (1911-1984) a Antonín Kubina (1899-1964). Budovu kina Lucina postavili v letech 1928-1930 společně Robert Kocur, jeho manželka Emilie Kocurová, rozená Bergerová (1892-1969) a Dělnická tělovýchovná jednota. Budova byla přistavena ze severní strany jednou stěnou k hostinci Pod zámkem. DTJ byla v této přístavbě k hostinci v nájmu. V roce 1930 DTJ získala kinolicenci pro kino Lucina. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
Fašista má na svědomí i učitele, který skončil v Osvětimi
Ludvík Tvrdý líčí také, že neblahý německý „štamgast“ panské hospody má na svědomí i život místního učitele a předsedy šenovského Sokola Viléma Maňovského, kterého nechal 8. října 1941 zatknout a při jeho návštěvě ve vězení ho po rozmluvě týral a poslal do Osvětimi, kde učitel Maňovský 7. února zahynul v plynové komoře.
Jan Tvrdý také uvádí, že v jiných šenovských pohostinských restauracích jako Na Křižovatce, Na Horakůvce, U Večeřů či U Tří kaštanů denně hodovali němečtí okupanti. Mezi ně přijížděli i gastapáci se známým velitelem Fitzem.
V hospodách zněly německé písně, někteří za Němce platili
Často v těchto restauracích pro místního občana a dělníka pivo nebylo, ale pro Němce muselo být vždycky. Mnozí obchodníci a řezníci přinášeli s sebou na bankety i dobré lihoviny, klobásy a celé tyčky salámu. Němci se v restauracích dlouho do noci vydatně opíjeli.
Další foto z výstavby kina Lucina. Na snímku jsou opět Josef Brháček (1911-1984), Antonín Kubina (1899-1964) a parta zedníků a pomocníků. Majitelé hostince Pod zámkem Robert Kocur (1895-1940) a Emilie Kocurová, rozená Bergerová (1892-1969) na snímku nejsou. Kina v Šenově existovala v letech 1930-1984 (1930-1954 Kino Lucina, 1955-1961 Kino Na Vraclaví/ U Zajíčky, 1961-1984 Kino Panorama Lucina/U Tlolky), foto z roku 1928. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
Zněly německé písně. Při prošetřování v roce 1945 majitelé restaurací a občané, kteří je obsluhovali, vyprávěli, že se nikdy nesměli hodujícím německým fašistům postavit na odpor. Nikdy nemohli odmítnout, že nemají zboží. Bylo jim vyhrožováno: „Když nemáš a nebudeš mít, tak tady nebudeš.“
Také se prý stávalo, že občané Šenova, kteří s Němci hodovali, při placení banketu předstihovali jeden druhého. Všichni chtěli platit, což považovali za svou čest, že mohli Němce pohostit, píše Jan Tvrdý ve své publikaci.
Vnučka hostinského zpochybnila přátelství hostinského a nacisty
Nicméně historikové a také místní občané publikaci Ludvíka Tvrdého z roku 1986 příliš neuznávají. „Byla vydaná k 65. výročí založení místní organizace KSČ a je psaná tendenčně. Ale i tak je v ní možné najít mnoho zajímavého. Ludvík Tvrdý byl pamětník, v knize konkrétně jmenuje mnohé šenovské občany a nemohl si tedy příliš vymýšlet, protože někteří lidé, o nichž psal, v té době žili,“ vysvětluje historik Milan Pastrňák.
Dodává, že vnučka paní Kocurové při osobním rozhovoru zpochybnila přátelský vztah hostinského Kocura s německým velitelem, jak jej Tvrdý popsal. „Z dalších zdrojů pamětníků jsem zjistil, jak k sebevraždě hostinského konkrétně došlo. Německý velitel Roberta Kocura těsně před tím, než se zastřelil v hostinci, navštívil a měl s ním delší hovor. Výstřel však padl, až když Blaszczyk z hostince vyšel,“ sdělil badatel Milan Pastrňák.
Provdala se a koncese jí zanikla. Advokát pomohl získat novou
Po vypršení nájemní smlouvy v roce 1943 chtěla majitelka Emilie Kocurová vést živnost v panské krčmě v Šenově sama, ale Okresní úřad ve Frýdku zjistil, že se provdala za Františka Kramského. Proto podle tehdy platných paragrafů její hostinská a výčepní živnost na základě vdovského práva zanikla. Emilii Kramskou úřad upozornil, že pokud by chtěla v živnosti pokračovat, musela by požádat o udělení koncese nové.
Vyhořelé kino Lucina. Zůstaly holé zdi, které byly později zlikvidovány. Nahoře je patrné prohoření části střechy hostince Pod zámkem. Prostor po vyhořelém kinu byl vyčištěn a zůstal do dnešních dnů prázdný, zatravněný. Pamětníci určitě rádi vzpomínají na řadu krásných filmů a představení, které byly v kině Lucina promítnuty za dobu jeho existence, to znamená 24 let. Vzadu je vidět podnikatelsko-nájemní dům rodiny Ludvíka Vaška (1899-1965), který je dnes po celkové rekonstrukci a jsou zde nájemní byty, foto z konce roku 1954. Foto: Josef Bilan Šinovský: Knížka o Šenově - vzpomínky a dokumenty o lidech a obci
V březnu roku 1943 si proto Kramská najala advokáta Jana Praschifku, který pro ni získal doplněk koncese k reálnému právu k prodeji piva a vína. Koncese z roku 1925 tak zanikla a nově vystavená koncese z roku 1943 zahrnovala stejné kompetence, jako ta předchozí.
Emilii Kramské renovace hostince trvala až do října roku 1946. Poté už záznamy končí a brzy přišly nové poměry, které nejen paní Kramské, ale většině hospodským jejich krčmy zestátnily.