Nejnovější zprávy: Neznámý muž nepřežil střet s vlakem mezi Jistebníkem a Studénkou Louka na bývalé skládce se stala útočištěm pro včely

Filmové návraty

Oldřich Daněk, Ostravan, který proslavil psa pana Foustky

Magazín PATRIOT připravil seriál, který přiblíží proslulé i ty méně známé filmy a seriály, které se natáčely v Ostravě a v Moravskoslezském kraji, a také osobnosti spjaté s regionem.

Foto: Archiv Martina Jirouška

Tři tuny prachu (1960), legendární psychodrama z prostředí ostravské továrenské éry jsme už v seriálu Magazínu PATRIOT připomínali, jeho režiséra Oldřicha Daňka jsme si však ponechali na samostatný text.

Tento rodilý Ostravan je známější více jako spisovatel, dramatik anebo scénárista a kupodivu i televizní režisér. Jenže nás zajímá především jeho zvláštní filmová kariéra.

Vynikl ve zlatých šedesátkách, pak se náhle odmlčel a k filmu, jakožto klasickému médiu, se už nikdy nevrátil. Pocházel z dělnické rodiny, narodil se 16. ledna 1927 a maturoval na pověstném Matičním gymnáziu v Ostravě (1945).

Už tehdy byl poblázněn do kreativního umění a tak hned poté vstupuje na herecká prkna Divadla Petra Bezruče, tehdy ještě ovšem vedeného jako Divadlo mladých (1945 – 1946). Ale jde dál.

Daňkovy ambice míří na pražskou DAMU, kde jej cepují slavné osobnosti Ladislav Pešek, Karel Högr, jenže talentovaný mladík se nespokojí s jedním oborem a ještě si přibere divadelní režii u slavného Jindřicha Honzla (1947 – 1951). A dá vale Ostravě, aspoň na čas.

Už na gymnáziu spolupracoval jako herec s ostravským studiem Čs. rozhlasu. Je autorem řady rozhlasových inscenací.

„Daňkovou nejvlastnější tvůrčí doménou je drama. Společným jmenovatelem jeho rozsáhlé, žánrově i syžetově značně rozmanité tvorby je jemně vyvinutý smysl pro etické otázky přítomnosti i jejich adekvátní vyjádření. Daňkovy racionálně budované hry prokazují autorovu schopnost individuální charakteristiky postav, jsou vedeny živým, věcným dialogem a prostoupené bystrými postřehy. Vznikají zpravidla na základě precizně domyšlené výchozí dramatické situace. Často mají povahu scénické morality – jejich hlavním, stále obměňovaným tématem je mravní odpovědnost člověka,“ uvádí Štěpán Otčenášek ve Slovníku české literatury po roce 1945.

Jako profesionál dostane Oldřich Daněk angažmá ponejprve coby režisér divadle v Hradci Králové (1950 – 1953) a následně jako šéf činohry Divadla F. X. Šaldy v Liberci (1954 – 1957).

Už tehdy pošilhává po filmu. Jako scénárista, dramaturg a konečně režisér (od 1960) u Filmového studia Barrandov. Od roku 1973 je ve svobodném povolání, tedy takzvaně na volné noze. Přiměly jej k tomu okolnosti a nevraživost ze strany zaostalého socialistického tábora.

Jeho literární kariéra je velmi plodná. Nejprve upravoval nebo přebíral cizí látky, dopisoval do časopisů a psal romány: Král utíká z boje (1967), Únosce (1969), Král bez přilby (1971), Vražda v Olomouci (1972), Žhářky a požárnice (1980) atd.

Na divadle obdivoval jako pokrokový socialista tvorbu Bertolda Brechta. Jeho nejznámějším kusem je drama Dva na koni, jeden na oslu (1971).

Pro film psal scénáře a původní náměty. K těm proslulým patří například Krškovo přelomové drama Zde jsou lvi (1958), které nebýt zpátečnických soudruhů, mohlo předčasně odstartovat českou novou vlnu. Je tady ale také bizarní parodie na prohnilé západní bondovky s Janem Kačerem v hlavní roli: Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967) v režii slavného Václava Vorlíčka.

Pochopitelně poskytl scénáře i svým vlastním autorským snímkům jako Tři tuny prachu, Pohled do očí, Spanilá jízda, Lov na mamuta a zejména pro svůj asi nejslavnější a nejlepší film Královský omyl.

Pohled do očí (1961) je rovněž psychologické drama, ale třeba Lov na mamuta (1964) představuje hudební komedii. Jenže Daněk vynikl zejména coby autor historické tématiky, takže tady jsou následující skvosty jako Spanilá jízda (1963) s Petrem Kostkou a opět jeho učitelem Karlem Högerem a již zmíněné dramatického podobenství Královský omyl (1968) s Miroslavem Macháčkem, Luďkem Munzarem a Martinem Růžkem podle Daňkovy románové prvotiny Král utíká z boje.

Tyto snímky vynikají osobitým přístupem k látce a neotřelým způsobem zpracování, takže i dnes mohou zaujmout z hlediska vypravěčské svěžesti a jisté originality.

Oldřich Daněk ale dokonce hrál i před kamerou, nejprve diváka na hokeji v Takové lásce (1959) v režii téměř ostravského autora Jiřího Weisse a konečně dlouho, dlouho poté sám sebe – dramatika v Zaoralových Poutnících (1988).

Podle Daňkovy nejznámější divadelní hry natočil režisér Jiří Sequens stejnojmennou hudební romanci Dva na koni, jeden na oslu (1986).

V televizi pak začala jeho další existence, když už nemohl natáčet celovečerní snímky. Psal zde scénáře i režíroval. Nejznámější se staly dva seriály, které napsal s Janem Otčenáškem, a to Byl jednou jeden dům (1974) a Dnes v jednom domě (1979) v režii osvědčeného Františka Filipa. Proslulý se také stal seriál Břetislav a Jitka.

Poměrně plodný, svérázný a kvalitní autor Oldřich Daněk se do své rodné Ostravy už nikdy nevrátil, zemřel 3. září 2000 v Praze. Každý Ostravan by měl ale vidět nebo číst aspoň jedno z jeho slavných děl, stačí už jen právě ony proslulé a v něčem i nadčasové Tři tuny prachu.

Autor je filmový kritik a publicista

Fotogalerie