Recenze: Marná lásky snaha pro náročné v Divadle Jiřího Myrona

Činoherní novinka Národního divadla moravskoslezského láká diváka na inscenaci Shakespearovy rané komedie Marná lásky snaha, kterou soubor představil na jevišti Divadla Jiřího Myrona ještě na konci minulé sezony.

Jedná se o hru, která nevyniká bohatě komponovaným dějem nebo složitými zápletkami, nabízí však množství komických situací plných jazykových hříček a slovních přestřelek mileneckých dvojic.

Kultura Recenze filmu #annaismissing. Napětí s příchutí agitace 17/11/2023

Párů se ve hře objevuje hned několik. Zápletku rozvíjí mužské postavy, soustředěné kolem Ferdinanda, krále navarrského. Kromě krále to jsou dále tři členové jeho družiny, Longaville, Dumaine a Biron. Všichni čtyři se přihlásí k závazku, že se po tři roky budou věnovat pouze studiu, aniž by se oddávali společenským radovánkám, a to včetně dvoření ženám. Naneštěstí pro ně však na královský dvůr přijíždí vyřídit finanční nesrovnalosti princezna Francie se svými dvorními dámami, Rosalinou, Kateřinou a Marií. A protože král se svými dvořany již úmluvu stvrdil, nesmí princeznu pustit na půdu zámku. Přijetí se jí dostane potupně na poli, což princeznu urazí natolik, že se rozhodne pomstít, když se všichni čtyři pánové do nově příchozích dam zamilují. Kromě toho do děje vstupují další postavy, výrazný je vesničan Kotrba, který svou prostopášností tvoří kontrast k rigidnímu závazku dvořanů, a vesničanka tak trochu nízkých mravů Žakeneta, do níž se zamiluje výstřední španělský šlechtic Don Adriano de Armando.

Děj není nikterak rozvětvený, spíše propojuje jednotlivé situace, v nichž se ukrývá bohatství komiky a roztomilých jazykových hříček. A jazyk je největším kladem také v případě ostravského nastudování. Skvělý překlad Martina Hilského, jednoho z nejvytříbenějších českých překladatelů Shakespeara, vyniká díky velmi dobré herecké interpretaci, která se jasně prosazuje, neboť dostává dostatek prostoru od režiséra Romana Poláka. Situace správně nejsou naplňovány komplikovaným jevištním jednáním, opravdu se tu jedná slovem, a to s důrazem na sdělení myšlenky prostřednictvím dokonale strukturovaného verše. Důraz je tak položen na dialogy plné škádlení, dvoření, pichlavé ironie i určité lascivnosti.

Oproti tomu režisér se svým inscenačním týmem vytváří pro celek velmi osobitou, moderní formu. Myslím, že by se dalo říci, že je svým pojetím až radikální, což může být pro mnohé diváky, kteří do Divadla Jiřího Myrona chodí pravidelně, příliš. Tvůrčí tým neinscenuje hru v dobových kulisách a kostýmech. Scénografie Pavla Boráka se nesnaží o historizující realismus, pracuje se znaky, takže například část předního jeviště je tvořena velkou louží, jíž se dvořané snaživě vyhýbají, zatímco vesničan Kotrba se jí naschvál brodí téměř neustále. Je to jeden z řady motivů, které nutí diváka vstupovat do dialogu s tvůrci a zapojovat intelekt. Takto je pojata celá scénografie. Kostýmy Petera Čaneckého jsou rovněž svébytnou interpretací, nikoli dobovou módou. Nabízí se ale myšlenka, zdali takto uchopený klasický titul vybudí u diváků zvyklých v Divadle Jiřího Myrona na zcela odlišnou poetiku, nejen patřičný zájem, ale také pochopení. Napomoci tomu může poutavá múzičnost inscenace. Hudba Michala Novinského spolu s písněmi jsou výrazným tvůrčím přínosem. Obě složky působí povedeně, zpívané party navíc zcizují děj, což může opět diváka vytrhnout z pouhé „podívané“ a přimět jej k dialogu s tvůrci nad jejich interpretací této klasiky.

Právě ve výkladu ale bohužel spatřuji určité problémy dramaturgické. Tím asi nejzásadnějším je pojetí postav princezny a dvorních dam. Všechny jsou totiž interpretovány jako dosti hrdé, až bezcitné a tvrdé bytosti. Zcela upozaděna je původní renesanční lehkost, pramenící z toho, že jsou to vše jen dvorské hry. Tvůrci pro ni nenašli adekvátní současnou paralelu. Takto v charakterech žen zůstává pouze pichlavý sarkasmus směřovaný mužům, zvláště ve druhé půli, poté co si z dam páni tak trochu hrozivě vystřelí. Šlechtičny se ale tímto svým chováním stávají nesympatickými, takže je s podivem, že se do nich jejich mužští protějšci tak zamilují. Tímto je komediální rovina hry narušena. Marná lásky snaha je totiž hra právě o dvorských hrách a lehké svádivosti a dovádivosti, nikoli drama o pomstě a emancipačním boji proti mužům. Takový výklad příliš nefunguje, protože mužským figurám autor nedopřává dostatečně hlubokou charakterovou hloubku.

Inscenace má svá pozitiva, avšak obtížně nachází hranici mezi kome­diálností, k níž je předurčena samotným textem hry, a intelektuálně náročným výkladem, navíc představeným v dosti náročné scénické formě plné skrytých významů. Na jednu stranu oceňuji odvážné zařazení této inscenace do repertoáru Divadla Jiřího Myrona, ovšem je otázkou, jestli se tuto náročnost podaří před publikem obhájit.