Sto chutí Reného Müllera. Tohle gastro není pro mladý

Může se to zdát, ale přijít každé čtyři týdny s novým tématem na tenhle sloupek není tak snadné. V průběhu roku jsem měl to štěstí, že do mě vždy na poslední chvíli vrazila nějaká událost a já ji mohl pak přetavit v tyto řádky. Byl to v mnoha ohledech zajímavý rok, některé příběhy psal opravdu sám život a některé by nevymyslel ani sebekreativnější scénárista.

Jedno téma se ke mně vracelo v průběhu roku v kruzích a já ho poměrně dlouho vědomě odmítal. Teď, s koncem roku, mi přijde příhodné ho konečně otevřít. Proběhlo médii a valná část naší populace na to má určitě názor. Ač je to trochu protivné, myslím, že se v něm také skrývá nemalá obchodní příležitost.

Komentáře Sto chutí Reného Müllera. Lokace, lokace, lokace 10/01/2024

Jeden blízký kamarád mi onehdy vyprávěl, jak si zorganizoval celé dopoledne pracovních schůzek v bezejmenné kavárně v nákupním centru na předměstí. Moje odpověď zvednutým obočím ho vůbec nepřekvapila a hbitě mi vysvětlil, že jako bezdětný to mám těžší s pochopením jeho situace. Přátelé, on byl se svou dcerou a oni tam měli dětský koutek. Na rovinu mi řekl, že mu bylo úplně jedno, jak tam chutná kafe nebo kolik stojí, hlavně že si jeho milované dítě mohlo v klidu hrát a všichni si ten den docela užili.

Není to zdaleka poprvé, co jsem podobný příběh slyšel. Drtivá většina mých známých s dětmi mi řekla, že to jsou právě jejich ratolesti, podle koho se rozhodují o tom, kam vyrazí. A druhým dechem dodávají, že většinou ani nevyrazí, protože skoro není kam. Nebavme se o slavných „maminkách s mlíkem na mozku“ ani o mafiích, které se formují na stránkách emimino.cz a podobně. Mluvme o běžných lidech, kteří mají děti. A jsou mezi nimi i ti, kteří nějakou restauraci či bistro provozují.

Od právě zmíněných lidí z oboru jsem se taky dozvěděl, že než aby svými dětmi obtěžovali všechny okolo, tak radši nikam nejdou. A pak dodali, že by ocenili stejnou sebereflexi i od ostatních, kteří někdy chodí k nim. Ano, může nás to v myšlenkách vrátit ke kauze Marthy’s Kitchen z Prahy, ale ti už byli veřejně perzekuováni až až, tak zase vycouváme.

Pro děti je v restauracích nehostinné prostředí. Nudí se, otravují, a to pak otravuje a nebaví všechny ostatní. Velmi zjednodušeně řečeno. A není se čemu divit, že je tam pak nikdo nechce brát a ani trpět. Jenže rodičů je spousta a je to kupní síla, která tak nějak zůstává ladem. A pak se můžete divit, že kavárna, která je ve vašich očích slabým odvarem té vaší, má tržby násobně vyšší, než máte vy. Nebo, že existuje naprosto průměrná restaurace, která má pořád plno – jak u stolů, tak v dětském koutku.

Nepamatuji si, kolik výloh jsme museli v hranolkárně umýt, když je děti upatlaly těma jejich maličkýma roztomiloučkýma umaštěnýma prstíčkama s kečupem. Množství rozsypaných hranolek, zametených ze země bych nespočítal. A kolikrát jsme drželi dveře, když se vjíždělo a vyjíždělo s kočárkem.

Ale pamatuji si spoustu úsměvů a vděčnosti, když jsme říkali, jak je to všechno v pořádku. A všichni se s radostí vraceli. A stejně tak se bude vracet můj kamarád se svojí dcerkou do kavárny s dětským koutkem. A tak budu pravděpodobně i já jednou vyhledávat místa, kam vyrazím.

Neříkám, ať propukne všeobecná anarchie a děti si podvolí celé gastronomické odvětví. Říkám jen, že pokud chcete budovat přidanou hodnotu, můžete to dělat i přes tyto kanály. A věřte mi, rodiče tohle ocení. Doslova. Buďme přátelštější k dětem a jejich rodičům. Je to přátelství, ze kterého mohou významně těžit obě strany.

Autor je zakladatel značky Faency Fries