Nejnovější zprávy: ​Ostravský primátor: V kraji by mělo být druhé krematorium Tatra jako dárek - černého krasavce dostal řidič k narozeninám

Regiony

Udělejme si tiché, skromné Vánoce, říká autor největšího betlému na světě

​Kdy by neznal řezbáře Jiřího Halouzku z Jiříkova pod hradem Sovinec.

Foto: Archiv Jiřího Halouzky

Muže, který má u svého domu obrovskou Pradědovu galerii a dnes už i se svými dvěma syny tvoří stále další a další sochy, které občas vytvoří nějaký ten rekord ve své velikosti, ale hlavně rozšíří počet vytvořených skulptur.

Jiří Halouzka proslul jako autor největšího betlému na světě a jeho velké vánoční betlémy s Ježíšky v jesličkách zná spousta lidí. Třeba tisíce obyvatel Poruby, kde letos opět Halouzkův betlém bude na Vánoce stát.

Možná tentokrát kolem svaté rodiny nebudou kvůli koronavirovým opatřením běžní trhovci a prodavači punče, ale o to možná více a „čistěji“ bude jím vytvořený betlém připomínat oslavu narození Ježíška. S řezbářem zpod Sovince jsme si povídali na počátku listopadu o „koroně“ v Pradědově galerii a říši.

Jak na vás koronavirus a všechna ta letošní omezení, zákazy a opatření postihl?
Samozřejmě jsme zavření jako každá galerie v této zemi. Ale moje životní filozofie je trošku jiná než možná u jiných lidí. Samozřejmě obavy z této nemoci máme všichni, ale odborníci říkají, že nejdůležitější je imunita každého z nás. Ale imunita je také o pohybu a pozitivním myšlení lidí. A také ve víře v sama sebe a víře v lepší budoucnost, i když ta současná situace je pro všechny lidi třeba momentálně těžká.

To znamená? Konkrétně u vás?
Já a moje rodina jsme v podstatě v této době nezměnili rytmus, který panoval, když byla galerie otevřená. Nějakým způsobem pracujeme dál. Udělali jsme si určitý plán a denní seznam věcí, které chceme v galerii udělat. Jsme řezbáři, tak každý den něco vyřežeme. Samozřejmě to není jen o řezání, ale i o vedení domácnosti.

Ano? Tak jak u vás v této době vypadá den?
Mám dva kluky a ten starší René studuje řezbářskou školu v Tovačově a už ho tedy počítám mezi dospělé. Škola je samozřejmě zavřená, a protože do ní nemusí vstávat, tak jsem zavedl takový základní budíček a denní systém. No spíše nástup na snídani. Ten je v půl deváté ráno. A to musí být převlečení, nachystaní a musí mít vyčištěné zuby. My s manželkou stáváme dříve.

Dodržují to synové?
Když přijdou o dvě minuty později, mají půl hodiny méně z počítače. Když přijdou o pět minut později, tak ten den mohou na počítač zapomenout (směje se). Je to trochu jak na vojně, ale je to proto, aby člověk v mysli nepodlehl téhle těžké době.

Jak to synové berou?
Samozřejmě se staví trochu na zadní. Mají mobily a kamarády a často namítají: „Tati, kamarádi mohou k počítači na celý den, tati oni mohou spát celé dopoledne.“ Ale to já si myslím, že je to v této době špatně. I dnes by měl mít člověk nějaký režim a návyky, které by měl denně dodržovat a vykonávat. A všechny věci se navíc dají dělat doma. Mám maminku, ta má 88 let, ale pokud si myslíte, že je to nějaká vetchá stařenka, tak na to zapomeňte. Dokud nebylo to koronavirové stanné právo, nebo co to zavedli, tak ona každý den na bicyklu jezdila takové kolečko. Dlouhé asi čtyři kilometry. Každý den a za každého počasí.

To je paráda. Co dělá ale teď?
Nedávno jsem se u ní stavil a ona přišla otevřít celá upachtěná, utahaná. Já na ni: „Mami, co je? Už jsi něco chytla, nebo co se děje?" A ona, že ne, že se přeci musí i přes ty zákazy hýbat. A představte si, ona sedí v křesle a cvičí s obyčejným válečkem na nudle. Různě s ním cvičí! Nahoru, dolů, doprava, doleva, za záda, krouží s ním před sebou, pomocí válečku na nudle zvedá i nohy. Pravá levá. To jsem ještě neviděl, co všechno se s tím válečkem dá při cvičení dělat. Že i s válečkem na nudle se mohou v této době udržovat v jakési kondici lidé, kteří nemohou nebo se obávají někam z bytu kvůli virům vyjít. Přitom se na to mohou takoví lidé klidně vykašlat. Možná by se nad tím mohli zamyslet v televizi a dát pár takových desetiminutových rozcviček pro starší lidi, co musí sedět doma. Vždy ráno, v poledne a večer.

To vypadá, že máte tu disciplínu po své mamince…
Mám to tak napůl. Jsem věřící a Bůh řekl: „Nejprve si pomoz sám a pak ti taky pomůžu.“ Takže první je to, že člověk si musí věřit, třeba že chce cvičit. Nespoléhat na boha, že ti pomůže. Není to vůbec o nějakém pravidelném navštěvování kostela. Je to o víře člověka v sebe. Pak může přijít i nějaké to štěstíčko.

Zdá se, jste i přes tuto těžkou dobu velký optimista… Ale i přísný otec. Vaši synové v této době opravdu každý den v galerii pracují?
Ano, jsem ještě trochu stará škola. Po snídani dáme rodinnou poradu a bavíme se, co můžeme dnes v galerii udělat a vyřezat. Když třeba jako dneska prší, tak si řekneme, že se blíží Vánoce, a že zakonzervujeme nějaké sochy, které čeká třeba měsíc dlouhé vystavení venku na náměstí. Máme sochy pod střechou, tam je kluci přetírají, někdy i manželka. Zatímco já tady v křesle u krbu s vámi klábosím (směje se). Ale až skončím, tak budu pokračovat v řezání další sochy, kterou mám v současnosti rozpracovanou. Samozřejmě, že mě a členy mé rodiny k tomu nikdo nenutí a nic z toho vlastně dělat nemusíme, ale vím, že takový den s prací snáze uteče a nemusíme pořád myslet na to, že něco nemůžeme nebo že je něco zakázáno. Když nic v téhle době neděláte, prohlubuje se u mnoha lidí strach a psychóza. Zatímco po určité vykonané práci se cítíte dobře.

Zničehonic se objevil koronavirus a decimuje lidstvo. Co se to stalo?
Věřím, že virus utekl z laboratoře. V Číně. A my s ním musíme bojovat, i když na něj zatím není pořádný lék ani vakcína. Záleží jen na tom, jakou má člověk imunitu a možná trochu toho štěstí. Na co kápne nebo ne. A jde také hlavně o disciplínu a zdravou kondici člověka. Psychickou i fyzickou. Samozřejmě, já zvedám těžké pily, zápolím s velkými kusy dřeva. Ale nejtěžší není to „cvičení“ s pilami a kusy dřeva, nejtěžší je mít vůli přinutit se něco dělat.

A věřit, že to jednou skončí…
Samozřejmě. Byla tu kdysi španělská chřipka, na kterou zemřelo až sedmnáct, někde se píše až padesát milionů lidí, některé odhady uvádějí až sto milionů lidí. Byly tady i kdovíjaké další nemoci jak nedávno SARS. Ale všechny odešly a na všechny se nalezl nějaký lék. Věřím, že i tato nemoc přejde. Zatím se musíme chránit sami a to tak, že budeme dodržovat nošení roušek a v mezích možností se udržovat v kondici. A moc se nevztekat.

Hodně měst letos možná nebude pořádat vánoční trhy, jejichž součástí byly vaše betlémy. Jak hodně jinačí budete mít letošní Vánoce?
Pro mne osobně budou Vánoce letos stejné jako jindy. Ale měli bychom se na ně psychicky připravit. Vánoce jsou svátky štědrosti, jen pro mnohé lidi už mají spíše konzumní podobu. Tak to letos trochu změňme. Možná nebudou moci být otevřené všechny obchody a stánky, ale já věřím, že třeba právě vyřezávané betlémy, které určitě řada měst někde na veřejných prostranstvích a na náměstích vystaví, mohou lidem letos možná trochu více než jindy připomenout původního ducha oslavy Vánoc. Třeba ten můj v Porubě bude letos na Alšově náměstí stát stejně jako jindy. A děti a lidi k němu a všem dalším v zemi stejně přijdou, i když se u toho nebude podávat punč a alkohol. A ti, co k betlémům chodí někdy více kvůli alkoholu, tam k nim letos třeba tolik chodit nebudou.

Bude méně amerických Santa Clausů než jindy? V televizi asi ne…
Je pravda, že komerčních Vánoc je pořád hodně. Už jsem i naštvaný, když vánoční pohádku přetnou několikrát reklamy, tohle musí vytáčet většinu národa. Teď už jsou kluci moji větší, ale pro mě byl třeba nejpěknější dárek, když mi sami namalovali k Vánocům obrázek. Takový dárek je i pěkná památka a zůstane vám i poté, co děti odejdou z domu. A připomenou vám ty krásné chvíle, když měli tolik a tolik. Takového dárku si cením více, než když dítě vezme peníze, které mu stejně dala máma nebo táta do kasičky, a něco jim koupí v obchodě. Ale zase tak se o tradiční upřímné Vánoce nebojím. My to štěstí a radost o Vánocích máme v sobě zakořeněné hluboko. Po staletí a na další staletí.

Zmínil jste alkohol na vánočních trzích. Vidíte to jako velký problém?
Určitě. Alkohol je metla lidstva. A trochu i bezdomovci. Jsem pracující člověk a jakýsi kumštýř, ale když vidím taková ta „nefachčenka“… Prosím, někdo se ocitne bez domova shodou nepříznivých okolností, ale někdo hodně vlastní vinou a to není dobře. Ale ten člověk by se měl snažit to změnit. Nechci vůbec propagovat nějaký komunismus, ale povinnost pracovat bych vrátil zpátky. Vidím to i u nás na vesnici, pracovní úřad je dnes jen na to, aby lidé, kteří nechtějí pracovat, brali peníze. Stává se mi, že i někoho u sebe v galerii zaměstnám, ale on je za čtrnáct dní u doktora pro neschopenku. Někdy i ti lékaři už nedělají nic jiného, než vystavují neschopenky.

Plánoval jste různé předvánoční a vánoční akce, třeba i listopadový řezbářský kurs ve vaší galerii. Asi je budete muset zrušit…
Samozřejmě, zruší se spoustu akcí, nejen v Pradědově galerii. Možná se ale přeci jen něco otevře, věřím, že se opatření do Vánoc trochu uvolní. Pokud ano, budou se lidé moci k nám jako vždy podívat. Máme největší vyřezávaný betlém na světě a děti tady uvidí ten čistý vánoční příběh. Lidé k nám o Vánocích už tradičně chodí, i když třeba napadne, jako to bývá tady na Bruntálsku, metr sněhu. A když už myslíme pořád na koronavirus, my máme náš obrovský betlém v prostorách, které pořád profukují. Přistavěl jsem i jakousi multifunkční halu, ve které promítáme třeba pohádky pro děti a různé vánoční obyčeje. A jsme tak roztáhlí, že i kdyby v té hale seděli jen dva lidé u stolu, tak do ní v klidu vejde celý autobus. Dokonce přemýšlím o tom, že bychom v té hale, která má padesát metrů na délku, instalovali hlavně na léto jakési průfuková zařízení, které by do ní co pět minut přičerpal čerstvý vzduch.

Máte za sebou spoustu řezbářských prací, mnohé rekordy. Máte ještě nějaký sen ve svém oboru?
Zachránil jsem nedávno místní starý chátrající Kostel sv. Michaela archanděla. Ten už byl vydrancovaný a lidi už si z něho odnášeli trámy a topili s nimi. Dnes v něm „létají“ díky proudění vzduchu mí vyřezaní andělé a nejenom místním se to líbí. Leccos už jsme v tom kostele opravili, nechali jsme v něm opravit i varhany a pořádáme v něm koncerty. Ale mám ještě takovou vizi. Vyzdobit ho takovou obrovskou stěnou vytvořenou z kořenů stromů, na kterou už pomalu sbírám materiál. Do kořenů bych vřezal takové výjevy stromu života. Byl jsem v roce 1988 ve Vatikánu u tehdejšího papeže Jana Pavla II. Tehdy se tam poprvé otevírala obrovská aula, kde bylo asi patnáct tisíc lidí. A právě papež má křeslo, které mi připomíná kořeny stromů. A něco v tom smyslu bych pro náš kostel chtěl vytvořit. Chtěl bych tu stěnu vytvořit z kořenů celých stromů, v nichž by byly různé obličeje a výjevy z dějin křesťanství. Bylo by to netradiční a něco, co jinde není. Problém je, že jsou za těmi sny zatím jen jedny ruce.

Ale vypadá to, že vaši synové půjdou ve vašich stopách, ne?
Doufám, že ano. Mladší je sice ještě na základce, ale jak jsem říkal, starší už se učí na řezbáře. Už před několika lety jsem si proto dal do názvu Pradědovy galerie slova U Halouzků – otec a synové. Od jejich pěti let každého z nich nenásilně k řezbářství vedu. Tak jako jste se dříve narodil nebo i dnes narodíte do řemeslnické rodiny nebo do rodiny malíře, kováře, nějakého kumštýře nebo zemědělce, tak jejich děti pomalu a jistě následovali své rodiče. Syny navíc učím uctívat zásadu „před nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj“. A říkám jim: když tě někdo pochválí, buď rád. Ale sám to o sobě nikdy říci nemůžeš.

Blíží se Vánoce. Čím jsou pro vás tyto nejkrásnější svátky?
Dívám se na ně ze dvou úhlů. Jeden je ten biblický, který by měl každý znát a možná i zná, i když to někdy tak nebývá. Druhým úhlem pohledu je jejich oslava. To jsou všechny ty dárečky, jejichž tradice vznikla v 16. století ve Francii, kdy si tam šlechtici začali zdobit stromečky a dávat dětem různé dárky. Tohle dříve nebývalo. Stromeček by však nemohl vzniknout bez betléma a narození Ježíše. Až po sto letech se přenesl tento zvyk mezi běžné lidi a dnes už si jinak vánoční svátky neumíme představit. A přestože my si myslíme, že je to oslava pro nás, protože to my dostaneme dárečky, je to vlastně stále oslava narození Ježíše. U nás pěkněji Ježíška. A jsme rád, že u spousty stromečků stojí i malý betlém. Tyto symboly k sobě patří.

Jaké byly vaše nejkrásnější Vánoce?
Samozřejmě si ty nejpěknější Vánoce každý pamatujeme z dětství. Ty nejkrásnější Vánoce mohou mít všichni a každý. A nemusí k nim vůbec dostat nějakou obrovskou, drahou a nezapomenutou věc. Ty nejkrásnější Vánoce mohou být obyčejně skromné. Když má někdo všechno, tak ani radost z dárku nemusí být taková, jako když při tom dodrží určitou tajemnost vánoc. Třeba, když máma s tátou ozdobí stromeček za dveřmi, když se nechá pro zvědavce pootevřené okénko a pak soused zazvoní, aby se mohlo u stolu zvolat „A jéje, Ježíšek donesl dárečky!“ Všichni se trochu bojí, stromeček se záhadným způsobem rozsvítí, prskavky prskají. Takové jsem zažil v dětství i já a dodnes si je dobře pamatuju. Takové Vánoce by měli rodiče svým malým dětem chystat.

Ale jednou vyrosteme…
To nevadí. Mně je šedesát let a tu vánoční atmosféru si dělám taky. Otevřu okénko, i když vím, že je to s tím Ježíškem trochu jinak. Ale dívám se, jestli uvidím zlaté prasátko, byť to může být reflektor kolemjedoucího auta. Ale člověk se na pár chvil v tyto dny přenese někam do tajemna, do fantazie. A je jedno, že to nemá vědecký základ a vysvětlení. Člověk se tak přenese do doby, kdy byl malý a hloupoučký a kdy ještě nevěděl, jak to všechno je a jak to na světě chodí. A podvědomí člověka zapůsobí tak, že máte o Vánocích dobrou náladu a vzpomenete si, že taky pro vás rodiče kdysi takové Vánoce dělávali.