Důvěrnosti Ilony Rozehnalové. O „zlých“ památkářích a zachráněných ostravských ikonách

„Zrušte památkáře, škodí městu. Co je jim po tom, jak člověk nakládá se svým vlastním majetkem?“ Na tyto a podobné výroky můžete narazit na sociálních sítích, v poslední době dokonce i v příspěvcích některých vrcholných politiků.

Památkáři jsou v nich vykreslováni jako zlo, které brzdí rozvoj měst, jako neschopní fanatici, kteří trvají na nesmyslných detailech a prohlašují památky „naschvál“, aby uškodili majitelům. Asi nejsledovanější a nejprudší loňskou diskusí na toto téma byla ta, jež se v prosinci rozpoutala kolem pražské kauzy „šťastný hlavák“. Na sociální síti X obvinili zástupci pražského magistrátu památkáře z účelovosti, dokonce se objevilo i několik výzev k tomu, aby byl Národní památkový ústav zrušen, a to i od vzdělaných novinářů. Podobné hlasy ke zrušení památkového ústavu se bohužel občas objevují i v Ostravě – někteří vrcholní regionální politici k němu vyzývali na sociálních sítích třeba kvůli kritickému stanovisku památkářů k takzvanému Ostravskému mrakodrapu.

Komentáře Důvěrnosti Ilony Rozehnalové. Paradoxy Velké Ostravy! 20/02/2024

Přesto, že můžeme mít různé pohledy na památkovou ochranu, neměli bychom v demokratickém státě z pozice moci v žádném případě veřejně vyzývat k rušení odborných institucí. Stejně tak bychom se neměli zabetonovávat na svých pozicích bez snahy o dialog. Na příkladu ostravské koncertní haly a ostravských městských jatek vidíme, že ochota naslouchat si přináší výsledky a že na první pohled radikální zásah do památky pro ni může být přínosem, který ve finále akceptují všichni zúčastnění – Hollova koncertní hala se stala jednou z nejočekávanějších staveb světa a městská jatka se jako jediná česká stavba dostala na shortlist nejprestižnější evropské architektonické ceny Miese van der Rohe. Dialog o tak složitých tématech, jako je vstup současné architektury do památky, ovšem vyžaduje racionální diskusi bez invektiv, stejně jako aktivní zapojení památkářů do rozhodování, což byla právě v případě pražského „hlaváku“ podle mě slabina, jež posléze spustila vlnu osočování.

Otázkou je, jakou podobu by vlastně měla města bez intervencí památkářů? Jak by bez nich třeba vypadala Ostrava? V Ostravě by nám na obhajobu památkové péče mohl stačit i jen pouhý výčet staveb, které obdivujeme, považujeme je za ostravské ikony a zůstaly zachovány především díky tomu, že je ostravský památkový ústav dokázal spolu s veřejností ochránit proti neuváženým rozhodnutím majitelů či města. Mám na mysli třeba hotel Palace nebo Ostravici-Textilii, jež byly těsně před demolicí. A jak by vypadal příběh městských jatek, který je i díky odhodlání konkrétních památkářů dramatickým příběhem se šťastným koncem? Z téměř ruiny se stala stavba, která sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Bez osvíceného přístupu památkářů, v ruku v ruce s angažovanou veřejností a místními politiky, kteří památkáře nevnímali jako obtížný hmyz, ale přizvali je jako partnery k dialogu o budoucí podobě jatek i do komise architektonické soutěže, bychom se nikdy tohoto pro Ostravu fenomenálního úspěchu nedočkali. Jaká by byla budoucnost cenného vítkovického nádraží bez urputné snahy ostravských památkářů zajistit mu památkovou ochranu? Málokdo dnes ví, jak turbulentní byl boj o ně, kdy až napotřetí především díky buldočímu odhodlání památkáře Martina Strakoše a jeho kolegů byla tato cenná ukázka bruselského stylu prohlášena za památku. Noví majitelé plánují citlivou rekonstrukci, té se ale stavba dožije zejména díky tomu, že ji celou dobu drželi památkáři a veřejnost ve hře. A jaký by byl příběh panoramatu Dolní oblasti Vítkovic? Před dvaceti lety mnozí prohlašovali, že jde o hromadu šrotu, která hyzdí město, že by se měla omezit památková ochrana a že by se měly zbořit dvě vysoké pece ze tří. I tady najdeme památkáře (třeba Miloše Matěje, jenž ochraně a popularizaci ostravského industriálu zasvětil celý svůj život), kteří navzdory přesvědčení řady tehdejších politiků usilovali o památkovou ochranu areálu a brojili proti demolicím. Dnes je Dolní oblast Vítkovic pro politiky „vývozním artiklem“, ve své době ale byla pro mnohé bezcennou oblastí, jejíž záchranu chtěli jen „šílenci“.

Všechny zmíněné stavby měly na kahánku a u každé z nich hrál klíčovou roli Národní památkový ústav v Ostravě a jeho zaměstnanci. Za tyto své aktivity v průběhu času sklidili nejeden hejt. Mějme to na mysli, až budeme mít tendence zase je veřejně cejchovat jako neschopné fanatiky, kteří si zaslouží zrušení.

Autorka je majitelkou Antikvariátu a klubu Fiducia